ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1205.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1205/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové, ve věci žalobkyně STIM, spol. s r. o. , se sídlem v Chrudimi III, Havlíčkova 99, PSČ 537 01, IČO 47453982, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem, se sídlem v Chrudimi III, Havlíčkova 99, PSČ 537 01, proti žalované CZECH REHA Mělník s.r.o. , se sídlem v Mělníce, Na Průhoně 3412, IČO 25769430, zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54, PSČ 120 00, o zaplacení 710 145,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 ECm 10/2011-69, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 12 Cmo 283/2012-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29 840 Kč k rukám JUDr. Ing. Jiřího Klavíka, advokáta, se sídlem v Chrudimi III, Havlíčkova 99, PSČ 537 01.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 2012, č. j. 45 E Cm 10/2011-69, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 710 145,60 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a věřitelem existoval po dobu cca dvou let faktoringový vztah, v jehož rámci vystavoval věřitel pro žalovanou faktury na úhradu částek za přepravu, kterou pro ni provedl na základě smluv o přepravě. Zároveň či jen s odstupem v délce řádově dnů uzavíral se žalobkyní smlouvy o postoupení takových pohledávek za žalovanou a žalovaná následně vždy postoupený dluh plnila na účet žalobkyně. Stejným postupem bylo postupováno i po vystavení a úhradě faktur specifikovaných a označených v rozhodnutí soudu prvního stupně pod č. 1 až 10.
Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že věřitel vystavil pro žalovanou faktury č. 1 až 10 obsahující mimo jiné oznámení, že pohledávky z těchto faktur byly postoupeny na žalobkyni a žalovaná má provést jejich úhradu přímo na její účet, který byl v textu faktur specifikován. Žalovaná tyto faktury převzala a opatřila je otiskem svého razítka, případně i podpisem. Mezi věřitelem a žalobkyní byly mimo jiné ohledně pohledávek z uvedených faktur uzavřeny písemné smlouvy o postoupení pohledávek č. 1 až 9, v jejichž přílohách byly vždy posuzované pohledávky konkretizovány. Žalobkyně také uhradila věřiteli úplatu za postoupení pohledávek z těchto smluv.
Dále vzal soud za prokázané, že věřitel vystavil ve stejné dny jako faktury č. 1 až 10 na žalovanou faktury týchž čísel na tytéž částky a se stejnými daty splatnosti, jež neobsahují oznámení o postoupení těchto pohledávek na žalobkyni a také neobsahují ani otisk obchodního razítka žalované, ani podpis potvrzující jejich převzetí žalovanou. Dopisy ze dne 23. září 2010, 5. října 2010 a 22. prosince 2010 věřitel oznámil žalované, že nedošlo k postoupení pohledávek na žalobkyni ohledně faktur na částky, které jsou předmětem tohoto sporu. Dne 31. prosince 2010 pak věřitel a žalovaná uzavřeli dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků k datu 31. prosince 2010 s tím, že předmětem započtení byly mimo jiné závazky žalované z faktur označených shodně jako čísla faktur č. 5 až 10. Soud prvního stupně také zjistil, že mezi účastníky existovala dlouholetá praxe ohledně hrazení pohledávek skrze jejich postupování žalobkyni, která probíhala jak před vystavením a úhradou faktur č. 1 až 10, tak i potom.
Na základě výše uvedeného dospěl soud prvního stupně závěru, že žaloba je důvodná. Účastníci mezi sebou neměli jiný obchodní závazkový vztah než ten vzniklý postoupením pohledávek věřitele za žalovanou na žalobkyni. Tato praxe fungovala dlouhodobě. Soud prvního stupně uzavřel, že postup v případě faktur č. 1 až 10 byl v souladu se zavedenou praxí. Soud neshledal jako důvodnou obranu žalované spočívající v tom, že jí věřitel u předmětných pohledávek oznámil, že nebyly postoupeny na žalobkyni a že tedy dluh splnila jednak úhradou věřiteli, jednak pohledávky vůči ní zanikly na základě dohody o započtení závazků a pohledávek ze dne 31. prosince 2010. Věřitel vystavil sice faktury na pohledávky duplicitně, když jedno vyhotovení obsahovalo sdělení o postoupení pohledávek na žalovanou a druhé nikoli, dále vyhotovil oznámení o tom, že pohledávky nebyly na žalobkyni postoupeny. Žalovaná ale v řízení netvrdila, že by zaplatila část faktur a uzavřela dohodu o započtení dříve, než prokazatelně převzala faktury obsahující oznámení o postoupení pohledávek. Naopak úhrada faktury byla provedena nejdříve v den splatnosti té které faktury a dohoda o započtení byla uzavřena dne 31. prosince 2010, tedy cca měsíc po splatnosti poslední z faktur. Stejně tak oznámení věřitele ze dne 22. prosince 2010 bylo minimálně datováno v době téměř měsíc po splatnosti poslední z faktur. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná převzala faktury obsahující sdělení o postoupení pohledávek dříve, než provedla úhradu některých z těchto částek věřiteli a než s ním uzavřela dohodu o započtení. Žalovaná se tedy nezprostila své povinnosti plnit žalobkyni ve smyslu ustanovení §527 odst. 1 písm. b) obč. zák. plněním věřiteli, stejně tak nedošlo k zániku pohledávek před jejich postoupením na žalobkyni a před oznámením tohoto postoupení žalované.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 12 Cmo 283/2012-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a uložil žalované povinnost doplatit České republice poplatek za dovolání (výrok pod bodem III).
Odvolací soud z odůvodnění napadeného rozsudku zjistil, že ve výčtu faktur, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá, opomněl soud prvního stupně uvést jednu fakturu vystavenou dne 19. listopadu 2010. Celkem bylo žalováno na zaplacení nikoli deseti, ale jedenácti faktur. Odvolací soud proto provedl doplnění dokazování, co se týče zbývající faktury.
Při projednání věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Shodně jako soud prvního stupně zjistil, že pohledávky za žalovanou v žalobě uplatněné výši byly věřitelem, společností M-KONTAKT s. r. o., žalobkyni postoupeny písemnými smlouvami. Dopisy z téhož dne bylo postoupení pohledávek žalované věřitelem oznámeno. Postoupení pohledávek bylo zároveň žalované oznámeno i v textu jednotlivých faktur s uvedením čísla účtu žalobkyně, na který mají být platby uhrazeny. Převzetí faktur potvrdila žalovaná na fakturách otiskem razítka a podpisem. Odvolací soud tak vzal za prokázané, že postoupením pohledávek se žalobkyně stala majitelkou předmětných pohledávek za žalovanou, a proto má právo se jejich zaplacení na žalované domáhat.
Obranu žalované shledal odvolací soud neopodstatněnou ze stejného důvodu jako soud prvního stupně. Žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by zaplatila faktury č. 6 až 11 a uzavřela dohodu o započtení dříve, než převzala faktury oznamující mu postoupení předmětných pohledávek žalobkyni. Dohodu o započtení uzavírala žalovaná se společností M-KONTAKT s. r. o., dne 31. prosince 2010 a výzva k placení jí jmenovanou společností byla zaslána dne 22. prosince 2012, tedy v době po uplynutí splatnosti poslední z předmětných faktur, t.j. poté, kdy byly pohledávky z předmětných faktur postoupeny jmenovanou společností žalobkyni a postoupení žalované oznámeno.
K námitce žalované, že neodpovídá skutečnosti, že žalovaná při převzetí faktur potvrzovala jejich přijetí, kdy k jejich potvrzování docházelo zpětně na žádost společnosti M-KONTAKT s. r. o., nebo že žalobkyně žalovanou částku již dříve získala od společnosti M-KONTAKT s. r. o., odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že se jedná o nová, v odvolacím řízení nepřípustná tvrzení, jimiž se v odvolacím řízení nemůže soud zabývat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním závěru, tj. že žalovaná měla tvrdit a prokazovat, že předmětné faktury zaplatila a uzavřela dohodu o započtení dříve, než převzala faktury oznamující mu postoupení předmětných pohledávek žalobkyni. Žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku důkazního břemene.
Pokud se domáhá žalobkyně jako postupník zaplacení pohledávek, které jí byly postoupeny, je na žalované, aby prokázala, že svůj závazek splnila postupiteli. Toto plnění bylo v řízení prokázáno. Pokud žalobkyně tvrdí, že postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dříve, než žalovaná plnila postupiteli, je na žalobkyni, aby prokázala, kdy bylo žalované postoupení pohledávek oznámeno.
Pokud odvolací soud vycházel z toho, že je na žalované, aby prokázala, kdy jí bylo postoupení pohledávky oznámeno, vycházel z nesprávného právního posouzení věci. Otázkou v tomto případě je, kterou ze stran tíží důkazní břemeno v případě sporu této povahy.
Pokud žalovaná obdržela postupně dvě stejné faktury, z nichž na jedné nebylo nic o postoupení pohledávky uvedeno, aniž by bylo v řízení prokázáno, kdy byla ta které faktura žalovanému doručena, jde z hlediska hmotného práva o nesprávné právní posouzení věci. Splnění závazku před doručením oznámení o postoupení pohledávky muselo mít nutně za následek zánik závazku a pozdější oznámení o postoupení pohledávky již nemůže na těchto účincích nic změnit.
Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání žalované nemá po právní stránce zásadní význam. Žalovaná plnila své závazky společnosti M-KONTAKT s. r. o. v době, kdy jí již muselo být známo, že došlo k postoupení předmětných pohledávek. Uvedená skutečnost vyplývá, jak z provedených plateb ve prospěch společnosti M-KONTAKT s. r. o., tak z dohody o započtení pohledávek. Pokud měla žalovaná pochybnosti, kdo je věřitelem pohledávek, mohla složit peněžní prostředky do úřední úschovy.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) předně podotýká, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
S ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. listopadu 2012, a po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013.
V řízení je třeba posoudit, zda se žalovaná zprostila své povinnosti plnit na předmětné faktury zaplacením patřičných částek věřiteli nebo jejich vzájemným započtením vůči pohledávkám věřitele, či zda má povinnost hradit předmětné částky žalobkyni. Rozhodnutí ve věci proto stojí na právním posouzení otázky, zda došlo k postoupení pohledávek z věřitele na žalobkyni a k oznámení jejich postoupení z věřitele na žalobkyni žalované v souladu s požadavky §524 a násl. obč. zák. dříve než došlo k zaplacení pohledávek věřiteli na základě jiné skutečnosti.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že došlo k postoupení předmětných pohledávek na žalobkyni a k včasnému oznámení jejich postoupení. Vyšel z toho, že mezi stranami existovala zavedená praxe ohledně mechanismu hrazení vzájemných pohledávek (postupování pohledávek z věřitele na žalobkyni a hrazení pohledávek žalovanou přímo žalobkyni) a k postoupení pohledávek v tomto případě došlo v souladu se zavedenou praxí.
Dovolatelka namítá, že důkazní břemeno ohledně prokazování, kdy bylo žalované postoupení pohledávek oznámeno, leží na žalobkyni. Žalovaná je toho názoru, že pokud žalobkyně tvrdí, že postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dříve, než žalovaná plnila postupiteli, je na žalobkyni, aby prokázala, kdy bylo žalované postoupení pohledávek oznámeno.
Z obsahu dovolání se ovšem podává, že dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení, ale vznáší námitky proti skutkovému zjištění soudu zejména soudu prvního stupně o oznámení pohledávek postupitelem žalované. Soud prvního stupně učinil na základě provedeného dokazování skutkový závěr, že žalovaná převzala faktury obsahující sdělení o postoupení pohledávek dříve, než provedla úhradu některých těchto částek věřiteli a než s ním uzavřela dohodu o započtení, tj. že žalované bylo postoupení pohledávek oznámeno dříve, než žalovaná uhradila předmětné částky věřiteli. Žalovaná tedy zpochybňuje právě toto skutkové zjištění soudu prvního stupně, nikoli jeho právní posouzení. Při rozhodování o dovolacích námitkách by tak dovolací soud nezkoumal správnost právního posouzení otázky důkazního břemene, ale měl by se s ohledem na dovolací námitky zabývat správností skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně.
Napadá-li dovolatel nesprávnost skutkových zjištění, nejsou tyto důvody relevantním dovolacím důvodem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že námitky dovolatelky nebyly schopny založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto Nejvyšší soud podle ust. §243 b) odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §215 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a §151 odst. 2 o. s. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 29 840 Kč (§1 odst. 2, §2 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnosti, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu