ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1626.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1626/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobkyně DORLAND Brno, spol. s r. o. , se sídlem Brno, Králova 279/9, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 26226901, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Mělník, Ve Vinicích 553/17, proti žalované RD Rýmařov, s. r. o. , se sídlem Rýmařov, 8. května 1191/45, PSČ 795 01, identifikační číslo osoby 18953581, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Ostrava, Dvořákova 26, o zaplacení částky 1 717 750,90 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 12 168 507,29 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 27/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2012 č. j. 8 Cmo 361/2011-301, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2012, č. j. 8 Cmo 361/2011-301, kterým byl změněn vyhovující výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2011, č. j. 16 Cm 27/2006-145, tak, že žaloba byla co do výše 322 987,53 Kč zamítnuta.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2012, č. j. 8 Cmo 361/2011-301, ve výroku II. a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2011, č. j. 16 Cm 27/2006-145, v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 1 717 750,90 Kč s 0,3 % denním úrokem z prodlení z částek a za období uvedené v tomto výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě.
III. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2012, č. j. 8 Cmo 361/2011-301, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2011, č. j. 16 Cm 27/2006-145, ohledně úroku z prodlení ve výši 10 816 536,90 Kč.
Odůvodnění:
Žalobou požadovaná částka 1 717 750,90 Kč s úroky z prodlení se týká faktur za reklamní činnost, kterou měla žalobkyně pro žalovanou provést v září a říjnu 2005.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. května 2011, č. j. 16 Cm 27/2006-145, výrokem I. zavázal žalovanou, aby zaplatila žalobkyni částku 350 990 Kč, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 1 717 750,90 Kč spolu s 0,3 % úrokem z prodlení z částek a za dobu v tomto výroku specifikovaném a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 11 817 517,29 Kč a výrokem III. žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 1. 5. 2003 uzavřena smlouva o reklamní činnosti, na základě které žalobkyně zajišťovala pro žalovanou od května 2003 reklamní činnost specifikovanou v článku I., a to na základě objednávek žalované způsobem stanoveným v článku III. smlouvy. O předání díla měl být pořízen zápis a všechny pohledávky, které žalobkyni z této smlouvy vznikly, byly splatné ve lhůtě 14 dnů od vystavení. Smluvní úrok si strany dohodly na 0,3 % z dlužné částky za každý dne prodlení, výpovědní lhůta činila tři měsíce, změny a doplňky mohly být provedeny pouze písemnou formou. Žalovaná dopisem ze dne 15. 8. 2005 smlouvu vypověděla, žalobkyně ji dopisem ze dne 18. 8. 2005 požádala o písemné stornování mediální kampaně pro rok 2005 a žalovaná dopisem ze dne 16. 9. 2005 žalobkyni oznámila, že ani po dobu výpovědní lhůty si nepřeje, aby žalobkyně cokoliv za ni v mediální kampani činila. Společnost MEDEA a.s., Praha 4, vyúčtovala žalobkyni storno poplatky za zrušení kampaně na internetu za říjen 2005.
Soud prvního stupně posoudil uzavřenou smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou, sjednanou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně nepředložila žádnou písemnou objednávku žalované na reklamní činnost na toto období v souladu s čl. III. smlouvy. Žalovaná sice potvrdila žalobkyni časový harmonogram reklamní činnosti v magazínech na období od 1. 4. do 24. 11. 2005, ale nevystavila žádnou písemnou objednávku ve smyslu smlouvy. Soud vzal u pěti faktur za prokázané, že žalovaná si emailem objednala u žalobkyně umístění billboardu na akci IBF 2005 a propagaci na internetu, faktury týkající se těchto akcí uhradila s prodlením, a proto soud prvního stupně smluvený úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně v kapitalizované výši 350 990 Kč žalobkyni přiznal. U dalších faktur dovodil, že žalobkyně neprokázala oprávněnost svého nároku, když smlouva o reklamní činnosti byla rámcová smlouva, která vyžadovala vystavení písemné objednávky žalovanou a žalobkyně žádné objednávky nepředložila. Pokud jde o vyúčtované storno poplatky, žalobkyně nedoložila, že by je společnosti MEDEA a.s., Praha 4 zaplatila. Zamítl proto žalobu na zaplacení 1 717 750,90 Kč s 0,3 % denním úrokem z prodlení z částek a za období specifikovaným ve výroku II. a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 11 817 517,29 Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. října 2012 č. j. 8 Cmo 361/2011-301, výrokem I. potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 28 002,47 Kč a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl co do částky 322 987,53 Kč; výrokem II. potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba na zaplacení částky 1 717 750,90 Kč s 0,3% denním úrokem z prodlení z částek a za období ve výroku uvedených zamítnuta; výrokem III. změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 1 000 980,30 Kč a ve zbývající části úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v částce 10 816 536,90 Kč potvrdil; výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud opakoval důkaz smlouvou o reklamní činnosti ze dne 1. 5. 2003 a skutková zjištění týkající se způsobu realizace reklamní činnosti doplnil o zjištění z článku III. smlouvy. S ohledem na odvolací námitku, zda schválený mediaplán je možno považovat za potvrzenou objednávku ve smyslu uzavřené smlouvy, opakoval i dokazování sdělením podstatného obsahu mediaplánu, z něhož zjistil, že v něm jsou rozplánovány jednotlivé druhy reklamní činnosti, u každého druhu je uveden druh zakázky a měsíc plnění a je uvedena cena zakázky. Ani takto opakované dokazování však v zásadě na správnosti zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně nic podstatného nezměnilo a odvolací soud tak vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k platnému uzavření rámcové smlouvy mezi účastnicemi, ale protože se strany v určitých případech neřídily postupem sjednaným v článku III. rámcové smlouvy, odchýly-li od sjednaného postupu ohledně uzavření realizačních smluv, nedošlo v těchto případech k uzavření realizačních smluv.
Pokud se žalobkyně dovolávala obchodních zvyklostí ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 obch. zák., které stanoví, že se při určení práv a povinností ze závazkového vztahu přihlíží i k obchodním zvyklostem, zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem, odvolací soud dovodil, že v daném případě aplikace tohoto ustanovení o obchodních zvyklostech není namístě. Jestliže žalobkyně poukazuje na to, že „obchodní zvyklosti v oboru reklamní činnosti" umožňují, že konkrétní závazkové vztahy se ujednávají formou mailové korespondence či telefonicky, přehlíží skutečnost, že takový způsob smlouva uzavřená účastnicemi dne 1. 5. 2003 jednak nepřipouští, a jednak obchodní zvyklosti ve vztahu ke smluvním ujednáním účastnic mají obecně úlohu pouze doplňující a vyplňují mezery tam, kde smluvní (nebo zákonná) úprava chybí. Za rozhodující považoval odvolací soudu skutečnost, že účastnice si výslovně sjednaly postup při uzavírání konkrétních závazkových vztahů v článku III. smlouvy postupně ve čtyřech přesně vymezených krocích – konkrétní písemný požadavek, dodání komplexní nabídky s cenovou kalkulací a časovým harmonogramem, písemné potvrzení nabídky a vystavení objednávky a poslední krok spočívající v písemném potvrzení převzetí objednávky.
Namítá-li žalobkyně, že podepsaný schválený mediaplán je možno považovat za potvrzenou objednávku ve smyslu uzavřené smlouvy, odvolací soud dovodil, že v obecné rovině by mediaplán sice mohl splňovat požadavky “potvrzené objednávky", ale nikoliv v této konkrétní věci, kdy mediaplán, který obsahuje „komplexní nabídku na zajištění předmětné části reklamní činnosti, cenovou kalkulaci a časový harmonogram", je jen druhým krokem při uzavírání konkrétního závazkového vztahu, jak je upraven v článku III. uzavřené smlouvy, a proto ho v žádném případě nelze považovat za potvrzenou objednávku ve smyslu uzavřené smlouvy.
Nedošlo-li k uzavření realizačních smluv, na věc pak nemohou dopadat ani ustanovení rámcové smlouvy o smluvním úroku. Odvolací soud proto považoval za nesprávný výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku, která je vyčíslením smluvního úroku z pěti faktur, které uhradila žalovaná v průběhu řízení. Jestliže žalobkyně neprokázala, že žalovaná plnila podle smlouvy o reklamní činnosti, když zakázky těmito pěti fakturami vyfakturované byly uzavřeny pouze na základě mailové korespondence, nemůže na poskytnutá plnění dopadat ani ujednání o smluvním úroku.
Soudem prvního stupně přiznaný smluvní úrok z prodlení se týká faktur č. 500055, 500093, 500150, 500146 a 500215. V průběhu řízení mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalobkyně žalovanou doručením faktur vyzvala k zaplacení částek za plnění, která ji v reklamní činnosti poskytla, doručení faktur mezi účastnicemi nebylo sporné a k prodlení došlo dnem následujícím po splatnosti. Den vzniku prodlení je tentýž u úroku z prodlení v zákonné výši jako u úroku smluvního a zákonný úrok lze v odvolacím řízení přiznat, aniž by rozhodnutí odvolacího soudu muselo předcházet poskytnutí poučení o nutnosti doplňování tvrzení žalobkyně. Žalovaná v řízení netvrdila, že by prodlení vzniklo jindy, než tvrdila žalobkyně, proto odvolací soudu učinil závěr, že zákonný úrok z prodlení u faktur č. 500055 činí 7 844,86 Kč, u faktury č. 500093 činí 6 677,64 Kč, u faktury 500150 činí 3 839,06 Kč, u faktury č. 500146 činí 5 354,69 Kč a u faktury č. 500215 činí 4 282,22 Kč, to je celkem 28 002,47 Kč, proto ve výroku I. v části týkající se částky 28 002,47 Kč rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši, a ve zbývajícím rozsahu, to je ohledně částky 322 987,53 Kč rozsudek změnil tak, že žalobu v této části zamítl, neboť na smluvní úrok žalobkyni právo nevzniklo.
Odvolací soud, po přezkoumání odvolání týkající se výroku II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 1 717 750,90 Kč s 0,3% denním úrokem z prodlení z částek a za období ve výroku uvedených, dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí je třeba jako věcně správné potvrdit, neboť žalobkyni právo na zaplacení jí požadovaných částek za reklamní činnost provedenou v měsících září a říjen 2005 nevzniklo, a nevzniklo jí ani právo na zaplacení tzv. storno poplatků, neboť podle smlouvy o reklamní činnosti žalobkyně bez konkrétních písemně potvrzených objednávek neměla reklamní zakázky zadávat. Vznikla-li žalobkyni škoda tím, že reklamní prostor zajistila a posléze stornovala, za škodu tím vzniklou nenese žalovaná žádnou odpovědnost. Odvolací soud uzavřel, že takto žalobkyní požadovanou částku jí nelze přiznat ani z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť na základě obsahu spisu a dosud provedených důkazů nelze dovodit, že by žalované bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně vzniklo.
Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně zamítnutí kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 11 817 517,29 Kč odvolací soud ohledně částky 1 000 980,30 Kč změnil tak, že žalovaná je povinna tuto částku žalobkyni zaplatit, když tato částka představuje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z ostatních 20 částek žalobkyní v jednotlivých fakturách uvedených a žalovanou postupně v průběhu řízení zaplacených po dni splatnosti, a to plnění podle faktury č. 400273, č. 500104, č. 500105, č. 500101, č. 500103, č. 500102, č. 500124, č. 500135, č. 500137, č. 500136, č. 5001259, č. 500161, č. 500172, č. 500150, č. 500160, č. 500164, č. 500168, č. 500176, č. 500185 a č. 500270. Odvolací soud dospěl k závěru, že na zákonný úrok z prodlení v uvedené výši s ohledem na dobu prodlení se zaplacením po splatnosti vzniklo žalobkyni právo, neboť i když se jednalo o bezesmluvně poskytnuté plnění (kontraktační proces nebyl uskutečněn a o smlouvu uzavřenou v jiném režimu než podle smlouvy o reklamní činnosti se nejednalo), doručením faktur byla žalovaná vždy vyzvána k zaplacení uvedené částky v den určený ve faktuře a dnem následujícím po tomto dni vzniklo prodlení. Ohledně zbývající části úroků z prodlení, to je ohledně částky 10 816 536,90 Kč, proto odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když na smluvní úrok z prodlení žalobkyni nárok nevznikl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2012 (dále jen “o. s. ř.”) v případě dovolání do výroku I. odst. 2, jímž se mění rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 322 987,53 Kč, a v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání do potvrzujícího výroku II. a potvrzujícího výroku III. odst. 2, ohledně částky 10 816 536,90 Kč.
Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dovolatelka v potřebě vyjasnit následující dosud v rozhodovací praxi neřešené otázky:
1) posouzení právní povahy listin obvykle užívaných v oboru reklamy a marketingové komunikace, zejména tzv. mediaplánů s ohledem na obchodní zvyklosti v oboru reklamy a marketingové komunikace,
2) způsob posuzování obsahu rámcové smlouvy ve spojení s obchodními zvyklostmi stranami zavedenými, zejména pak s přihlédnutím k tomu, že se jedná o činnost v oblasti reklamy a propagace, zejména pak přípustnost restriktivního výkladu takových listin.
Důvodnost dovolání zakládá dovolatelka na ustanovení §241a odst 2 písm. a), b) o. s. ř., když uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů pochybily při výkladu rámcové smlouvy o reklamní činnosti z 1. 5. 2003, neboť odvolací soud se nedostatečně vypořádal s otázkou podřazení podepsaného a schváleného mediaplánu pod proces sjednávání a schvalování zadání díla podle rámcové smlouvy. Podle názoru dovolatelky žalovaná vznesla požadavek na realizaci konkrétního plnění (realizace celé reklamní kampaně v periodickém tisku a magazínech), na základě tohoto požadavku žalobkyně vypracovala mediaplán, z něhož vyplývá i cena plnění, tento mediaplán byl podpisem oprávněného pracovníka žalované schválen a následně formou faxové a mailové komunikace oboustranně potvrzen. Tím došlo podle žalobkyně k naplnění požadavků kladených článkem III. rámcové smlouvy na uzavření smlouvy. Pokud odvolací soud nepovažoval podepsaný a schválený mediaplán za potvrzenou objednávku, nepřihlédl podle názoru dovolatelky k obchodním zvyklostem dodržovaným v daném oboru a týkajícím se schvalování inzerce a reklamy v médiích. Podle dovolatelky je potvrzování nabídek cestou emailové, faxové a ústní komunikace zcela běžné. Dovolatelka zastává názor, že v daném případě se jednalo o postup předvídaný v §264 odst. 1 obch. zák., když forma schvalování, odsouhlasování a potvrzování není jinak v rámcové smlouvě sjednána a možnost použití komunikačních prostředků, jako je fax či email, nebyla účastníky vyloučena. Výklad odvolacího soudu považuje dovolatelka za rigidní a restriktivní a posouzení právní povahy mediaplánu oběma soudy nižších stupňů za dogmatické a stroze lingvistické, bez zkoumání vůle účastníků a “živého práva”.
Skutečnost, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz dotazem na povahu mediaplánů na Asociaci komunikačních agentur, považuje dovolatelka za vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle dovolatelky soudy nesprávně posoudily nárok žalobkyně na zbylou část původně žalované jistiny ve výši 1 717 750,90 Kč, u nichž soudy dospěly k závěru, že žalobkyni právo na zaplacení žalovaných částek nevzniklo, neboť chyběly písemně potvrzené objednávky podle smlouvy o reklamní činnosti. Žalobkyně se naopak domnívá, že nárok na úhradu předmětné částky ji vznikl, neboť došlo ke sjednání a realizaci reklamní činnosti v souladu s rámcovou smlouvou. Jestliže soudy dospěly k závěru, že žalobkyně neprokázala objednání služby v rozsahu žalované částky, měly se podle dovolatelky zabývat otázkou, zda žalovaná včas a dostatečně srozumitelně tato plnění odmítla. Žalobkyně poukazuje na to, že se tak nestalo a že žalovaná měla ze zveřejněné reklamní kampaně prospěch, proto mělo být plnění posouzeno jako bezdůvodné obohacení na straně žalované.
Dále se dovolatelka vyjadřuje k výši kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení z uhrazených částek, která dosáhla Kč 12 168 507,29 a upozorňuje na to, že žalovaná hradila svoje závazky pozdě a též že výše úroku byla ovlivněna délkou soudního řízení, která byla podle dovolatelky nepřiměřená.
Dovolatelka namítá i pochybení soudů obou stupňů, pokud jde o rozhodování o nákladech řízení a doměření soudního poplatku z žalobkyní podaného odvolání.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v napadených výrocích a výrocích souvisejících zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K dovolání žalobkyně podala svoje vyjádření žalovaná. Podle jejího názoru je dovolání nepřípustné, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na to, že tzv. mediaplán byl sestavován v podobě tabulky jen pro potřeby smluvních stran, a zkoumání jeho povahy nemá tudíž potřebný obecný charakter.
Pokud jde o důvodnost dovolání, upozorňuje, že smluvní strany při uzavírání ani při realizaci konkrétních zakázek nepostupovaly podle smlouvy o reklamní činnosti, neexistovaly žádné písemné nabídky či objednávky ani jejich akceptace, nebyly vyhotovovány ani zápisy o předání či provedení díla. Tzv. mediaplán byl jen tabulkou představující předběžný časový plán pro předpokládané finanční objemy za zveřejnění blíže nespecifikovaných reklamních inzerátů v různých časopisech a přílohách novin za období od 1. 4. do 24. 11. 2005.
Pokud se rámcová smlouva nevztahuje na způsob uzavření konkrétní zakázky a na způsob předání díla, nemůže se vztahovat ani na ustanovení o smluvní výši úroku z prodlení, který se váže k dané zakázce.
Žalovaná dále poukazuje na to, že zvyklosti v oboru reklamy mohou mít význam pouze tehdy, pokud si účastníci smlouvy nesjednali pro určitý postup konkrétní pravidla. Navíc žalovaná v oboru reklamní činnosti nepodniká, proto nevidí důvod, proč by měla být vázána určitými zvláštnostmi užívanými v oboru podnikání žalobkyně.
Namítala-li žalobkyně neúplnost dokazování, kdy dotazem u Asociace komunikačních agentur mělo být zjištěno, že tzv. mediaplán svojí právní povahou splňuje všechny podmínky stanovené rámcovou smlouvou pro uzavření zakázky, žalovaná považuje za nepřípustné, aby třetí osoba vykládala, jaká byla vůle účastníků písemné smlouvy.
Ohledně posouzení částky 1 717 750 Kč, jako bezdůvodného obohacení, je žalovaná přesvědčena, že žalobkyně neprokázala konkrétní plnění, které žalované poskytla a které by mohlo znamenat vznik obohacení na straně žalované.
Na základě uvedeného žalovaná navrhuje zamítnutí dovolání v rozsahu, v němž je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. v rozsahu měnícího výroku obsaženého ve výroku I. odst. 2 rozsudku odvolacího soudu, a ve zbytku navrhuje odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podaného žalobkyní do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 322 987,53 Kč.
V této části je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání neuplatňuje.
Dovolatelka však namítá, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], kterou spatřuje v tom, že v řízení nebyl proveden důkaz dotazem na Asociaci komunikačních agentur, který měl sloužit ke správnému posouzení povahy mediaplánu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že neprovedení požadovaného důkazu nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť navrhovaný důkaz dotazem na povahu mediaplánů na Asociaci komunikačních agentur by nijak nezměnil skutečnost, že smluvní strany ve svých vzájemných vztazích nepostupovaly podle smlouvy o reklamní činnosti, kterou si pro regulaci právě těchto vztahů sjednaly.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy nebyl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval.
Odvolací soud vyšel při posouzení věci správně z ujednání sjednané rámcové smlouvy, která obsahovala jednak postup při kontraktaci (čl. III.) a jednak smluvní výši úroku z prodlení při prodlení zákazníka s platbou. V čl. III. rámcové smlouvy o reklamní činnosti obě smluvní strany dohodly velmi přesně jednotlivé fáze kontraktace i písemnou formu pro požadavky zákazníka i akceptaci objednávek. Je zřejmé, že jednotlivé fáze kontraktace byly určeny jasným a srozumitelným ujednáním obou smluvních stran a toto ujednání stanovilo, že každá jednotlivá část reklamní činnosti se bude dít jako samostatná zakázka, na niž bude objednávku předkládat objednatel na základě jím schválené komplexní nabídky zhotovitele (tedy toho, co zhotovitel nazývá mediaplánem). Převzetí objednávky byl zhotovitel povinen písemně potvrdit a zaslat posléze objednateli její potvrzenou kopii. Jestliže dovolatelka odkazuje na nutnost aplikace odvětvových obchodních zvyklostí, pokud považuje tzv. mediaplán za smlouvu konkretizující a realizující smlouvu rámcovou, a zdůrazňuje-li, že zakázky mohly být mezi smluvními stranami ujednávány i prostou emailovou poštou, nebere na vědomí, že takové postupy - i kdyby byly odvětvovými zvyklostmi - by se dostaly do rozporu s ujednáními obsaženými v čl. III. smlouvy o reklamní činnosti. Podle §264 odst. 1 obch. zák. k nim tedy nemohlo být přihlíženo. Soudy obou stupňů zde rozhodly zcela správně a jejich rozhodnutí nejsou v rozporu se zákonem.
Namítá-li dovolatelka dogmatický a rigidní výklad smlouvy, je třeba především respektovat, že uzavření smlouvy je souhlasným projevem vůle obou smluvních stran, z nichž právě žalobkyně, která je profesionálním dodavatelem reklamních produktů a musí zvyklosti v oboru velmi dobře znát, měla jako podnikatelka v tomto oboru vědět, že ujednání čl. III. může být případně v rozporu se zavedenou praxí; přesto však smlouvu s čl. III. uzavřela. Je však v zájmu právní jistoty, aby obě smluvní strany dodržovaly ustanovení, která si samy ve smlouvě ujednaly a kterými jsou vázány. Pokud žalobkyni sjednaný postup v praxi nevyhovoval, mohla navrhnout změnu smlouvy o reklamní činnosti.
Nejvyšší soud rovněž považuje za nutné zdůraznit, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů se netýkalo obvyklosti či neobvyklosti emailového a faxového přenosu zpráv, nýbrž posuzovalo tento způsob komunikace jako nedostačující právě ve vztahu k ujednanému způsobu vystavování a potvrzování objednávek. Jestliže byla pro vystavení i potvrzení objednávky smluvena písemná forma, nebyla běžná emailová korespondence dostačující (§40 odst. 3 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 – dále jen “obč. zák.”).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že závěr odvolacího soudu, který přiznává žalobkyni toliko zákonné úroky z prodlení, protože smluvní strany nepostupovaly při sjednávání reklamní činnosti podle uzavřené rámcové smlouvy, a proto se jejich vzájemné vztahy touto smlouvou neřídí a není možno aplikovat ani smluvní ujednání o výši úroku z prodlení za opožděné platby faktur, je zcela správný. Vychází ze skutkového stavu, který soudy při projednávání sporu zjistily, aplikuje správná zákonná ustanovení a jeho právní posouzení věci je rovněž správné. V této části tedy není dovolání důvodné a odvolací soud proto nepochybil, jestliže změnil část vyhovujícího výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně přiznání smluvních úroků z prodlení tak, že v části co do 322 987, 53 Kč, převyšující zákonné úroky z prodlení, požadovaný nárok zamítl.
Je namístě konstatovat, že z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu např. z rozhodnutí ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4862/2008, vyplývá, že ustanovení smlouvy sjednané v souladu s obchodním zákoníkem, jsou primární, mají přednost před obchodními zvyklostmi. Nejvyšší soud řešil i právní význam obchodních zvyklostí, a to v rozhodnutí ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009 (rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní význam obchodních zvyklostí při jejich vlivu na práva a povinnosti účastníků závazkového vztahu je různý podle toho, zda účastníci ve smlouvě na určité obchodní zvyklosti odkáží, či smlouvu uzavřou bez odkazu na obchodní zvyklosti. Zatímco v prvém případě staví zákon odkazované obchodní zvyklosti na roveň smluvních ujednání, která se použijí před dispozitivními ustanoveními zákona, tak ve druhém případě obchodní zvyklosti nemají přednost ani před smlouvou a ani před dispozitivními ustanoveními zákona a pouze se k nim při určení práv a povinností ze závazkového vztahu přihlíží. To znamená, že v tomto případě (§264 odst. 1 obch. zák.) obchodní zvyklosti nemají kvalitu právní normy (pramene práva) ani kvalitu smluvního ujednání, a proto nemohou být důvodem pro vznik, změnu či zánik práv a povinností, vyplývajících pro účastníky závazkového vztahu ze smlouvy a z právního předpisu. Proto text zákona „Při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem ...“ je třeba interpretovat pouze jako výkladové pravidlo při určení práv a povinností ze závazkového vztahu. Z obou citovaných rozhodnutí lze však dovodit, že obchodní zvyklosti mají význam doplňkového řešení, k němuž je možno sáhnout, pokud smlouva či zákon potřebná pravidla neobsahují.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení uzavírání realizačních smluv účastnic ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podané proti měnící části výroku I. odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně podaným do napadených potvrzujících výroků odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci při podání dovolání do výroku II., jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba na zaplacení částky 1 717 750,90 Kč s 0,3 % denním úrokem z prodlení z částek a za období ve výroku uvedených zamítnuta, a při dovolání do části výroku III., jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 10 816 536,90 Kč, přichází v úvahu pouze přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci jediným rozsudkem a dovolání tedy není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Pokud se jedná o část dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části ohledně zamítnutí kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 10 816 536,90 Kč, představující úrok z prodlení z ostatních částek žalobkyní v jednotlivých fakturách uvedených a žalovanou zaplacených postupně v průběhu řízení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této části není dovolání přípustné ani důvodné. Jak již výše Nejvyšší soud zdůvodnil, žalobkyně nemá nárok na smluvní úrok z prodlení, jestliže se jednalo o bezesmluvní plnění, proto odvolací soud nepochybil, přiznal-li žalobkyni jen kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení a ve zbytku správně co do částky 10 816 536,90 Kč potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Rozhodl-li tedy odvolací soud ohledně částky 10 816 536,90 Kč po právu a v souladu s dosavadní judikaturou, nemá rozhodnutí odvolacího soudu v této části ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a není tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto jej Nejvyšší soud v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud se jedná o dovolání do potvrzujícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II., jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1 717 750,90 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této části je dovolání žalobkyně přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dospěl-li odvolací soud správně k závěru, že žalobkyně neměla bez konkrétních písemně potvrzených objednávek reklamní zakázky zadávat, měl zároveň přihlédnout ke zjištění, že v měsíci září byly ve prospěch žalované realizovány reklamní zakázky v konkrétních časopisech. Žalovaná sice dne 15. 8. 2005 smlouvu o reklamní činnosti vypověděla, ale výpovědní doba byla sjednána tříměsíční, a žalovaná se ke stornování reklamní kampaně vyslovila až dne 16. 9. 2005 s tím, že si nepřeje, aby žalobkyně cokoli pro ni činila v mediální kampani. Odvolací soud tedy nepřihlédl k tomu, že během výpovědní doby do výslovného zákazu žalované daného žalobkyni, aby nepokračovala v reklamní činnosti, bylo žalobkyní poskytnuto ve prospěch žalované v měsíci září plnění.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v části týkající se částky 1 717 750,90 Kč s příslušenstvím byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a proto v této části Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu společně se závislými výroky o náhradě nákladů (bez jednání - §243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl v této části zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V novém projednání bude soud zjišťovat, zda byly naplněny znaky bezdůvodného obohacení na straně žalované a jaké výše bezdůvodné obohacení dosahovalo.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu