ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1753.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1753/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. K. , zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalovanému E. E. , identifikační číslo osoby 71824944, zastoupenému Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem, se sídlem Lešetín VI/671, o zaplacení 94.484,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 437/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2011, č. j. 27 Co 215/2011-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.292,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. února 2011, č. j. 19 C 437/2009-94, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 94.484,50 Kč s příslušenstvím v tomto výroku specifikovaným (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
Odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 34.224,- Kč (druhý výrok), a ve výroku III. jej zrušil (třetí výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti výroku I. (a závislému výroku II. a IV. o nákladech řízení) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou uvedenou v dále specifikovaném ustanovení) se podává z bodu 7. přechodných ustanovení v článku II. části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč a v obchodních věcech 100 000,- Kč; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží, pokud ovšem netvoří samostatný předmět řízení.
I když v občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí, ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. již usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, uveřejněné v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28, z pozdější doby pak např. usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 471/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-3, pod č. C 3878, či usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 1055, uveřejněné tamtéž, svazek CD-10, pod č. C 7199, a usnesení ze dne 14. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2807/2009, uveřejněné tamtéž, svazek CD-11, pod č. C 7796) je dovozováno, že obchodní věcí je třeba rozumět věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud jde o vztah, jenž se týká jejich podnikatelské činnosti [srov. shodně též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1880s.).
Posuzovaná věc je věcí obchodní v intencích uvedené judikatury, neboť se jedná o spor mezi žalobcem, který jako dopravce provedl v rámci obchodního vztahu pro žalovaného jako podnikatele dle jeho objednávky přepravu osob, kterou žalovanému vyfakturoval, avšak žalovaný vyfakturované částky doposud nezaplatil. Jedná se tedy o spor mezi podnikateli (žalobce měl podnikatelské oprávnění od 2. května 2001 do 4. března 2013), jehož předmětem je závazkový vztah pocházející z jejich podnikatelské činnosti.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného pro nepřípustnost podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 4.900,- Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.092,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 6.292,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu