ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1952.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1952/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Michalem Filipínským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 18, proti žalovanému PROFI-CZ, spol. s r.o., se sídlem v Plzni, Plovární 1, identifikační číslo osoby 26 34 78 81, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 200/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 6 Cmo 24/2012-89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 6 Cmo 24/2012-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2011, č. j. 4 Cm 200/2010-59, rozhodl o zrušení rozhodčího nálezu Dražební a vymáhací kanceláře s. r. o. se sídlem Václavské náměstí 802/56, 110 00 Praha 1, rozhodce Ing. Jana Joklová, ve věci žalobce PROFI-CZ spol. s r.o., se sídlem Plovární 1, 301 00 Plzeň, IČ: 26 34 78 81, proti žalovanému V. H., o zaplacení 220.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně shledal důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného Dražební a vymáhací kanceláří s. r. o., když tato obchodní společnost nebyla oprávněna vydávat statuty a řády, které by upravovaly způsob rozhodčího řízení, případně vymezovaly způsob jmenování rozhodců. Soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2001, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a rozhodčí smlouvu shledal neplatnou podle §39 občanského zákoníku.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem shora citovaným rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu proto, že rozhodčí smlouva je neplatná, přičemž jde o důvod pro zrušení rozhodčího nálezu předvídaný §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. (dále jen „zákona o rozhodčím řízení“). Podle §33 citovaného zákona soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Odvolací soud z obsahu rozhodčího spisu zjistil, že žalobce uvedený důvod v rozhodčím řízení neuplatnil. Protože žalobce neuplatnil důvod pro zrušení rozhodčího nálezu v rozhodčím řízení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zamítl. Odvolací soud neshledal ani další důvod zrušení rozhodčího nálezu spočívající v tvrzené podjatosti rozhodce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž shledává jeho přípustnost podle §237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sbírky (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolací soud podle dovolatele rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně usnesením sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Rozhodčí smlouva uzavřená podle §2 zákona o rozhodčím řízení ve prospěch obchodní společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, je absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož by se měl této neplatnosti dovolat v rozhodčím řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, případně nedůvodné. Rozebírá vývoj judikatury k otázkám (ne)platnosti rozhodčích smluv sjednaných pro nikoli stálý rozhodčí soud. Podle žalované by měl dovolací soud přihlédnout k tomu, že v době uzavření rozhodčí smlouvy bylo judikatorně tolerováno ujednání o rozhodcích, kteří nebyli stálými rozhodčími soudy podle zákona o rozhodčím řízení.
Pro dovolací řízení v této věci je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013, což se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné a je i důvodné, když odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněném pod č. 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že soudy jsou povinny posuzovat neplatnost rozhodčí doložky, když spotřebitel (tohoto postavení se žalobce v řízení dovolával) její neplatnost uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud přitom, stejně jako v nyní projednávané věci, rozhodoval podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění do 31. března 2012.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak na rozdíl od ad hoc ustanovených rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Uvedená pravidla musí být publikována v Obchodním věstníku. Rozhodováno je pak podle zmíněných pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení, přičemž nedohodnou-li se účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle těchto pravidel. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se tak odchýlil od právního názoru vysloveného v usnesení téhož soudu sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, podle něhož „strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu §13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem“, neboť tento názor nesdílel.
K tomu je třeba uvést, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že změna rozhodovací praxe je jev sice nežádoucí, ale přípustný, dochází-li k ní na základě zvláštních pravidel pro její změnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08). Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy změna rozhodovací praxe byla učiněna postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. 23 Cdo 3737/2011). Uvedené závěry se tak projeví i v nyní projednávané věci.
Žalobci se tak prostřednictvím dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek zrušit podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro dovolací soud závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu