ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2036.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2036/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně PRESBETON Nova, s.r.o., se sídlem Olomouc - Chválkovice, U panelárny 594/6C, PSČ 779 00, IČO 47152532, zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 2596/211, proti žalované BAUHAUS k.s. se sídlem Brno – Štýřice, Strážní 852/7, PSČ 639 00, IČO 49435388, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 2, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 84/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soud v Olomouci ze dne 14. března 2013, č. j. 4 Cmo 463/2012-418, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. března 2013, č. j. 4 Cmo 463/2012-418, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2012, č. j. 41 Cm 84/2003-377, v napadené části výroku I., jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč, a ve výroku III.; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. tak, že žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 2. 2008 do zaplacení zamítl; výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení za předchozí řízení ve výši 221 239 Kč a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná podala proti výroku I. uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, jehož přípustnost odůvodnila ustanovením §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to pokud jde o splnění podmínky pro vznik nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění, o peněžitou formu tohoto zadostiučinění a jeho výši. Namítá rovněž nesprávné právní posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku z titulu přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně zhodnotil význam skutkových okolností tvrzených žalobkyní, napadá skutková zjištění soudu ohledně hmotné i nehmotné újmy žalobkyně, jež měla spočívat v narušení obchodního vztahu s obchodním řetězcem HORNBACH, porušením pověsti žalobkyně či úbytku zákazníků žalobkyně. Zároveň se domnívá, že intenzita údajného zásahu žalované do práv žalobkyně nebyla ze strany odvolacího soudu přezkoumatelně odůvodněna. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč zamítne, popřípadě rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 29. října 2013, č. j. 23 Cdo 2828/2013-452, dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil ve smyslu §243f odst. 3 o. s. ř. tím, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a že pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ústavní soud citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nálezem ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 313/14, zrušil. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že jakkoliv jde v případě §243f odst. 3 věty prvé o. s. ř. o výjimku z ustanovení §157 odst. 2 a §169 odst. 4 o. s. ř., neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí (srov. Jaromír Jirsa a spol.: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář podle stavu k 31. 7. 2013, komentář k §243f odst. 3, str. 1651), odůvodnění napadeného usnesení požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti rozhodně nesplňuje, neboť pouhé obecné konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy toliko odkaz na text příslušného ustanovení o. s. ř.), je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné. Dále uvedl, že odůvodnění napadeného usnesení sestává pouze z jedné významově nesrozumitelné věty, tato věta je zjevně neúplná, když se v ní uvádí, že dovolání "jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat", a následně chybí významově očekávatelná další část věty (která by byla uvozená dalším spojovacím výrazem "jednak"), a pak již jen následuje závěr, že v dovolacím řízení nelze pokračovat. Ústavní soud se proto ztotožnil s názorem žalované, jako stěžovatelky, že z takto podaného odůvodnění nelze postavit najisto, v čem konkrétně Nejvyšší soud naplnění předpokladů pro svůj postup, tj. pro odmítnutí dovolání, spatřoval.
Nejvyšší soud při novém projednání dovolání žalované opětovně dospěl k závěru, že podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. je na místě dovolaní žalované odmítnout, neboť neobsahuje-li vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a že pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nutno konstatovat, že podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění, včetně jeho výše, navíc založený na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, které se ze spisu nepodávají, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Navíc, co se týče uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pak je třeba konstatovat, že důvodně nemůže být tento dovolací důvod uplatněn, jestliže dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci a přitom vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Je namístě též uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, a též další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1192/2014, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Pokud Nejvyšší soud v odůvodnění svého předešlého rozhodnutí o dovolání uvedl větu „Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2013, č. j. 4 Cmo 463/2012-418, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.“, pak v tomto odůvodnění došlo ke zřejmé nesprávnosti při vyhotovení rozhodnutí, kdy do rozhodnutí nebyla zaznamenaná změna konceptu rozhodnutí o vypuštění slova „jednak“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu