ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2128.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2128/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Nowa Trade Plus a.s., se sídlem v Praze 2, Sázavská 8, PSČ 120 00, IČO 27898857, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, V Parku 2323/14, PSČ 148 00, proti žalovaným 1. Advokátní kanceláři Jareš, Prokeš & partneři s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Palackého 715/15, PSČ 110 00, IČO 27160599, 2. JUDr. K. J., 3. Mgr. L. P. , všem zastoupeným Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, o zaplacení částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu prvé žalované na zaplacení částky 16 148,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 166/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2013, č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo 261/2012, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 51 643 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Davida, Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze 4, V Parku 2323/14, PSČ 148 00.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, kterou jí měla prvá žalovaná (původně v právní formě veřejné obchodní společnosti) způsobit tím, že v rozporu se smlouvou o advokátním depozitu, kterou s prvou žalovanou uzavřela, bez jejího souhlasu nechala vyplatit složenou částku 8 500 000 Kč osobě, která k tomu nebyla oprávněna. Vůči druhému a třetímu žalovanému se úhrady žalované částky domáhala z titulu jejich ručitelského závazku jako společníků první žalované.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-287, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni částku 8 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené v tomto výroku s tím, že plněním jednoho žalovaného zanikne povinnost plnit dalšímu žalovanému v rozsahu splnění této povinnosti tímto žalovaným a s tím, že žalovaní č. 2 a 3 jsou povinni plnit společně a nerozdílně (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Doplňujícím rozsudkem ze dne 20. července 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-309, pak soud prvního stupně zamítl vzájemný návrh prvé žalované, aby jí žalobkyně uhradila částku 16 148,30 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o povinnosti žalovaných k zaplacení soudního poplatku (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako složitel, prvá žalovaná jako schovatel a pan J. S. jako oprávněný uzavřeli dne 14. ledna 2008 smlouvu o advokátním depozitu částky 8 500 000 Kč, a to k zajištění závazku z mandátní smlouvy uzavřené dne 14. ledna 2008 mezi žalobkyní a panem S. Uvedenou částku žalobkyně složila dne 21. ledna 2008 do úschovy prvé žalované na její bankovní účet specifikovaný ve smlouvě. Následně se dne 25. ledna 2008 dostavila ke schovateli neidentifikovaná osoba, která se prokázala občanským průkazem na jméno A. Č., předložila dohodu o odstoupení od smlouvy o advokátním depozitu uzavřené 25. ledna 2008 mezi žalobkyní a panem J. S., jejichž podpisy byly na smlouvě, včetně podpisu A. Č., úředně ověřeny, přičemž tato dohoda obsahovala zplnomocnění A. Č. k převzetí předmětu úschovy. Prvá žalovaná převzaté depozitum této osobě vyplatila zčásti hotově a zčásti převodem na účet a sepsala o tom zápis z jednání ze dne 25. ledna 2008. Ze spisu Policie ČR a protokolu z hlavního líčení před Městským soudem v Praze vedeném pod sp. zn. 63 T 10/2010 vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně nikdy nikoho k převzetí shora uvedené částky nezmocnila a citovanou dohodu o odstoupení od smlouvy nepodepsala. Ověření podpisů shledal soud jako padělek a za tento skutek - podvod a padělání a pozměnění veřejné listiny – byl nepravomocně odsouzen obžalovaný S. K.
S poukazem na ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v aktuálním znění (dále jen „ zákon č. 85/1996 Sb.“), soud prvního stupně uzavřel, že bylo prokázáno, že prvá žalovaná porušila svoji povinnost, kterou jí toto ustanovení ukládá, neboť nepostupovala v souladu s pokyny klienta, a způsobila tímto jednáním žalobkyni škodu ve výši 8 500 000 Kč odpovídající nevrácenému depozitu, přičemž toto porušení povinnosti bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Je přitom dána objektivní odpovědnost prvé žalované za škodu, za niž odpovídá v plné výši. Neuznal námitku prvé žalované, že po ní nemůže být požadováno, aby zpochybňovala ověřovací doložku notáře, a nebyla také povinna ještě telefonicky ověřovat pokyn klienta. Ověřovací doložka totiž v daném případě neobsahovala místo vyhotovení doložky (tato kolonka na razítku zůstala prázdná). Při běžné pozornosti mělo být profesně způsobilé osobě, kterou osoba advokáta nepochybně je, zřejmé, že provedení doložky není úplné, a mohla učinit další opatření k zamezení vzniku následné škody. Nepřijal ani další námitku prvé žalované, že místo vyhotovení doložky je uvedeno v razítku, a poukázal na ustanovení §74 písm. f) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), z něhož vyplývá, že otisk razítka je samostatnou náležitostí vedle uvedení místa vyhotovení doložky. Vzhledem k tomu, že prvá žalovaná za vzniklou škodu odpovídá, vyhověl soud prvního stupně žalobě i vůči druhému a třetímu žalovanému, a to z titulu ručení společníků za dluhy prvé žalované podle §373 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, s ohledem na snížení ručení bývalých společníků veřejné obchodní společnosti při změně společnosti na společnost s ručením omezeným, když je tato povinnost stíhá společně a nerozdílně jako nerozlučné společníky.
Vzájemný návrh prvé žalované na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby, kterými prvá žalovaná způsobila žalobkyni škodu ve výši několika milionů korun, shledal soud prvního stupně v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a s dobrými mravy (§265 obch. zák., §3 odst. 1 obč. zák.), a proto tento návrh zamítl.
K odvolání žalovaných proti oběma rozsudkům soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2013, č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo 261/2012, v obou rozsudcích soudu prvního stupně opravil označení prvé žalované na správné znění „Advokátní kancelář Jareš, Prokeš & partneři, s.r.o., rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. března 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-287, ve výroku pod bodem I potvrdil s výjimkou povinnosti žalovaných zaplatit příslušenství z částky 8 500 000 Kč za dobu od 25. ledna do 1. září 2008, v níž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, rozsudek soud prvního stupně ze dne 20. července 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-309, ve výrocích pod body I a III potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud učinil stejný závěr jako soud prvního stupně, že prvá žalovaná, za kterou jednali společníci, především třetí žalovaný, porušila smlouvu o advokátním depozitu, pokud vyplatila v hotovosti nebo z větší části bezhotovostně složenou částku, ačkoliv tak učinit neměla a způsobila tak žalobkyni škodu, když ji zbavila možnosti nakládat s advokátním depozitem. Po prvé žalované bylo možno po právu požadovat, aby za situace, kdy měla vyplatit depozitum ve značné výši, postupovala s obezřetností, kterou je po ní jako po advokátní kanceláři možno požadovat. Prvá žalovaná, ani její společníci, však nevěnovali dostatečnou pozornost ověřovací doložce, která byla neúplná a vykazovala i další nedostatek (zjevně nesprávné rodné číslo u jednoho z podepsaných). Protože na ověřovací doložce nebylo uvedeno místo ověření a u jednoho z podepsaných bylo uvedeno i zřejmě nesprávné rodné číslo, neměla ověřovací doložka náležitosti podle zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění rozhodném v roce 2008, a proto nebylo proto možno považovat podpisy za úředně ověřené. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že prvá žalovaná porušila svoji povinnost ze smlouvy a v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla žalobkyni škoda. Žalobkyně přitom žádnou svoji povinnost neporušila a nebyla povinna uplatňovat své nároky nejprve nebo výhradně vůči S. K. nebo společnosti Country Tobacco s.r.o., na jejíž účet byla podstatná část advokátního depozita poukázána.
Odvolací soud shledal správným rozsudek soud prvního stupně ze dne 30. března 2011, 19 Cm 166/2009-287, až na stanovení počátku prodlení žalovaných, kteří se podle jeho závěru dostali do prodlení nikoliv od data výplaty depozita, ale až po výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků a po uplynutí lhůty stanovené k tomuto účelu žalobkyní. Taktéž výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. července 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-309, posoudil odvolací soud jako správný, třebaže z jiného důvodu. Domáhá-li se prvá žalovaná zaplacení odměny za advokátní úschovu, včetně sepisu smlouvy o této úschově, přičemž v řízení bylo prokázáno, že prvá žalovaná tuto smlouvu porušila a v důsledku toho způsobila žalobkyni škodu ve výši deponované částky, pak jí nárok na odměnu vzniknout nemohl. Za správný považuje odvolací soudu i výrok pod bodem III o přenosu poplatkové povinnosti na žalované. Žalovaní byli zcela neúspěšní, a proto bylo třeba na ně přenést poplatkovou povinnost žalobkyně v rozsahu, v jakém byla žalobkyně osvobozena od placení soudních poplatků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost založili na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť se podle jejich názoru odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé otázky nebyly v rozhodovací praxi soudu dosud řešeny a právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Jako důvod uvedli, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé uvedli, že se necítí a nikdy necítili být ve věci pasivně legitimováni, a to především s ohledem na skutečnost, že příjemcem částky složené žalobkyní do advokátního depozita prvé žalované byla existující společnost s názvem COUNTRY TOBACCO, s.r.o., která se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Žalobkyni nic nebránilo domáhat se svého práva vůči této společnosti a pokud tak neučinila, nesplnila podle názoru dovolatelů svoji povinnost prevence škody, kterou jí ukládá §384 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), stejně jako ustanovení §417 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a nemá proto nárok na její náhradu vůči třetí osobě, která by eventuelně tuto škodu způsobila. Nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní v tomto řízení se dovolatelům takto jeví jako čistě fiktivní, neboť jsou u této konstrukce „přetrženy vazby mezi jednotlivými složkami tzv. škodní triády“. S touto otázkou se soud prvního stupně vypořádal zcela nedostatečně a odvolací soud tuto otázku zcela pominul.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že prvá žalovaná postupovala v posuzovaném případě v souladu s ustanovením §415 obč. zák., a neporušila žádnou svoji povinnost, neboť konala na základě předložené listiny s ověřenými podpisy a po telefonickém potvrzení o výplatě depozita od osoby vydávající se za statutární orgán žalobkyně, kdy si dále prověřila osobu přejímající hotovost. Dokumenty předložené paní Č. byly formálně i obsahově naprosto v pořádku, nebylo proto povinností advokátní kanceláře cokoliv dále prověřovat. Dovolatelé poukázali na to, že odvolací soud v napadeném rozsudku neuvedl, v čem spočívalo porušení povinností prvé žalované, ani jaké opatření k zamezení vzniku škody měla činit, ani v čem měla spočívat její „obezřetnost“ při vyplácení depozita.
K obsahu vlastní ověřovací doložky dovolatelé uvedli, že uvedení místa ověření v rámci razítka se státním znakem otištěného společně s ověřovací doložkou zcela podle jejich názoru nahrazuje vyplnění údaje o místě, na němž k ověření došlo, a to ve smyslu §74 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, pokud není uvedeno jiné místo ověření. Ověřovací doložka byla platná a ověřovaná listina se považuje za řádně ověřenou. V dané věci nebylo ověření podpisů náležitostí vyžadovanou obecně závazným právním předpisem, takže i pokud by byla ověřovací doložka pro formální nedostatky neplatná, nemohla podle dovolatelů způsobit neplatnost právního úkonu a advokát byl obsahem takového úkonu vázán, aniž byl povinen zkoumat platnost ověřovací doložky.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a namítla, že není splněna podmínka přípustnosti dovolání. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, ani se nejedná o otázku, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a nejsou naplněny ani zbývající podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Žalobkyně striktně odmítla argumentaci žalovaných spočívající v aplikaci ustanovení §384 obch. zák. a §417 a §441 obč. zák., neboť na daný případ nedopadají. Vztahují se k situacím, kdy konkrétní osobě vznik škody teprve bezprostředně hrozí. Žalovaní provádí nepřípustný extenzivní výklad uvedených ustanovení na rozšíření povinností poškozeného k provedení právních úkonů, k nimž nepochybně není povinen. Žalobkyně odmítla teorii žalovaných, že se měla nejprve domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči společnosti Country Tobacco s.r.o., neboť je jejím legitimním právem svobodně si zvolit způsob, jakým se bude domáhat svých práv. Poukázala také na to, že uvedená společnost neprovozovala žádnou ekonomickou činnost za uplynulé období do roku 2008 a předmětné finanční prostředky byly z bankovního účtu společnosti vybrány obratem poté, co na něj byly připsány, jak vyplývá z trestního spisu. Ani seberychlejší reakce žalobkyně tudíž nemohla tomu zabránit a zamezit, či zmírnit škodu způsobenou žalovanými. Prevenční povinnost, k níž byli povinni žalovaní, nelze přenášet na žalobkyni jako poškozenou. Povinnost druhého a třetího žalovaného, jakožto advokátů, zkoumat, zda podpisy na předložené listině jsou úředně ověřeny, vyplývá mj. z článku III odst. 1 bod 3 smlouvy o advokátním depozitu, které stanoví, že „v případě, že dojde mezi složitelem a oprávněným k jiné dohodě, než která je obsahem této smlouvy o advokátním depozitu, schovatel naloží se složenou částkou (depozitem) plně v souladu s takovou dohodou uzavřenou mezi složitelem a oprávněným; takováto dohoda musí být pro takový případ uzavřena v písemné podobě mezi složitelem a oprávněným a předložena schovateli s úředně ověřenými podpisy složitele a oprávněného, případně musí být mezi složitelem a oprávněným taková dohoda uzavřena přímo před schovatelem“. Žalobkyně zdůraznila, že pro výkon advokacie je nezbytná vysoká míra odbornosti a znalosti platného práva, proto měla prvá žalovaná, resp. její společníci a zaměstnanci, nepochybně vědět, jaké jsou náležitosti ověřovací doložky. Jestliže jim předložená listina označená jako dohoda o odstoupení od smlouvy o advokátním depozitu nesplňovala po formální stránce náležitosti předpokládané v samotné smlouvě o advokátním depozitu pro vydání předmětu úschovy, měla prvá žalovaná o této skutečnosti obratem informovat nejen osobu, která jí tuto listinu předložila, ale i oba účastníky dotčené smlouvy, tj. své klienty a zejména nebyla oprávněna v žádném případě vydat ani část předmětné úschovy.
Náležitosti ověřovací doložky stanoví §74 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v němž je pod písmenem e) výslovně uvedeno, že takovou náležitostí je „místo a datum vyhotovení doložky o ověření“, pod písmenem f) pak „podpis ověřujícího a otisk úředního razítka notáře“. Z toho vyplývá, že místo vyhotovení doložky a otisk úředního razítka notáře jsou samostatné obligatorní náležitosti ověřovací doložky a neuvedení místa ověření nemůže v žádném případě zhojit kulaté úřední razítko, které podle §9 odst. 3 uvedeného zákona má své předepsané náležitosti, mezi nimiž je i sídlo notářského úřadu. Je proto podle žalobkyně vyloučeno, aby údaj označující sídlo notářského úřadu na kulatém razítku notářky Mgr. Daniely Křížové, kterým byla opatřena předmětná ověřovací doložka, nahradil chybějící údaj o místu ověření podpisů na předmětné listině, jak dedukují dovolatelé.
Nelze podle žalobkyně ponechat bez povšimnutí i další okolnosti případu. Tak účastníkem smlouvy o advokátním depozitu byly nepochybně tři samostatné subjekty, takže ke změně či jakékoli formě jejího zrušení by bylo nezbytné dohody všech jejích účastníků a nikoli pouze dvou z nich. Pochybnosti vyvolávají rovněž samotné převody finančních prostředků z účtu na účet, kdy nejen, že tyto převody zadávala asistentka, ale navíc ani neproběhlo ověření majitele účtu, tedy toho, zda se skutečně jedná o bankovní účet žalobkyně, finanční prostředky asistentka převedla na více účtů, přičemž sama smlouva o advokátním depozitu uváděla jen jeden bankovní účet. Žalovaným mělo také podle názoru žalobkyně připadat zvláštní, že k ověření mělo dojít u notářky z J. n. N., což představuje dvě hodiny cesty k notářce a další dvě hodin zpět za situace, když se statutární orgán společnosti mohl u prvé žalované zastavit a sám si věc vyřídit. Ani předání hotovosti 400 000 Kč A. Č. nebylo standardní, když v praxi je výběr z banky nutno hlásit nejméně dva dny dopředu.
Ze všech výše uvedených okolností případu vyplývá podle názoru žalobkyně, že žalovaní vydali úschovu osobě, která k jejímu přijetí nebyla oprávněna, jednali jednoznačně v rozporu s uzavřenou smlouvou o advokátním depozitu, současně nejméně v rozporu s §415 obč. zák., když nejen že nepostupovali s péčí řádného hospodáře a profesní obezřetností, ale současně si ani nepočínali tak, aby nedošlo ke škodě na majetku jejich klientů. V příčinné souvislosti s tímto jednáním žalovaných pak vznikla na majetku žalobkyně škoda ve výši 8 500 000 Kč. Žalobkyně navrhla, aby dovolání, pokud nebude odmítnuto, bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) vzhledem k článku II bodu 7 části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen o. s. ř.“), a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. ledna 2013, po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobami oprávněnými, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolatelé podali výslovně dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a. Tento požadavek však není naplněn v části, ve které dovolatelé napadají výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. července 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-309, pod bodem III, jímž byla žalovaným stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje mj. údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být o tuto náležitost doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Protože tato náležitost dovolání v části, ve které dovolatelé napadají výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o stanovení povinnosti k zaplacení soudního poplatku, splněna nebyla, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaných v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. července 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-309, ve výroku pod bodem I není přípustné, neboť druhý a třetí žalovaní nejsou subjektivně legitimováni k podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o vzájemném návrhu prvé žalované, a dovolání prvé žalované v tomto rozsahu rovněž přípustné není, neboť dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto nároku se samostatným skutkovým základem, který nedosahuje hranice 50 000 Kč podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Všichni tři žalovaní rovněž nejsou subjektivně legitimováni k podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. března 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-287, ve výroku pod bodem I v části, ve které byla zamítnuta žaloba ohledně příslušenství z částky 8 500 000 Kč za dobu od 25. ledna 2008 do 1. září 2008. V tomto rozsahu totiž nebyla rozhodnutím odvolacího soudu žalovaným způsobena žádná újma, jež by měla být odstraněna rozhodnutím dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dále posuzoval přípustnost dovolání žalovaných proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. března 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-287, ve výroku pod bodem I v rozsahu povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 8 500 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 2. září 2008 do 31. prosince 2008 a za dobu od 1. ledna 2009 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v tomto rozsahu povinnost ostatních žalovaných a že druhý a třetí žalovaný jsou povinni plnit společně a nerozdílně.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posuzování přípustnosti dovolání nelze přihlížet k námitkám dovolatelů, které směřují k nesprávným skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení (dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učinění v řízení, je povinen z nich vycházet), k vadnému hodnocení důkazů či k vadám řízení před soudy obou stupňů.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé dovozují nesprávnost právního závěru odvolacího soudu v řešení dvou právních otázek. Dovolatelé nejprve zpochybnili svoji pasivní legitimaci v řízení, což podle jejich názoru vyplývá ze skutečnosti, že žalobkyně dosud neuplatnila svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči společnosti Country Tobacco s.r.o., která měla částku 8 500 000 Kč z depozita prvé žalované přijmout. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že tato žaloba měla podle jejich názoru předcházet uplatnění nároku na náhradu škody vůči prvé žalované v tomto řízení, a v souvislosti s tím zpochybnili vlastní existenci škody na straně žalobkyně.
Nejvyšší soud však neshledal, že by se odvolací soud ve svých právních závěrech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že by otázka legitimace účastníků soudního sporu o vydání peněžních prostředků složených na účtu vedeném peněžním ústavem nebyla dosud řešena či by měla být posouzena jinak. Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 50/2006, nyní dostupném také na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , ve kterém akceptoval závěry formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, a ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, vysvětlil, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu a oprávnění majitele účtu představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu. Nejvyšší soud, který v uvedené věci řešil otázku pasivní legitimace osoby, která získala peněžní prostředky od peněžního ústavu tak, že byly peněžním ústavem omylem připsány na jiný účet, dospěl k závěru, že osoba, které byly jako oprávněné z výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného vyplaceny za účelem uspokojení její vykonatelné pohledávky vůči povinnému peněžní prostředky z účtu povinného u peněžního ústavu, není pasivně věcně legitimována ve sporu, ve kterém se třetí osoba domáhá zaplacení (vrácení) peněžních prostředků, které na tento účet povinného poukázala omylem.
Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči společnosti Country Tobacco s.r.o., na jejíž účet byly peněžní prostředky z účtu prvé žalované připsány, by žalobkyně nebyla v soudním sporu věcně aktivně legitimována. K uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě trestného činu by byla v dané situaci aktivně legitimována prvá žalovaná, z jejíhož účtu advokáta byla částka poukázána.
Závěr odvolacího soudu (námitka dovolatelů, že se touto otázkou odvolací soud vůbec nezabýval, není správná), že nebyla povinna nejprve či výhradně uplatňovat nároky vůči S. K. nebo společnosti Country Tobacco s.r.o. tudíž není v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně by byla povinna uplatňovat nárok vůči jinému subjektu tehdy, jestliže by šlo o její pohledávku ze závazkového vztahu vzniklého na základě právního úkonu. V takovém případě by žalobkyni vznikla škoda pouze tehdy, nemohla-li by tuto pohledávku vymoci. V daném případě však jde o odlišnou situaci.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani druhá právní otázka vznesená žalovanými v dovolání, a sice otázka řádnosti ověřovací doložky na listině předložené prvé žalované A. Č. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž nebylo na skutečnosti, že předmětná ověřovací doložka postrádá náležitost stanovenou v §74 odst. 2 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, – místo vyhotovení doložky ověření, a na tom, zda lze tuto náležitost dovodit z použitého úředního razítka, jehož součástí je podle §9 odst. 3 téhož zákona sídlo notářského úřadu, postaveno. Za rozhodující pro závěr, že prvá žalovaná odpovídá za škodu, která žalobkyni vznikla výplatou advokátního depozita neoprávněné osobě, považoval odvolací soud závěr o tom, zda prvá žalovaná, resp. její společníci porušili povinnosti advokáta a zda toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody žalobkyně. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že k vydání částky v celkové výši 8 500 000 Kč přijaté do advokátního depozita prvé žalované došlo nikoliv na základě smlouvy o advokátním depozitu této částky uzavřené dne 14. ledna 2007 žalobkyní s prvou žalovanou a s J. S. v advokátní kanceláři prvé žalované v P., nýbrž na základě jiné listiny, označené jako dohoda o odstoupení od smlouvy o advokátním depozitu obsahující ověřovací doložky podpisů jejich účastníků notářkou z J. n. N., když tuto listinu předložila prvé žalované osoba, kterou prvá žalovaná neznala. Již sama tato okolnost i s ohledem na značnou výši advokátního depozita, měla vést u prvé žalované ke zvýšené pozornosti při prověřování oprávněnosti osoby prokazující se občanským průkazem na jméno A. Č. k jejímu jednání jménem žalobkyně, když ze skutkových okolností zjištěných odvolacím soudem např. ani nevyplývá, jakou funkci měla dle plné moci obsažené v uvedené dohodě o odstoupení od smlouvy o advokátním depozitu ve společnosti žalobkyně zastávat, konečně ani nebylo zjištěno, že by se prvá žalovaná pokusila ověřit oprávnění k jednání této osoby u svého klienta (tvrzení dovolatelů o telefonickém potvrzení o výplatě depozita od osoby vydávající se za statutární orgán žalobkyně ze skutkového zjištění soudu prvního stupně ani soudu odvolacího nevyplývá). Prvou žalovanou, resp. osoby za ni jednající měla vést ke zvýšené opatrnosti i skutečnost, že ověření podpisů měla provést notářka v J. n. N. a skutečnost, že v ověřovacích doložkách nebylo vyplněno místo vyhotovení ověřovací doložky (a z toho hlediska není potřebné posuzovat, zda za místo vyhotovení lze považovat údaj v razítku notářky). Dospěl-li za této situace odvolací soud k závěru, že prvá žalovaná, resp. její společníci, vydáním deponované částky 8 500 000 Kč z advokátního depozita bez souhlasu žalobkyně porušili povinnosti advokáta, a toto porušení je v příčinné souvislosti se vznikem škody žalobkyně, nepochybil. K pochybnostem žalovaných vznesených v dovolání o tom, jaké povinnosti svým jednáním porušili, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v tehdy platném znění, podle něhož je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, podle odstavce 2 téhož ustanovení je povinen při výkonu advokacie jednat čestně a svědomitě, podle článku 9 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky je advokát povinen peníze a jiné hodnoty, které převzal ke stanovenému účelu, opatrovat s péčí řádného hospodáře a nesmí je použít k jinému než stanovenému účelu a konečně také na ustanovení §415 obč. zák.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 věty první, odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu