ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.22.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 22/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně HOCHTIEF CZ a. s. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 46678468, proti žalované Aulík Fišer architekti, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Na Václavce 3307/3a, identifikační číslo osoby 25086073, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o 1,022.728,80 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 33/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2013, č. j. 4 Cmo 71/2013-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením, v pořadí druhým, ze dne 22. ledna 2013, č. j. 25 Cm 33/2012-47, zastavil řízení co do uložení povinnosti žalované zaplatit částku 1,000.000,- Kč (bod I. výroku), co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 22.728,80 Kč řízení přerušil do právní moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení probíhající u zdejšího soudu pod sp. zn. 37 Cm 85/2010 (bod II. výroku), a co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč návrh na přerušení řízení do právní moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení probíhající u zdejšího soudu pod sp. zn. 37 Cm 85/2010, zamítl (bod III. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala úhrady žalobní částky 1,022.728,80 Kč ze smlouvy o dílo ze dne 29. dubna 2002 č. 3018006750/1802/7021AA/2002, jejímž předmětem byla dodávka projektové dokumentace.
Soud prvního stupně při posuzování podmínek řízení dle ustanovení §103 o. s. ř. ze spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 Cm 85/2010 zjistil, že dne 1. června 2010 bylo zahájeno řízení o úhradu částky ve výši 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, kde ve stejném procesním postavení vystupují shodní účastníci jako je tomu v daném řízení a zároveň žalobní nárok vyplývá ze stejných skutkových tvrzení žalobkyně, jako nárok uplatňovaný žalobkyní v předmětném řízení. Uvedl, že obě žaloby jsou svým obsahem prakticky totožné. Žalobkyně svůj nárok vždy dovozuje z toho, že část díla (projektu) byla provedena co do výpočtu únosnosti stropů a nevhodné struktury navržené skladby stropní konstrukce nesprávně, v důsledku čehož po dokončení díla dochází k trhlinám a průsakům stropu. Toto žalobkyně u žalované reklamovala v záruční době. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Daniela Makovičky Dr.Sc. pak požadovala slevu za vadu díla. Ve svém doplnění žalobních tvrzení ve spise sp. zn. 37 Cm 85/2010 ze dne 20. září 2012 žalobkyně požadovala plnění na žalované i z důvodu faktur společnosti REKOPLAST s.v.d., která provedla injektáže prasklin díla dle uzavřené smlouvy s žalobkyní a vyúčtovala je žalobkyni fakturami v celkové částce 991.571,64 Kč včetně DPH. Celkem v důsledku vad díla žalované a povinnosti žalobkyně odstranit vady budovy vynaložila žalobkyně částku 1,215.321,64 Kč. Žalovanou částku 1,000.000,- Kč v souvisejícím sporu však dosud nerozšířila. Stejnými skutečnostmi i fakturami společnosti REKOPLAST s.v.d. přitom argumentuje žalobkyně i v předmětném sporu 25 Cm 33/2012.
Soud prvního stupně uzavřel, že v obou řízeních jde o tentýž nárok týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob a proto předmětné řízení zastavil co do částky 1,000.000,- Kč. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozsudek ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 25 Cdo 913/2006, usnesení ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/1997, rozsudek ze dne 24. března 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98. Konstatoval, že žalobkyně má zcela shodná skutková tvrzení i důkazní návrhy v obou sporech (v daném i v souvisejícím), přičemž částku 1,000.000,- Kč a 1,022.728,80 Kč žádá jednou z titulu odpovědnosti za vady, jednou jako náhradu způsobené škody.
Pokud jde o zbývající částku 22.728,80 Kč, řízení do doby skončení řízení pod sp. zn. 37 Cm 85/2010 přerušil.
Co se týče návrhu na přerušení řízení ohledně částky 1,000.000,- Kč, soud jej zamítl s odůvodněním zastavení řízení o této částce z důvodu překážky litispendence.
K odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem I. a III. odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně v bodu I. výroku změnil tak, že řízení co do uložení povinnosti zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč nezastavil, v bodu III. výroku je změnil tak, že řízení co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč přerušil do právní moci rozhodnutí vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 85/2010 (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že nároky uplatněné žalobkyní v řízení vedených pod sp. zn. 25 a 37 nejsou totožné, byť je spor veden mezi shodnými účastníky a i některá skutková tvrzení jsou shodná, a proto nejde o překážku věci zahájené. Měl za to, že v případě sporu vedeném pod sp. zn. 25 jde o tzv. následnou škodu, vzniklou, dle tvrzení žalobkyně, v důsledku vadné projektové dokumentace, již pro ni na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o dílo zpracovala žalovaná. Naproti tomu ve sporu vedeném pod sp. zn. 37 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 1,000.000,- Kč jako slevy z ceny díla, spočívajícího ve vadném zpracování projektové dokumentace pro provedení stavby, jež pro žalobkyni jako objednatelku zpracovala žalovaná jako zhotovitelka.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud posoudil překážku litispendence. Je toho mínění, že žalobkyně fakticky požaduje totéž plnění dvakrát, poprvé z důvodu slevy z ceny díla a podruhé z titulu nároku na náhradu škody. Jediný rozdíl spatřuje v právní kvalifikaci nároku žalobkyní. Argumentace odvolacího soudu přitom spočívá právě v tom, že rozlišuje dvě různé právní kvalifikace žalobkyně téhož skutku, aniž by se zabýval tím, zda skutková tvrzení žalobkyně jsou totožná. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 25 Cdo 913/2006, s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se řízení co do uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč zastavuje, nebo aby napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., která nabyla účinnosti 1. ledna 2013, neboť dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po tomto datu (č. II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně přípustné není.
Dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takovou otázkou není ani dovolatelčina polemika, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 25 Cdo 913/2006, nedospěl k závěru, že „žalobkyně fakticky požaduje totéž plnění dvakrát, poprvé z důvodu slevy z ceny díla a podruhé z titulu nároku na náhradu škody“.
Ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že v případě sporu vedeného pod spisovou značkou 25 jde o tzv. následnou škodu, která žalobkyni měla vzniknout v důsledku vadné projektové dokumentace, spočívající v nákladech na opravu stropních konstrukcí stavby. V řízení vedeném pod sp. zn. 37 pak je uplatňován nárok na slevu z ceny díla, nejsou uplatňovány náklady na odstraňování škod způsobených vadným dílem.
Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, totožnost řízení je dána totožností jejich předmětu a totožnosti účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právě relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. O tom, zda jde o totožnost nároku, rozhoduje jednak totožnost procesních stran a dále souhlasnost žalobního petitu shodně skutkově odůvodňovaného. V projednávané věci základ, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobkyně nárok zakládá, i uplatněný nárok, jsou odlišné.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak není ani v rozporu s dovolatelkou označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, podle něhož právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán vylíčením skutkových okolností v žalobě a následně zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu