ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2265.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2265/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně VFS Financial Services Czech Republic s.r.o. , se sídlem Obchodní 109, Čestlice, 251 01 Říčany u Prahy, identifikační číslo osoby 27116867, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, proti žalovaným 1) AF transport s.r.o. , se sídlem v Praze 6 - Veleslavín, Křenova 7, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 26030331, 2) L. F. , zastoupenému Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o zaplacení částky 267.449,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 222/2010, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2013, č. j. 2 Cmo 157/2012-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 8.324,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. ledna 2012, č. j. 37 Cm 222/2010-58, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. srpna 2012, č. j. 37 Cm 222/2010-83, uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobkyni částku 136.500,83 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud žalovanému č. 2 stanovil povinnost společně a nerozdílně s žalovanou č. 1 uhradit částku 136.500,83 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), žalované č. 1 dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 130.948,40 Kč s příslušenstvím (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. a V. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně jako leasingový pronajímatel a žalovaná č. 1 jako leasingový nájemce uzavřely předmětné leasingové smlouvy (č. 154195 a č. 166778) podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), že došlo k předání předmětů leasingu. Žalovaná č. 1 byla v prodlení se splácením leasingových splátek u obou smluv. Žalobkyně z tohoto důvodu účinně od smluv odstoupila. Žalovaný č. 2 s žalobkyní uzavřel dohodu o ručení za závazky z leasingové smlouvy č. 166778. Žalobkyně posléze uzavřela dohodu o ručení s H. S. B. a předala svůj originál původního ručitelského dokumentu ze dne 31. srpna 2007 žalovanému č. 2.
Dospěl k závěru, že žalobkyně v souladu se smlouvou platně od leasingových smluv odstoupila a vznikl jí podle smluv a čl. 15.4 Všeobecných obchodních podmínek nárok na náhradu škody – doplatek původní účetní hodnoty předmětů leasingu, nákladů vynaložených v souvislosti s prodejem a dalších plateb po odečtení ceny, za niž předměty leasingu byly prodány. Dále žalobkyni náleží neuhrazené splátky předmětných leasingů před odstoupením od smluv a podle čl. 4.3 Všeobecných obchodních podmínek smluvní úroky z prodlení ve výši 0,1 % z veškerých předmětných pohledávek. Nárok žalobkyně vůči žalované č. 1 v postavení dlužníka tak shledal zcela po právu.
Co se týče nároku žalobkyně vůči žalovanému č. 2 jako ručitele za závazky dlužníka – žalované č. 1 z leasingové smlouvy č. 166778, soud prvního stupně uzavřel, že došlo ke konkludentnímu převzetí ručitelského závazku žalovaného č. 2 H. S. B., které bylo potvrzeno předáním originálu ručitelského prohlášení ze dne 31. srpna 2007 žalobkyně žalovanému č. 2.
K odvolání žalobkyně (proti bodu II. a V. rozsudku soudu prvního stupně) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku změnil tak, že žalovanému 2/ uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 136.500,83 Kč s příslušenstvím s tím, že povinnost žalovaného 2/ zanikne v rozsahu, v jakém bude splněna žalovanou 1/ (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §303 a násl. obch. zák.
Po provedeném doplnění dokazování považoval odvolací soud za prokázané, „že se žalovaný 2) písemným ručitelským prohlášením ze dne 31. srpna 2007 zaručil za závazky žalovaného 1) z leasingové smlouvy č. 166778 v souladu s ustanovením §303 obch. zák. Převzal tak na sebe závazek za všechny pohledávky žalobce vyplývající z leasingové smlouvy č. 166778 ve znění Všeobecných obchodních podmínek, jako nedílné součásti leasingové smlouvy. Převzal na sebe rovněž závazek z konečného vypořádání leasingové smlouvy po předčasném ukončení smlouvy výpovědí ze strany žalobce z důvodu porušení smluvních povinností žalovaným 1) jako leasingovým nájemcem, a to v souladu s ustanovením §304 odst. 2 obch. zák. a s ohledem na obsah ujednání Všeobecných obchodních podmínek leasingové smlouvy č. 166778 a na obsah ručitelského prohlášení ze dne 31. srpna 2007 pod bodem 1.“
K otázce ukončení ručitelské povinnosti žalovaného 2) odvolací soud poukazuje jednak na ustanovení bodu 4 obsaženého v ručitelském prohlášení ze dne 31. srpna 2007, z něhož vyplývá, že prohlášení ručitele lze měnit pouze písemnou formou, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 odo 890/2006 s tím, že i na jednostranný právní úkon je třeba pohlížet stejným způsobem. Uzavřela-li žalobkyně písemnou dohodu o ručení s H. S. B., pak se tento stal podle obsahu této dohody a ve smyslu ustanovení §307 odst. 1 věta prvá obch. zák. dalším samostatným ručitelem za závazky žalované č. 1 z leasingové smlouvy č. 166778. V daném případě se nejedná o převzetí dluhu.
S ohledem na uvedená skutková zjištění a z nich učiněné závěry shledal odvolací soud nárok žalobkyně, uplatněný proti žalovanému 2), zcela oprávněným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, když výslech svědka M. H. provedl až v rámci odvolacího řízení, ačkoli měl správně napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a uložit soudu prvního stupně provedení dalšího dokazování ve věci. Navíc předmětný důkaz nesprávně vyhodnotil, což mělo za následek i nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu. Dále dle jeho názoru porušil odvolací soud i zásadu volného hodnocení důkazů. Konečně žalovaný 2) považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za zásah do svých ústavně garantovaných práv, když ze strany odvolacího soudu byl napadený rozsudek založen na tzv. přepjatém právním formalismu.
Za otázku judikatorně významnou považuje dovolatel otázku režimu a osudu ručení za závazky z leasingové smlouvy po jejím zániku v důsledku odstoupení od ní. Upozorňuje, že i Nejvyšší soud ČR zastává názor, že důsledkem odstoupení od leasingové smlouvy je v intencích obchodního zákoníku její zánik a vznik (ručitelským prohlášením však již nezajištěného) nároku na vyrovnání dle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. Nejedná se tak již o pohledávku či nárok z leasingové smlouvy, neboť tato již zanikla, ale o zcela novou pohledávku vzniklou ex lege právě v důsledku zániku leasingové smlouvy.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného 2) se vyjádřila žalobkyně, kde se vypořádává s argumenty dovolatele.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání žalovaného 2) není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatel předně nesouhlasí s tím, jakým způsobem odvolací soud posoudil otázku ručení žalovaného 2). Jestliže však odvolací soud (na základě provedeného doplnění dokazování) uzavřel, že žalovaný 2) písemným ručitelským prohlášením na sebe převzal rovněž závazek z konečného vypořádání leasingové smlouvy po předčasném ukončení smlouvy, a to v souladu s ustanovením §304 odst. 2 obch. zák. a s ohledem na obsah ujednání Všeobecných obchodních podmínek a na obsah ručitelského prohlášení, pak je jeho rozhodnutí v souladu se závěry vyslovenými v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2384/98, nebo ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006).
Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu přepjatý právní formalismus, pak dovolací soud konstatuje, že posoudil-li odvolací soud ručitelské prohlášení, resp. ukončení ručitelské povinnosti žalovaného 2), způsobem, že ručení žalovaného 2) nezaniklo, nedošlo z jeho strany k takové interpretaci právní normy, jež by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a znamenala by tedy porušení základního práva či svobody.
Poukazuje-li dovolatel na (nevyužitou) možnost soudu rozhodovat v souladu s postulátem dobrých mravů, pak ani tato námitka nemůže založit přípustnost daného dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu na řešení této otázky založen není. Navíc námitka rozporu uplatněného nároků vůči žalovanému 2) s dobrými mravy je novou skutečností uplatněnou v dovolacím řízení (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel procesní vady, jako nesprávné hodnocení důkazů, nevypořádání se s námitkami žalovaného 2), porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení a zásady volného hodnocení důkazů odvolacím soudem, nejedná se o přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stejně tak dovolatelem namítaná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného 2) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu