ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2300.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2300/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci žalobce A. B. , zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Bubenská 1, proti žalované Pojišťovně VZP, a.s. , se sídlem Praha 7 - Holešovice, Jankovcova 1566/2b, PSČ 17000, identifikační číslo osoby 27116913, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 889/17, o zaplacení 74 895 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 350/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 18 Co 41/2013-117, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 18 Co 41/2013-117, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatel namítá.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v otázce odnětí osvobození od soudních poplatků, a to zejména v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu R 16/1972 (sp. zn. 1 Cz 18/71), v němž je mimo jiné uvedeno: „ Ak však pomery účastníka boli riadne zistené a nedošlo k ich zmene, nie je možné raz priznané oslobodenie odňať preto, že súd zmení hodnotenie týchto pomerov. Pri tých istých pomeroch účastníka, ktoré boli zistené pri priznaní oslobodenia, je súd svojím pôvodným rozhodnutím viazaný“, nelze dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soudy řešily otázku odnětí osvobození od zaplacení soudního poplatku v souladu s §138 odst. 2 o. s. ř., podle něhož přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Skutková zjištění vedoucí k závěru, že poměry žalobce osvobození neodůvodňují, a ani dříve neodůvodňovaly, nelze v dovolací řízení s úspěchem zpochybnit. Namítá-li dovolatel, že rozhodující skutečnosti, jako např., že zahraniční cesty žalobce jsou z velké části sponzorovány z řad veřejnosti, že jeho náklady na zahraničních cestách obvykle nepřesahují jeho náklady v České republice po dobu cesty, zůstaly soudem opomenuty, je nutno konstatovat, že pokud jsou obsahem dovolání námitky k případnému nesprávnému hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nebyl těmito námitkami uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Ani případné konkrétní vady řízení, které by měly spočívat v neúplném dokazování, nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že namítaný rozpor s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu dovolatel zakládá na svých vlastních skutkových závěrech ohledně jeho finančních poměrů, k nimž však odvolací soud nedospěl. Zatímco odvolací soud vyšel ze zjištění, že poměry žalobce již osvobození od zaplacení soudního poplatku neodůvodňují, resp. ani neodůvodňovaly v době rozhodování o osvobození od zaplacení soudního poplatku, dovolatel staví své námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu na tom, že jeho finanční poměry se od doby, kdy došlo k osvobození od zaplacení soudního poplatku, nezměnily. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že v průběhu řízení z tvrzení samotného žalobce vyšlo najevo, že částku, kterou v žalobě požadoval, v přepočtu asi 1 500 000 Kč, měl žalobce k dispozici při svých častých zahraničích cestách, a že jeho tvrzení o špatné ekonomické situaci při provozování podnikání - hotelu, nebyla nijak doložena a nekorespondují ani s jeho tvrzeními o zahraničních cestách. Žalobce tato skutková zjištění soudu zpochybňuje pouze vlastními tvrzeními o jeho finanční situaci.
Za daného skutkového stavu rozhodl tedy odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže osvobození od soudního poplatku odňal, bylo-li dodatečně zjištěno, že poměry účastníka řízení byly jiné, než z jakých vycházel při přiznání osvobození od soudního poplatku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1971, sp. zn. 1 Cz 18/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 16/1972, s nímž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu).
Vymezuje-li dovolatel přípustnost dovolání i namítaným rozporem napadeného usnesení odvolacího soudu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 6/1998 a nálezem Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1619/08, z nichž vyplývá, že osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i fyzické osobě - podnikateli, je nutno konstatovat, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí o odnětí osvobození od zaplacení soudního poplatku na tom, že žalobce je podnikatel, ale na závěru, že finanční poměry žalobce osvobození od zaplacení soudního poplatku neodůvodňují a ani neodůvodňovaly v době, kdy bylo o osvobození od zaplacení soudního poplatku rozhodováno. Poukazovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Ústavního soudu tedy na řešení dané věci nedopadají.
Nejvyšší soud uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud nemohl proto z uvedených důvodů učinit jiný závěr, než dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
O případných nákladech dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu