ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2313.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2313/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Komerční pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 8, Karolinská 1, čp. 650, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998017, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, proti žalovanému Ing. J. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o zaplacení částky 74.935,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 7/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. prosince 2007, č. j. 30 Co 204/2007-100, takto:
Dovolání žalobkyně proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. prosince 2007, č. j. 30 Co 204/2007-100, se v rozsahu, ve kterém se tento výrok týká částky 2.486,- Kč s příslušenstvím, odmítá .
Ve zbývající části výroku I. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. prosince 2007, č. j. 30 Co 204/2007-100, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 21. června 2006, č. j. 20 C 7/2004-79, zamítl návrh žalobkyně na vyloučení vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 130.789,- Kč k samostatnému řízení (bod I. výroku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni celkem částku 72.449,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 39.448,- Kč (bod II. výroku) a zaplatit žalobkyni částku 2.486,- Kč s příslušenstvím a uhradit smluvní pokutu ve výši 1.223,- Kč (bod III. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod IV. výroku) a vůči státu (bod VI. výroku) a zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 130.789,- Kč (bod V. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částek 72.449,- Kč a 2.486,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, a to z toho důvodu, že žalovaný dluží žalobkyni uvedené částky z titulu dlužného pojistného z pojistných smluv, které spolu účastníci uzavřeli. Žalovaný na dluh žalobkyně navrhl započíst své pohledávky, které má on sám vůči žalobkyni, v celkové výši 130.789,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva č. 5005203654 ze dne 1. června 2000, účinnost této smlouvy nastala dne 2. června 2000. Doba trvání této smlouvy byla stanovena na dobu 12 měsíců s tím, že zánik pojištění měl nastat uplynutím dne 1. června 2001. V článku V. smlouvy bylo sjednáno celkové roční jednorázové pojistné ve výši 298.828,- Kč, které mělo být placeno ve čtvrtletních splátkách po 74.707,- Kč k 2. červnu 2000, 2. září 2000, 2. prosince 2000 a 2. březnu 2001. Dne 9. července 2000 uzavřeli účastníci dodatek č. 1, dne 1. srpna 2000 dodatek č. 2. První splátku celkového ročního pojistného zaplatil žalovaný ve výši 74.707,- Kč dne 22. srpna 2000. Dne 12. března 2001 a 14. května 2001 zaplatil žalovaný žalobkyni 2 x 74.707,- Kč, což jsou platby za dvě čtvrtletí, které byly splatné 2. září 2000 a 2. prosince 2000. Poslední splátku žalovaný žalobkyni nezaplatil. Pojištění zaniklo dnem 2. prosince 2012 pro nezaplacení druhé čtvrtletní splátky. Dodatek č. 3 k pojistné smlouvě byl uzavřen účastníky až po zániku pojištění, proto soud na něj nahlížel jako na samostatnou pojistnou smlouvu. Žalovaný pojistné z této smlouvy nezaplatil, pojištění tak zaniklo po 3 měsících dne 16. března 2001.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §788 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 30. dubna 2000. Nárok žalobkyně shledal soud dle uvedených zákonných ustanovení zcela po právu.
Dále se zabýval námitkou započtení, kterou vznesl žalovaný. Dospěl k závěru, že ani u jedné z pohledávek (namítaných k započtení) žalovaný neprokázal, že by bylo možné kteroukoli z jeho pohledávek započítat ze zákonných důvodů. Obranu žalovaného nepovažoval za důvodnou.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. změnil potud, že zamítl žalobu na zaplacení částky 72.449,- Kč s příslušenstvím a částky 2.486,- Kč s příslušenstvím (první výrok), v části výroků II. a III. o povinnosti zaplatit smluvní pokuty ve výši 39.448,- Kč a ve výši 1.223,- Kč a ve výrocích IV. a VI. o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok) a ve výroku V. o zamítnutí vzájemného návrhu jej zrušil (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci.
Cituje ustanovení §796 odst. 1 a 2 obč. zák., ve znění účinném do 30. června 2000, konstatoval, že pro jednorázové pojistné je charakteristické, že jeho splatnost je v jediném termínu. Jakmile strany dohodnou, že pojistné nebude plněno najednou, jako v projednávané věci, kdy byly dohodnuty splátky pojistného, jedná se o dohodu o běžném pojistném. Dle názoru odvolacího soudu tak bylo po obsahové stránce sjednáno pojištění na jednotlivá čtvrtletní období s placením běžného pojistného. V důsledku nezaplacení druhé platby běžného pojistného žalovaným, jehož splatnost byla stanovena k datu 2. září 2000, pojištění v důsledku uplynutí 6 měsíců ve smyslu ustanovení §801 obč. zák. k datu 2. března 2001 zaniklo. Pojistitel tak měl právo pouze na zaplacení pojistného do zániku pojištění, tedy na poměrnou část. Dále uvedl, že do zániku pojištění byl uzavřen dodatek k pojistné smlouvě č. 3, toto pojištění bylo sjednáno jako samostatné. Žalovaný nezaplatil pojistné z tohoto pojištění splatné k 16. prosinci 2000 ve výši 2.486,- Kč, pojištění tedy do 3 měsíců od tohoto data, tj. k datu 16. března 2001, zaniklo. Rovněž u tohoto pojištění dluží žalovaný žalobkyni pouze poměrnou část pojistného jen do zániku pojištění. Za 91 dní pojištění tak činí poměrná část pojistného částku 1.347,- Kč. Žalovaný měl tedy ze dvou pojistných smluv zaplatit částku 1.347,- Kč a 3 x 74.707,- Kč, tedy celkem částku 222.468,- Kč, ovšem po započtení přeplatku na pojistném v důsledku ujednání prvního dodatku, a to částky 2.258,- Kč tak měl zaplatit celkem 223.210,- Kč. Žalovaný však žalobkyni zaplatil celkem částku 224.121,- Kč. Uzavřel tedy, že žaloba ohledně dlužného pojistného je zcela nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku I., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odložení splatnosti jednorázového pojistného rozložením tohoto pojistného do splátek je obcházení zákona. Poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 1996, sp. zn. 9 Cmo 261/96. Vysvětluje rozdíly mezi jednorázovým a běžným pojistným. Dále uvádí, že při výkladu ustanovení §803 obč. zák. nelze než dospět k závěru, že jednorázové pojistné náleží pojistiteli vždy.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potud, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 2.486,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení od 3. září 2000 do zaplacení, není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Ačkoliv součet uplatněných nároků převyšuje hranici 50.000,- Kč, je zřejmé, že se skládá ze dvou samostatných nároků se samostatným skutkovým základem spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže tedy v dané věci dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o plnění ve výši 2.486,- Kč, nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (jde o věc obchodní – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 975/2011, uveřejněné pod č. 71/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potud, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 72.449,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení od 3. září 2000 do zaplacení, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení bylo těmito vadami zatíženo.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolací soud je vázán dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, který dovodil, že byla-li splatnost jednorázového pojistného rozložena do splátek, bylo po obsahové stránce sjednáno pojištění na jednotlivá čtvrtletní období s placením běžného pojistného, a aplikoval ustanovení §801 a 803 odst. 1 obč. zák., ve znění před novelou č. 34/2004 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §796 odst. 1 a 2 obč. zák., ten, kdo s pojistitelem uzavřel pojistnou smlouvu, je povinen platit pojistné, a to za dohodnutá pojistná období (běžné pojistné); lze též dohodnout, že pojistné bude zaplaceno najednou za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno (jednorázové pojistné). Nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění.
V projednávané věci bylo sjednáno jednorázové pojistné, které mělo být placeno ve čtvrtletních splátkách po 74.707,- Kč. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že po obsahové stránce bylo sjednáno pojištění na jednotlivá čtvrtletní období s placením běžného pojistného. Uvedený názor odvolacího soudu je však v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 29. března 2007, sp. zn. 30 Cdo 391/2006, vyslovil závěr, že „úprava splatnosti běžného i jednorázového pojištění obsažená v citovaném ustanovení §796 odst. 2 obč. zák. má dispozitivní charakter. Proto i když zákon stanoví, že jednorázové pojistné se platí najednou za celou dobu, na kterou je sjednáno, neznamená to, že se pojistitel a pojistník nemohou dohodnout na úhradě tohoto pojistného ve splátkách, které pak nelze zaměňovat s běžným pojistným. Podstatné je, že částka takto dojednaného (jednorázového) pojistného byla vypočtena na celou dobu pojištění.“ Není tedy správná úvaha odvolacího soudu, že by takováto úprava úhrady pojistného byla obcházením zákona, resp., že umožnění splátek v rámci dojednaného jednorázového pojistného mění definovaný smluvní vztah na běžné pojistné.
V návaznosti na vyslovený závěr o faktickém sjednání běžného pojistného pak odvolací soud aplikoval ustanovení §801 a 803 odst. 1 obč. zák.
Dle ustanovení §801 obč. zák. pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období nebo jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za další pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti; tyto lhůty lze dohodou prodloužit. Pojištění zanikne uplynutím příslušné lhůty. Totéž platí, byla-li zaplacena jen část pojistného.
Podle ustanovení §803 obč. zák. pojistitel má právo na pojistné za dobu do zániku pojištění (odst. 1). Zanikne-li pojištění před uplynutím doby, za kterou bylo běžné pojistné zaplaceno, je pojistitel povinen jeho zbývající část pojistného vrátit (odst. 2). Nastala-li pojistná událost a důvod dalšího pojištění tím odpadl, náleží pojistiteli pojistné do konce pojistného období, v němž pojistná událost nastala; jednorázové pojistné náleží pojistiteli i v těchto případech vždy celé (odst. 3).
Nesouhlasí-li dovolatelka s aplikací ustanovení §803 odst. 1 obč. zák., pak dovolací soud odkazuje na závěry vyslovené např. v rozsudku ze dne 19. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 1038/2003, či ze dne 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2440/2009. Nejvyšší soud zde vyjádřil názor, že „z ustanovení §803 odst. 1 obč. zák. nelze dovodit jiný závěr, než že pojistiteli náleží pojistné (bez rozlišení, zda běžné či jednorázové) jen za dobu do zániku pojištění, neboli po zániku pojištění mu pojistné již nenáleží.“ Jestliže tedy dovolatelka tvrdí, že jednorázové pojistné náleží pojistiteli vždy, není tento její závěr správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 338/2003).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod dovolací soud se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu