ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2365.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2365/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobkyně INTERSNOB s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Plzni, Popelnicová 1019/50a, PSČ 312 00, identifikační číslo osoby 46884912, zastoupené JUDr. Janou Lexovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Borůvková 3, proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, o zaplacení 1 706 994 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 796/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 2 Cmo 43/2012-140, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 2 Cmo 43/2012-140, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 2 Cmo 43/2012-140, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. května 2009, č. j. 13 Cm 796/2008-79, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1 706 994 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly při právním posouzení věci ze zjištění, že společnost Eximo Trading spol. s r. o., jako právní nástupce společnosti RB spol. s r. o., uplatnila proti žalovanému u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 6. 1. 2004 žalobu na zaplacení částky 178 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % p.a. od 5. 1. 2000 do zaplacení. O uplatněném nároku bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pod č. j. 13 Cm 647/2004-55, kdy žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 178 000 Kč s požadovaným úrokem z prodlení ve výši 12 % p.a. od 5. 1. 2000 do zaplacení. Na základě odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze rozsudkem pod č. j. 12 Cmo 252/2006-87 potvrdil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 178 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,3 % p.a. od 5. 1. 2000 do zaplacení a ve zbývající části úroků z prodlení ve výši 3,7 % p.a. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a to z důvodu, že maximální výše zákonných úroků z prodlení činila v rozhodné době 8,3 % p.a.
Oba soudy vyšly v daném řízení ze skutečnosti, že žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení rozdílu mezi přiznaným úrokem z prodlení ve výši 8,3 % p.a. a sazbou úroků z prodlení sjednanou v Rámcové kupní smlouvě za období od 17. 1. 2000 do zaplacení, a to ve výši 0,08 % denně a 0,4 % denně, tedy v podstatě za shodnou dobu jako v předešlém pravomocně skončeném řízení, resp. nikoliv od 5.1.2000, ale až od 17.1.2000.
Žalobkyně svoji věcnou legitimaci v řízení dovozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 7. 2008, uzavřené mezi jí a společností Eximo Trading spol. s r. o. Odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně, že předmětná smlouva o postoupení pohledávek ze dne 30. 7. 2008 je absolutně neplatná z důvodu, že nemohlo dojít k postoupení pohledávky představující úrok z prodlení dovozovaný z Rámcové kupní smlouvy, jestliže tato pohledávka v době postoupení neexistovala, bylo-li o úroku z prodlení z Rámcové kupní smlouvy uvedenými rozsudky pravomocně rozhodnuto již dne 5. 1. 2007, tedy před uzavřením postupní smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nesvědčí aktivní legitimace k uplatnění požadovaného nároku.
Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud též dovodil, že uplatnění požadovaného nároku na zaplacení úroků z jistiny ve výši 178 000 Kč brání skutečnost věci rozsouzené, jestliže uplatněný nárok vychází ze shodné Rámcové kupní smlouvy jako nárok, o němž bylo rozhodnuto uvedenými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchním soudem v Praze. Odvolací soud konstatoval, že věřitel se sice může po dlužníkovi domáhat úhrady smluvního úroku z prodlení, je-li sjednán, nebo zákonného úroku z prodlení, avšak nemůže se domáhat po dlužníkovi současně úhrady zákonného a smluvního úroku z prodlení. Pokud byl právnímu předchůdci žalobkyně v předchozím řízení pravomocně přiznán k jeho návrhu zákonný úrok za prodlení s úhradou téže jistiny a účtovaný za stejné období a výše přiznaného úroku z prodlení odpovídá platné právní úpravě podle §369 odst. 1 a §502 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nemůže se věřitel následně domáhat přiznání smluvního úroku z prodlení, a to ani ve výši rozdílu mezi již pravomocně přiznanou výší zákonného úroku z prodlení a smluvenou výší úroků z prodlení, který byl sjednán v předmětné Rámcové kupní smlouvě. Odvolací soud nad rámec uvedeného právního názoru podotknul, že soudem byl v předešlém řízení posuzován nárok na úhradu úroku z prodlení uplatněný ve výši 12 % p.a. a nikoliv ve výši 8,3 % p.a., přičemž nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši 3,7 % p.a. nebyl shledán důvodným.
Odvolací soud proto zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé považoval za věcně správný a rozsudek soudu prvního stupně tedy potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné a podané včas, jestliže likvidátoru společnosti byl rozsudek odvolacího soudu doručen až 6. 5. 2013. Dovolání žalobkyně odůvodnila nesprávným právním posouzením věci, neboť podle jejího názoru odvolací soud nesprávně dovodil neexistenci postoupené pohledávky a žalobu nedůvodně zamítl s odkazem na předchozí rozhodnutí soudu o určení zákonného úroku z prodlení jako věc rozsouzenou.
Dovolatelka je přesvědčena, že její pohledávka ve výši rozdílu mezi zaplaceným úrokem z prodlení a sjednaným úrokem z prodlení v Rámcové kupní smlouvě dosud nezanikla, nadále existuje, a že její uplatněná věc, o níž oba soudy rozhodly, rozsouzena není.
Žalobkyně zdůraznila, že podle novelizované úpravy §369 odst. 1 obch. zák. se výše úroků z prodlení určuje primárně smluvně, a teprve není-li smluvního ujednání o úroku z prodlení, užijí se předpisy práva občanského, tj. výše úroků se určí podle nař. vlády č. 142/1994 Sb.
Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, případně zrušení i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření. Je přesvědčen, že dovolání podané dne 17. 6. 2013 na poštu bylo podáno opožděně. Podle žalovaného nelze akceptovat tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen řádně až dne 6. 5. 2013, kdy byl doručen likvidátorovi žalovaného, a to v souvislosti s tvrzením, že likvidátor společnosti neměl přístup do datové schránky žalobkyně, které bylo rozhodnutí doručeno v prosinci 2012, jak bylo doručováno i žalovanému, resp. jeho právnímu zástupci.
Žalovaný má dále za to, že soudy správně posoudily předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 30. 7. 2008 jako absolutně neplatnou. Podle žalovaného je tato smlouva v určení cedované pohledávky neurčitá a nesrozumitelná, a to i v určení její výše. Navíc žalovaný nebyl o postoupení pohledávky vyrozuměn. I kdyby ale byla tato smlouva platná, nemohl na žalobkyni přejít žádný rozdíl mezi zaplaceným úrokem z prodlení a smluvním úrokem z prodlení, neboť přiznáním nároku na úhradu úroku z prodlení ve výši 8,3 % p.a. z částky 178 000 Kč byla věc týkající se požadovaného úroku z prodlení ve výši 12 % p.a. z částky 178 000 Kč ukončena a jedná se o věc pravomocně rozsouzenou. Pokud žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 12 % p.a., jednalo se nepochybně o úrok smluvní, když zákonný úrok z prodlení v té rozhodné době takové výše nedosahoval.
Žalovaný se též domnívá, že je důvodná jím vznesená námitka promlčení žalovaného nároku.
Žalovaný je rovněž přesvědčen, že přiznání požadovaného úroku z prodlení by s ohledem na jeho výši nemělo být s přihlédnutím k ustanovení §265 obch. zák. přiznáno, neboť úrok z prodlení, který po přepočtu činí 146% ročně, nemůže požívat právní ochrany.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci nenastaly podmínky pro přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, jestliže soud prvního stupně rozhodl v dané věci jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud v dané věci nerozhodl po právu.
Uplatnila-li totiž žalobkyně nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 3,7 % p. a., jako rozdíl mezi v dřívějším řízení požadovaném úroku z prodlení ve výši 12 % p.a. a přiznanou výší úroku z prodlení 8,3 % p.a., bylo třeba v tomto rozsahu řízení zastavit, neboť se jedná v této části žaloby skutečně o překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř., podle něhož, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu).
Odvolací soud tedy nesprávně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který místo, aby řízení o zaplacení požadované částky, představující rozdíl mezi v dřívějším řízení požadovaném úroku z prodlení ve výši 12 % p.a. a přiznanou výší úroku z prodlení ve výši 8,3 % p.a. zastavil, žalobu o zaplacení takové požadované částky zamítl z důvodu, že na žalobkyni nemohla přejít pohledávka z neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, nebyla-li pohledávka přesně určena, a též z důvodu, že v době postoupení již pohledávka s ohledem na dřívější pravomocné rozhodnutí soudu neexistovala.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že ve zbývající části nároku, který žalobkyně uplatnila z titulu smluvního úroku z prodlení, nebylo možno žalobu zamítnout z důvodu nedostatku věcné aktivní legitimace. Jedná se o jiný skutek, než o kterém rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích pod č. j. 13 Cm 647/2004-55 a Vrchní soud v Praze pod č. j. 12 Cmo 252/2006-87. Žalobkyně proto může částku, která převyšuje již uplatněný úrok z prodlení, požadovat v jiném soudním řízení (podat žalobu), jak dovolatelka důvodně namítá, a proto odvolací soud pochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdil.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Odvolací soud se bude muset v dalším řízení vypořádat i s ostatními odvolacími námitkami.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu