ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2402.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2402/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové ve věci žalobkyně ackermann architekti s.r.o. , se sídlem v Praze 7 - Holešovice, Dobrovského 24/717, PSČ 170 00, IČO 27611671 , zastoupené Mgr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, IČO 110 00, proti žalované Ing. Arch. J. K. , zastoupené JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 55/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013, č. j. 1 Cmo 4/2013-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Michala Bernarda, Ph.D., advokáta, se sídlem v Táboře, Příběnická 1908.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. října 2012, č. j. 16 Cm 55/2011-80, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ad hoc 1/2008 rozhodců prof. JUDr. Jana Dvořáka, CSc., Mgr. Libora Hubáčka, MBA, a JUDr. Luďka Lisse, Ph.D., ze dne 5. května 2010 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v rozhodčím řízení byla zamítnuta žaloba žalobkyně ackermann architekti s.r.o. proti žalované Ing. Arch. J. K. o zaplacení částky 271 915 Kč. Z odůvodnění rozhodčího nálezu soud prvního stupně zjistil, že smluvní stranou podle uzavřené smlouvy ze dne 2. října 2006 byl subjekt „ackermann architekti T. A., Dobrovského 24, Praha 7, 170 00“. Ze smlouvy nevyplývalo, že by pan A. činil tento úkon již jménem společnosti ackermann architekti s.r.o. Schválení závazku jednající osoby vzniklého ze smlouvy o dílo v tříměsíční době po vzniku společnosti nebylo žalobkyní ani tvrzeno, tím spíše pak dokazováno, stejně jako splnění informační povinnosti o schválení jednání učiněných před vznikem společnosti účastníkům příslušných závazkových vztahů. Rozhodci proto uzavřeli, že subjektem hmotněprávního vztahu vzniklého ze smlouvy o dílo je pan T. A. jako podnikatel – fyzická osoba. Obchodní společnost ackermann architekti, s. r. o., není nositelem práva, které vyplývá z uzavření smlouvy o dílo. Proto rozhodci žalobu zamítli, aniž by dále posuzovali oprávněnost či neoprávněnost uplatněných nároků. Z odůvodnění rozhodčího nálezu nikde nevyplývá, že by rozhodci výše zmíněnou smlouvu označili za neplatnou.
Z článku X smlouvy o dílo uzavřené mezi Ing. Arch. J. K. jako objednatelem a ackermann architekti T. A., Dobrovského 24, Praha 7, 170 00, jako zhotovitelem dne 2. října 2006 soud prvního stupně zjistil, že se strany dohodly, že veškeré spory vyplývající z této smlouvy a spory vzniklé v souvislosti s touto smlouvou budou rozhodnuty s konečnou platností rozhodci podle českého zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů v aktuálním znění. Pokud se smluvní strany nedohodnou na jednom rozhodci, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce, tito jmenují společně předsedajícího. Místem rozhodčího řízení je Praha. Pokud se rozhodci nerozhodnou pro jiné, vhodnější místo v České republice. Jazykem rozhodčího řízení je čeština.
Dále bylo zjištěno, že žalovaná tuto smlouvu vypověděla a žalobkyně s touto výpovědí vyslovila souhlas s odůvodněním, že byla závažným způsobem porušena důvěra a spolupráce mezi objednatelem a zhotovitelem.
Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok na zrušení rozhodčího řízení není dán.
Žádná ze stran nevznesla námitku, že pravomoc rozhodců není pro řízení dána (§33 zákona o rozhodčím řízení). S ohledem na to soud dospěl k závěru, že zrušit rozhodčí nález dle ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení není možné. Stejně tak není možné zrušit rozhodčí nález podle §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení. Vzhledem k tomu, že listina označena jako Rozhodnutí jediného společníka z 2. listopadu 2006 byla právě tím jediným důkazem, který strana žalující tvrdila jako důkaz, který by pro ni mohl přivést příznivější rozhodnutí ve věci, soud konstatoval, že by tomu tak nebylo.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2013, č. j. 1 Cmo 4/2013-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně, v rozsahu dostatečném pro učinění správného právního závěru. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že vadou rozhodčího řízení a důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení nemůže trpět rozhodčí nález vydaný na základě neexistující rozhodčí smlouvy, pokud uvedená skutečnost nebyla v průběhu rozhodčího řízení aktivně namítána jeho účastníky. Procesní aktivita účastníků řízení před rozhodci (pokud jde o námitku neexistence, neplatnosti či zrušení rozhodčí smlouvy) představuje přitom zákonný předpoklad k tomu, aby stejný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu mohl být věcně posuzován soudem. Pod výjimku z této povinnosti, kdy uvedený důvod nemohl být účastníkem nejpozději do zahájení jednání ve věci samé uplatněn, uvedený případ nespadá.
Dále není dán ani důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení. Rozhodnutí jediného společníka žalobkyně z 2. listopadu 2006 by mohlo být důkazem, který pro žalobkyni může přivést příznivější rozhodnutí ve věci, pouze v případě, pokud by bylo možné smlouvu kvalifikovat jako smlouvu uzavřenou jeho jednatelem a jediným společníkem Dipl. Ing. T. K. A. v režimu uvedeného zákonného ustanovení. Ze smlouvy nelze dovodit, že by ji Dipl. Ing. T. K. A. uzavíral jako zhotovitel jménem žalobkyně ve smyslu §64 obch. zák. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládá na tom, že nastolené otázky hmotného nebo procesního práva nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka namítá, že pokud rozhodci podle §15 zákona o rozhodčím řízení dospěli k závěru, že nemají podle rozhodčí doložky právo o věci rozhodovat, pak měli o této věci rozhodnout usnesením a řízení zastavit (přiměřená aplikace §104 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“). V takovém případě jsou povinni rozhodci zastavit řízení i v případě, že účastníci nenamítají nedostatek pravomoci nebo dokonce kdy sami účastníci tvrdí, že jeho pravomoc je dána. Žalobkyně je toho názoru, že judikatura Nejvyššího soudu nezodpověděla v celé šíři otázku, jak zacházet s rozhodčími nálezy, které rozhodci vydali při vědomí toho, že jejich pravomoc není dána, protože rozhodčí smlouva (doložka) se na žalobkyni nevztahuje.
Rozhodčí soud dospěl k závěru, že smlouvu o dílo nesjednala žalobkyně, a proto jí nepřiznal aktivní věcnou legitimaci, ale ignoroval skutečnost, že když žalobkyně nesjednala smlouvu o dílo, tak nemohla ani sjednat rozhodčí smlouvu, a přesto dospěl k závěru, že jeho pravomoc je dána.
Účastníci rozhodčího řízení ovšem vycházeli z toho, že rozhodčí doložka byla platně sjednána. Možnosti uplatňovat námitku neplatnosti rozhodčí doložky podle §33 zákona o rozhodčím řízení vnímá žalobkyně jako právo žalovaného v rozhodčím řízení a nikoli právo či povinnost žalobce.
Z judikatury Nejvyššího soudu v exekučním řízení vyplývá, že při neexistenci rozhodčí smlouvy není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, a to ani tehdy, když účastník rozhodčího řízení nenamítl nedostatek pravomoci rozhodčího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, č. j. 20 Cdo 3284/2008). Tento názor se nevztahuje jen na rozhodčí řízení, ale má se k němu přihlížet ve všech právních vztazích, a to i při zkoumání platnosti a právních důsledků rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález je paaktem, a to pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu. Rozhodčí soud si musel být vědom, minimálně v době svého rozhodování, že ve skutečnosti nemá pravomoc ve věci rozhodovat.
Dovolatelka tedy závěrem shrnuje, že rozhodčí doložka se vzhledem na jiný okruh jejich smluvních stran na dohodnutou věc nevztahuje [§31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení], rozhodce jmenovaný žalobkyní nebyl ani podle rozhodčí smlouvy ani jinak povolán k rozhodování, protože žalobkyně nebyla oprávněna ho jmenovat, tj. jmenovala ho v domnění, že je smluvní stranou rozhodčí doložky [§31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení]. Pokud by žalobkyně byla skutečně obdařena právem podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení, pak ji rozhodčí soud svým přístupem tohoto práva zbavil. Nenastal tedy důvod pro zamítnutí její žaloby podle §33 zákona o rozhodčím řízení a žalobkyni nebyla dána možnost projednat před rozhodci vzniklou procesní situaci, která nastala poté, co rozhodčí soud dospěl k závěru, že žalobkyně není smluvní stranou smlouvy o dílo, a tudíž není smluvní stranou rozhodčí doložky tvořící její součást [§31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení].
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobkyně podala vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. ledna 2013, po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Vyhovět žalobě na zrušení rozhodčího nálezu je možné pouze v případě, že je naplněn některý ze zákonem stanovených důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu vyjmenovaných v §31 zákona o rozhodčím řízení. Žalobkyně v řízení uplatnila důvody pro zrušení rozhodčího nálezu pod §31 písm. b), c) a g) zákona o rozhodčím řízení.
Podle §33 zákona o rozhodčím řízení zamítne soud návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Právě z tohoto důvodu zamítl odvolací soud žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, která se opírala o důvody pro zrušení rozhodčího nálezu v §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že nebyl naplněn důvod podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka se domáhala zrušení rozhodčího nálezu především proto, že rozhodci postupovali v řízení v rozporu s procesními pravidly upravenými v zákoně o rozhodčím řízení. Namítá, že pokud v průběhu řízení dospěli rozhodci k závěru, že rozhodčí doložka nebyla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou, ale mezi jinými subjekty, pak měli v rámci povinnosti stanovené jim v §15 zákona o rozhodčím řízení rozhodnout o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci namísto vydání rozhodčího nálezu, kterým zamítli žalobu pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně.
Žádný z dalších způsobů zrušení rozhodčího nálezu, který předpokládá zákon o rozhodčím řízení, se netýká vady procesního postupu rozhodců v řízení. Pro uplatněné námitky by bylo možné zrušit rozhodčí nález z důvodu uvedeného pod §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, tj. že ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem. Zrušení rozhodčího nálezu z tohoto důvodu ovšem podmiňuje uplatnění této námitky podle §33 zákona o rozhodčím řízení dříve, než strana začala jednat ve věci samé. Soud je v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vázán striktními formálními požadavky stanovenými v zákoně o rozhodčím řízení na možnost zrušení rozhodčího nálezu. Jelikož námitka, že rozhodci nebyli povolaní rozhodovat v dané věci, nebyla v řízení vznesena, není možné rozhodčí nález z tohoto důvodu zrušit.
Konečně nelze úspěšně v řízení uplatňovat ani důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení. V tomto se dovolací soud ztotožnil se soudem odvolacím. Ze smlouvy o dílo nelze dovodit, že by smlouva byla uzavřena jménem žalobkyně. Proto by ani předložení rozhodnutí jediného společníka žalobkyně ze dne 2. listopadu 2006 o schválení úkonů učiněných jménem žalobkyně před jejím zápisem do obchodního rejstříku nevedlo k závěru, že smlouva byla uzavřena jménem žalobkyně.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. b/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu