ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2420.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2420/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. V. B. , zastoupeného M gr. Janem Úlehlou , advokátem, se sídlem v Českých Bud ě jo v icích, Krajinská 5 , proti žalované Generali Pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, IČO 61859869, o zaplacení částky 87.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 EC 72/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012, č. j. 55 Co 537/2011-82, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.421,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. června 2011, č. j. 42 EC 72/2010-57, zamítl žalobu o zaplacení částky 87.120,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 13. února 2009 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo mimo jiné havarijní pojištění motorového vozidla tovární značky Peugeot 207 SW Trendy Outdoor 1,6 HDI, pojistná částka byla stanovena ve výši 336.285,- Kč, spoluúčast žalobce byla sjednána ve výši 5 %, minimálně 5.000,- Kč. Žalobce předmět pojištění koupil u společnosti Auto Marek, s.r.o. se sídlem v Mladé Boleslavi dne 13. února 2009, kupní cena vozidla ve výši 505.785,- Kč byla ponížena o akční slevu ve výši 120.000,- Kč a leasingovou slevu ve výši 50.000,- Kč, a žalobci byla účtována cena ve výši 336.285,- Kč. Dne 8. ledna 2010 žalobce s vozidlem havaroval. Žalovaná posoudila tuto pojistnou událost jako totální škodu a poskytla žalobci pojistné plnění ve výši 168.036,- Kč. Při jejím výpočtu vycházela z obecné ceny vozidla ve výši 340.000,- Kč, od níž odečetla hodnotu zbytku vozidla ve výši 76.000,- Kč a 5% spoluúčast ve výši 8.844,- Kč. Takto vypočtené pojistné plnění snížila o 33 % z důvodu podpojištění, tedy o částku 87.l20,- Kč. Zaplacení této částky (spolu se zákonným úrokem z prodlení) se žalobce na žalované podanou žalobou domáhá, neboť s krácením pojistného plnění nesouhlasí, když podle jeho názoru k podpojištění vozidla nedošlo.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná postupovala při odškodnění předmětné pojistné události v souladu s pojistnou smlouvou a všeobecnými pojistnými podmínkami VPP HAV 2006/2002, které byly její součástí. Podle jejich článku 6 odst. 1, 2, 3 a 4 je pojistná hodnota nejvyšší možná majetková újma, která může v důsledku pojistné události nastat a jedná se o hodnotu vozidla rozhodnou pro stanovení pojistné částky. Pojistná hodnota nového vozidla je vyjádřena novou cenou, pojistná hodnota ojetého vozidla je vyjádřena obvyklou cenou. Pojistná částka je pak horní hranicí pojistného plnění a na návrh pojistníka se stanoví v pojistné smlouvě tak, aby odpovídala pojistné hodnotě vozidla v době uzavření pojistné smlouvy. Pokud byla v době uzavření pojistné smlouvy pojistná částka nižší než pojistná hodnota předmětu pojištění, jedná se o podpojištění a v tomto případě má pojistitel právo snížit pojistné plnění v poměru, v jakém byla pojistná částka k pojistné hodnotě v době uzavření pojistné smlouvy. Definici nové ceny stanoví článek 2 všeobecných pojistných podmínek a jedná se o cenu, za kterou lze v daném místě a v daném čase věc stejnou nebo srovnatelnou znovu pořídit jako věc stejnou nebo novou, stejného druhu a účelu.
Soud prvního stupně přisvědčil argumentaci žalované, že v posuzovaném případě novou cenou a tedy pojistnou hodnotou předmětu pojištění, kterým byl nový osobní automobil, byla kupní cena vozidla před poskytnutím slev, neboť poskytnutí slev hodnotu věci nesnižuje. Ze žalovanou provedeného vyúčtování pojistného plnění je zjevné, že obvyklá cena předmětného vozidla v době nehody, tedy vozidla ojetého a stáří jednoho roku, byla vyšší, než byla pojistná částka sjednaná smlouvou, která však měla odpovídat hodnotě vozidla nového, došlo tedy k podpojištění vozidla. Protože se podle všeobecných pojistných podmínek pojistná částka při uzavření pojistné smlouvy stanoví na návrh pojistníka, nemůže obstát tvrzení žalobce, že pojistnou částku nenavrhl. Žalovaná snížila pojistné plnění v souladu s článkem 6 odst. 4 všeobecných pojistných podmínek v poměru, v jakém byla pojistná částka k pojistné hodnotě v době uzavření pojistné smlouvy, tedy o 33 %. Soud prvního stupně zamítl návrhy žalobce na doplnění dokazování výpovědí pracovníka žalované, který za ni jednal při uzavření pojistné smlouvy, když tento důkaz není způsobilý změnit závěr, že bylo na žalobci, aby navrhl pojistnou částku, případně aby odmítl podepsat pojistnou smlouvu s pojistnou částkou nižší, než odpovídala pojistné hodnotě vozidla, a výpovědí pracovníka společnosti Auto Marek, s.r.o. k poskytnutým slevám, když výpověď tohoto svědka není pro rozhodnutí této věci významná, neboť soud uzavřel, že při určení pojistné částky měl žalobce vycházet z hodnoty vozidla bez poskytnutých slev.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. 55 Co 537/2011-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 10.605,- Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 76.515,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8 % od 16.2.2010 do 30.6.2010, 7,75 % od 1.7.2012 do 16.2.2012 a od 17.2.2012 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud shledal postup žalované, která při výpočtu pojistného plnění vycházela z obecné ceny vozidla ve výši 340.000,- Kč, v rozporu s ustanovením §28 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Pojistnou částkou totiž byla částka 336.285,- Kč a nebyl žádný důvod při výpočtu pojistného plnění vycházet z částky 340.000,- Kč. Odvolací soud rovněž odkazuje na ustanovení §41 zákona o pojistné smlouvě upravující podpojištění a na okolnosti uzavřené pojistné smlouvy, která byla uzavírána v prodejně prostřednictvím pojišťovacího zprostředkovatele, kterému mělo být zřejmé, jaká je hodnota pojišťovaného vozidla, a ačkoli lze přisvědčit žalované, že pojistnou částku stanoví pojištěný, měl by být zprostředkovatel natolik obeznámen se všeobecnými pojistnými podmínkami, s nimiž pojištěný v okamžiku vyplňování a podpisu pojistné smlouvy seznámen není, že by odpovídalo slušnosti, aby byl na jejich článek 6 odst. 4 upozorněn. S ohledem na uvedené považuje odvolací soud výkon práva žalované spočívající ve snížení pojistného plnění podle článku 6 odst. 4 VPP HAV 2006/02 v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku a na výpočet pojistného plnění aplikoval ustanovení §41 zákona č. 37/2004 Sb. Podle něho snížil pojistné plnění o 1,1 %, což je poměr výše pojistné částky 336.285,- Kč k výši pojistné hodnoty pojištěného majetku (v době pojistné události) 340.000,- Kč, a provedl následující výpočet pojistného plnění:
pojistná částka jako horní hranice pojistného plnění 336.285,- Kč
hodnota zbytků vozidla včetně DPH - 76.000,- Kč
snížení pojistného plnění - podpojištění 1,1% - 2.863,- Kč
mezisoučet 257.422,- Kč
spoluúčast (vozidlo 5 %) - 12.871,- Kč
pojistné plnění 244.551,- Kč
vyplaceno - 168.036,- Kč
zbývá k výplatě 76.515,- Kč
Proti měnící části výroku pod bodem I a proti nákladovému výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Jeho přípustnost založila na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako důvod uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka připomíná, že v pojistné smlouvě byla žalobcem stanovena pojistná částka, která je podle Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění motorových vozidel (dále jen „VPP HAV 2006/02“), jež jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy, horní hranicí pojistného plnění, částkou 336.285,- Kč. Podle článku 6 odst. 4 VPP HAV 2006/02 pokud byla v době uzavření pojistné smlouvy pojistná částka nižší, než pojistná hodnota předmětu pojištění, jedná se o podpojištění. Ustanovení §41 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, upravující institut podpojištění, je dispozitivní, shora uvedená úprava dle VPP HAV 2006/02 tak není v rozporu se zákonem. Odvolací soud podle dovolatelky postupoval nesprávně, když nezohlednil, že účastníci ve VPP HAV 2006/02 sjednali a definovali, co se rozumí pojmem podpojištění, když dispozitivní ustanovení §41 zákona č. 37/2004 Sb. umožňuje smluvním stranám pojistné smlouvy se od zákonné definice odchýlit. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že v odůvodnění napadaného rozsudku poukazuje na okolnosti uzavření pojistné smlouvy, ačkoliv nebyly v řízení tvrzeny ani prokázány, a nesouhlasí ani s jeho závěrem, že v okamžiku podpisu pojistné smlouvy není pojištěný seznámen s pojistnými podmínkami. Uzavřením pojistné smlouvy a svým vlastnoručním podpisem potvrdil žalobce mj. převzetí VPP HAV 2006/02 a dále učinil prohlášení, že byl s jejich zněním seznámen, jejich obsahu rozumí a souhlasí s ním. Proto dovolatelka nepovažuje výkon práva spočívající ve snížení pojistného plnění podle článku 6 odst. 4 VPP HAV 2006/02 v rozporu s dobrými mravy a nesouhlasí s aplikací §41 zákona č. 37/2004 Sb. na výpočet pojistného plnění.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání vyjadřuje názor, že dispozitivní je jen ta část ustanovení §41 zákona o pojistné smlouvě, která definuje nárok pojistitele z podpojištění, ovšem nikoli ta část, kterou je definováno samotné podpojištění. Dispozitivním ustanovením tedy není prvá část věty §41 „Je-li pojistná částka v době pojistné události nižší, než pojistná hodnota pojištěného majetku“. Možnost odlišné dohody stran je umožněna pouze co do možnosti snížit pojistné plnění a ujednání míry tohoto snížení, ovšem vždy pouze k okamžiku porovnání pojistné částky a pojistné hodnoty v době pojistné události. Uvedené ustanovení neumožňuje stranám ujednat jako rozhodný okamžik pro posouzení výše pojistné částky a pojistné hodnoty dobu uzavření pojistné smlouvy. Výpočet provedený odvolacím soudem je tedy správný, stejně jako zhodnocení postupu žalované jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Přitom není pravdou, že by žalobce tyto okolnosti netvrdil a neprokazoval, když byl zamítnut jeho důkazní návrh na provedení výslechu pracovníka prodejce, s nímž veškeré smluvní dokumenty včetně pojistné smlouvy vyhotovoval a uzavíral. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k názoru, že ustanovení §41 zákona o pojistné smlouvě je dispozitivní i co do části definující pojem podpojištění, odkazuje žalobce na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž namítl, že pokud je nová cena nebo cena obvyklá definována smlouvou i ustálenými výkladovými pravidly tak, že se jedná o cenu, za kterou lze věc obdobnou ve stejném čase a místě pořídit, jedná se o cenu, za kterou kupující takovouto věc pořídí. Tzv. ceníková cena není kupní cenou, natož cenou obvyklou nebo cenou novou. Zda na slevu je či není právní nárok, je nerozhodné, rozhodné je pouze to, za jakou cenu je možné obdobné vozidlo v místě a čase pořídit. Pokud žalobce soudu předložil obdobný případ, kdy jiný kupující zakoupil téměř totožný automobil za téměř stejných podmínek kupní ceny jako žalobce, nemohl soud uzavřít, že by v místě a čase nebylo možné pořídit stejné vozidlo za částku nižší než ceníkovou. Žalobce navíc nekupoval nové vozidlo, ale od počátku řízení uváděl a vyúčtováním kupní ceny prokazoval, že se jednalo o vozidlo tzv. předváděcí. Argument, že obvyklá cena vozidla v době nehody byla vyšší než pojistná částka sjednaná v pojistné smlouvě, není pro posouzení věci podstatný, a pokud by byla hodnota vozidla v době nehody pojišťovnou stanovena nadhodnoceně, pak by to sice mělo vliv na výši pojistného plnění, ale nikoli z důvodu podpojištění.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se zřetelem k bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“), dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovolání je podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo v napadeném rozsahu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu se takové vady nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.
Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti, že odvolací soud na výpočet pojistného plnění aplikoval ustanovení §41 zákona o pojistné smlouvě, ač se podle názoru dovolatelky jedná o normu dispozitivní, která účastníkům smluvního vztahu umožňuje se od ní odchýlit, což účastníci učinili, pokud si v článku 6 odst. 4 VPP HAV 2006/02 sjednali a definovali, co se rozumí pojmem podpojištění.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (mimo jiné) vyplývá, že účastníci v článku 6 odst. 4 VPP HAV 2006/02 sjednali, že o tzv. podpojištění se jedná, pokud byla v době uzavření pojistné smlouvy pojistná částka nižší než pojistná hodnota předmětu pojištění, a že v tomto případě má pojistitel právo snížit pojistné plnění v poměru, v jakém byla pojistná částka k pojistné hodnotě v době uzavření pojistné smlouvy.
Podle ustanovení §2 odst. 3 obč. zák. účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.
Podle ustanovení §41 zákona o pojistné smlouvě je-li pojistná částka v době pojistné události nižší než pojistná hodnota pojištěného majetku, sníží pojistitel pojistné plnění v poměru, v jakém je výše pojistné částky ke skutečné výši pojistné hodnoty pojištěného majetku, nebylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak.
Jak vyplývá z nadpisu ustanovení §41 zákona o pojistné smlouvě, upravuje toto ustanovení tzv. podpojištění, které definuje v první části věty („Je-li pojistná částka v době pojistné události nižší než pojistná hodnota pojištěného majetku, …“). V další části potom upravuje důsledky podpojištění („…sníží pojistitel pojistné plnění v poměru, v jakém je výše pojistné částky ke skutečné výši pojistné hodnoty pojištěného majetku, nebylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak.“). Část, kterou uvedené zákonné ustanovení definuje institut podpojištění, má povahu kogentní, neboť to vyplývá ze samotného smyslu a účelu tohoto ustanovení institut podpojištění vymezit. Dispozitivní povahu vyplývající z hypotézy „nebylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak“ má tedy jen část upravující důsledky podpojištění. Pokud tedy odvolací soud snížil pojistné plnění v poměru výše pojistné částky k výši pojistné hodnoty pojištěného majetku v době pojistné události (a nikoliv v době uzavření pojistné smlouvy, jak bylo účastníky sjednáno v článku 6 odst. 4 VPP HAV 2006/02), postupoval v souladu s kogentní definiční částí ustanovení §41 zákona o pojistné smlouvě a jeho postupu tak nelze ničeho vytknout, byť jej odůvodnil poukazem na rozpor s dobrými mravy.
Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud již nezabýval dovolací námitkou žalované založenou na polemice se závěrem odvolacího soudu o tom, že při uzavírání předmětné pojistné smlouvy postupovala v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není v tomto případě dán a Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Ohlašovala-li dovolatelka dovolání i proti závislému nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu, žádné výhrady proti tomuto výroku ve svém dovolání neuvádí. Proti tomuto výroku ostatně ani není dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17.4.2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobci náklady jeho právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 4.180,- Kč podle ust. §7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (z tarifní hodnoty 76.515,- Kč), paušální částky 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% daně z přidané hodnoty ve výši (po zaokrouhlení) 941,- Kč, celkem 5.421,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu