ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2535.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2535/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ATELIER U5 s.r.o ., se sídlem v Klatovech IV, Rolní 826, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 26370646, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalované Techmania Science Center o.p.s. , se sídlem v Plzni, Tylova 1/57, PSČ 316 00, identifikační číslo osoby 26396645, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Vlastina 23, o zaplacení částky 2,251.570,52 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 91/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č. j. 1 Cmo 289/2011-317, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č. j. 1 Cmo 289/2011-317 , se ve výrocích pod bodem II., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. srpna 2011, č. j. 48 Cm 91/2009-273, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 2,240.000,- Kč a úroky z prodlení ve výši 11.570,52 Kč a nahradit náklady řízení ve výši 200.448,- Kč (bod I. výroku). Současně uložil žalované povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 2.200,- Kč (bod II. výroku).
Rozhodl o tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení za opožděnou úhradu faktur č. 733, 809 a 810, které byly vystaveny žalované na základě smlouvy o dílo ze dne 8. září 2006 uzavřené mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že strany uzavřely dne 8. září 2006 smlouvu o dílo podle ustanovení §536 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v níž dostatečně určitě vymezily předmět plnění i cenu. Dílo mělo být při předání prosté vad, mít stanovené vlastnosti a kvalitu a odpovídat účelu, pro který bylo prováděno. Účel užití byl ve smlouvě vyjádřen, podle smlouvy měl být objekt užíván jako tzv. science centrum. Smlouva neobsahovala žádný výslovný požadavek na dveřní clonu ani ovládání vzduchotechniky. Dílo mělo být předáváno postupně. Cena byla rozdělena pro jednotlivé části díla. Objednatel byl povinen podle smlouvy vytknout vady bez zbytečného odkladu poté, co je zjistí, a do doby jejich odstranění nebyl povinen platit cenu za dílo ani její část. Strany byly vázány řadou smluvních pokut (tyto byly platně sjednány ve smyslu ustanovení §544 občanského zákoníku), jejich výše byla v zásadě stejná či obdobná. Mimo jiné měla žalovaná podle smlouvy při nedodržení termínu splatnosti vystavených faktur hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení. Žalovaná namísto včasného zaplacení výše uvedených faktur vytkla žalobkyni postupně dvě vady, a to hlučnost dveřní clony a ovládání vzduchotechniky v sociálním vestavku. Soud prvního stupně se v obou případech zabýval tím, zda vada byla vytčena včas a zda se vůbec jednalo o vadu díla ve smyslu ustanovení §560 odst. 1 obch. zák., tedy zda provedení díla odpovídalo výsledku určenému ve smlouvě. Hlučnost dveřní clony byla podle jeho názoru žalobkyni vytknuta včas, nejednalo se však o vadu zhotoveného díla ve smyslu ustanovení §560 odst. 1 obch. zák. Smlouva o dílo nestanovila žádné požadavky na její vlastnosti, pouze relativně určitě vymezila účel užití objektu. Podle znaleckého posudku navržená dveřní clona vyhověla účelu užití objektu i smlouvě o dílo. I podle katalogu výrobce bylo její užití do daného typu objektu možné. Daná clona tedy vyhověla požadavkům smlouvy o dílo i účelovému určení objektu. Za vadu naopak uznal rozpor v jednotlivých částech projektu, pokud jde o ovládání vzduchotechniky v sociálním vestavku. Uvedl, že je zjevné, že pokud projekt elektro a projekt vzduchotechniky navrhoval každý jiný způsob řešení ovládání, pak projekt nebyl dostatečně zkoordinován a byl zatížen vadou. Oba navržené způsoby ovládání vzduchotechniky však byly funkční, oba byly využitelné a žalovaná posléze zvolila ten, který se jí jevil komfortnější. Vada ovládání vzduchotechniky však byla vytknuta opožděně ve smyslu ustanovení §562 odst. 2 obch. zák.
Část projektu B, která zahrnovala ovládání vzduchotechniky, byla žalované předána 30. března 2007, podle znalce šlo o zjevnou vadu projektu, místní šetření kolaudace se konalo dne 1. dubna 2007 a stavba byla předána žalované 10. dubna 2008. Vada však byla vytčena až 14. srpna 2008. Žalovaná tento termín vytčení vady odůvodňovala postupným náběhem provozu objektu, avšak ustanovení §562 obch. zák. neváže lhůtu pro vytčení vady na užívání předmětu díla, ale na povinnou prohlídku, kterou musí objednatel provést co nejdříve po předání předmětu díla. Žalovaná však prohlídku díla neprovedla ani po předání dané části projektu, a dokonce ani po předání stavby a vadu vytkla až čtyři měsíce po předání stavby a rok a čtyři měsíce po předání projektu. Postupný náběh provozu je při posouzení včasnosti prohlídky a vytčení vady bez významu, vada byla nepochybně vytčena opožděně. Smlouva o dílo upravovala pro případ vad možnost pozastávky i celé ceny díla. V daném případě však tu důvod k pozastávce nebyl, neboť hlučnost dveřní clony nebyla vadou projektu a vada ovládání vzduchotechniky byla vytčena opožděně. Žalovaná tudíž nebyla oprávněna k pozastávce úhrady ceny ani podle smlouvy, ani podle ustanovení §439 odst. 3 a 4 obch. zák. a ocitla se v prodlení s placením ceny díla. Povinnost k včasné úhradě ceny byla zajištěna smluvní pokutou ve smyslu ustanovení §544 obč. zák., žalobkyně měla podle smlouvy i podle citovaného ustanovení nárok na její úhradu. Soud prvního stupně neshledal důvod k moderaci smluvní pokuty ve smyslu ustanovení §301 obch. zák., neboť smluvní pokutu neshledal nepřiměřeně vysokou s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a ani k celkové ceně díla, která přesahovala 2 mil. Kč. Povinnost k úhradě ceny díla byla jedinou a nejdůležitější povinností žalované ze smlouvy o dílo. Daná smluvní pokuta byla také zcela v relaci s ostatními smluvními pokutami, kterými naopak byly zajištěny povinnosti žalobkyně.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., ve které byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 556.666,- Kč a úroky z prodlení ve výši 8.626,23 Kč, potvrdil (první výrok), v části výroku I., ve které byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1,683.334,- Kč a úroky z prodlení ve výši 2.944,29 Kč, změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že uložil žalované povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1.650,- Kč a žalobkyni povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 550,- Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, souhlasil s jeho závěrem, že žalobkyní navržená vzduchová clona je správná vzhledem k velikosti vstupního prostoru před vlastní recepcí a odpovídá podmínkám katalogu výrobce a místním podmínkám. Neztotožnil se však již s jeho závěrem, že k posledně uvedené vadě projektové dokumentace nelze přihlédnout vzhledem k tomu, že žalovaná tuto vadu žalobkyni vytkla opožděně až emailem 14. srpna 2008, zatímco k předání díla došlo 10. dubna 2008. Pokud žalovaná vznesla námitku vad projektové dokumentace jako obranu proti žalobkyní uplatněným nárokům na zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení, nelze přehlédnout znění ustanovení §388 odst. 2 písm. a) obch. zák., podle kterého i po uplynutí promlčecí doby může oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže se obě práva vztahují k téže smlouvě.
Upozornil na znění čl. VIII. bodu 5 smlouvy o dílo, dle kterého nebyla žalovaná do doby odstranění vytčených vad povinna platit žalobkyni cenu díla, a to ani její části. Jelikož však žalovaná vadu spočívající v ovládání vzduchotechniky v tzv. sociálním vestavku vytkla až emailem ze dne 14. srpna 2008, uzavřel, že byla v prodlení se zaplacením faktury č. 733 od 1. března 2008 do 14. srpna 2008. Za toto období v délce 167 dní žalobkyně oprávněně vyúčtovala smluvní pokutu dle čl. IV. bodu 6 smlouvy o dílo ve výši 1,670.000,- Kč a úroky z prodlení ve výši 8.626,23 Kč.
Odvolací soud dále shledal, že jsou dány podmínky pro aplikaci moderačního oprávnění soudu ve smyslu ustanovení §301 obch. zák. Výši dohodnuté smluvní pokuty měla za nepřiměřeně vysokou vzhledem k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, kterou je včasná úhrada i jediné zálohově vystavené faktury. Proto smluvní pokutu ve výši 1,670.000,- Kč, na kterou vznikl žalobkyni nárok, snížil na jednu třetinu, tedy na částku 556.666,- Kč.
Proti výroku II. (jakož i proti navazujícím výrokům) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Za nesprávné právní posouzení věci dovolatelka považuje aplikaci ustanovení §388 odst. 2 písm. a) obch. zák. Dle jejího názoru není možno uvedené ustanovení aplikovat na případ uplatnění práva za vady. V takovém případě by totiž byla soudem přiznána právní ochrana právu, pro jehož uplatnění již uběhla prekluzivní lhůta. Uvedené ustanovení však dopadá na institut promlčení a jeho účinky, které v posuzovaném případě vůbec nebyly předmětem sporu a nebyly soudem prvního stupně ani účastníky sporu vůbec řešeny.
Dále žalobkyně brojí proti použití moderačního práva odvolacím soudem. Upozorňuje, že smluvní pokuta byla stanovena ve výši 0,05 % ceny díla za 1 den prodlení, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010. Dále rozvíjí svoji argumentaci ve prospěch přiměřenosti smluvní pokuty v dané věci.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích II., III. a IV. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu a předkládací zprávy nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - žalobkyní (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je též důvodné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §388 odst. 2 písm. a) obch. zák.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k vadě projektové dokumentace nelze přihlédnout vzhledem k tomu, že byla vytknuta opožděně, a konstatoval, že vznesla-li žalovaná námitku vad projektové dokumentace jako obranu proti žalobkyní uplatněným nárokům na zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení, je nutno aplikovat ustanovení §388 odst. 2 písm. a) obch. zák.
Podle ustanovení §388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.
Dle ustanovení §388 odst. 2 písm. a) obch. zák. i po uplynutí promlčecí doby může však oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže obě práva se vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání.
Jedná se o výjimku ze zákonem stanovených účinků promlčení pro právo na plnění, kdy proti uplatněnému nároku lze jako obranu nebo k započtení použít promlčenou pohledávku mající původ ve stejné smlouvě jako pohledávka uplatněná anebo ve více smlouvách, které však spolu souvisejí. V projednávané věci však proti nároku žalobkyně žalovaná žádnou promlčenou pohledávku jako obranu neuplatňovala.
Je přitom navíc nutno rozlišovat (reklamační) lhůtu dle ustanovení §562 odst. 2 obch. zák., kdy je třeba právo z vady reklamovat (notifikovat), a promlčecí lhůtu, v níž je třeba právo z vadného plnění uplatnit u soudu, aby nedošlo k jeho výraznému oslabení v tom smyslu, že se ho poté věřitel nemůže s úspěchem domoci u soudu, jestliže dlužník vznese námitku promlčení. Podle ustanovení §562 obch. zák. soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, b) bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, c) bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba odst. 2). Ustanovení §428 odst. 2 a 3 se použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2 (odst. 3). Podle ustanovení §393 odst. 2 obch. zák. pak u práv z vad věcí běží promlčecí doba ode dne jejich předání oprávněnému nebo osobě jím určené nebo ode dne, kdy byla porušena povinnost věc převzít. U nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby a u nároků z právních vad od uplatnění práva třetí osobou.
Odvolací soud proto ustanovení §388 odst. 2 písm. a) obch. zák. v dané věci aplikoval nesprávně.
Další dovolací námitky žalobkyně zpochybňují aplikaci ustanovení §301 obch. zák. odvolacím soudem.
Podle ustanovení §301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák., zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu rozhodování.
Soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.
Bude-li výsledkem rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007).
Odvolací soud ale k závěru o nepřiměřenosti výše dohodnuté smluvní pokuty vedly pouze úvahy o hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Za relevantní tak při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty považoval pouze a jen to kritérium, které je dle výše citované judikatury rozhodné až v další etapě jeho rozhodování, až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty (dospěl-li předtím soud k závěru, že svého moderačního práva využije). Význam a hodnota zajišťované povinnosti totiž může být při poměřování přiměřenosti smluvní pokuty toliko podpůrným měřítkem, nikoli jediným. V této fázi rozhodování přitom záleží skutečně na konkrétních objektivních okolnostech případu, a je třeba proto vycházet jak z důvodů, které vedly ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty, tak z okolností, které je provázely. Odvolací soud však vybudoval svůj závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty přihlížeje pouze ke skutečnostem, které jsou relevantní až při rozhodování soudu o aplikaci ustanovení §301 obch. zák., tedy při snižování výše sjednané smluvní pokuty. Jeho právní posouzení je tedy i v tomto směru nesprávné.
Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu