ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2571.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2571/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, proti žalovaným 1) V. M. a 2) V. M. , oba zastoupeni Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o 617.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 144/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2013, č. j. 8 Co 1162/2012-235, ve znění opravného usnesení ze dne 3. dubna 2013, č. j. 8 Co 1162/2012-251, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.406,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 9. července 2012, č. j. 17 C 144/2011-157, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 617.340,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 551.416,- Kč za dobu od 9. prosince 2010 do 9. listopadu 2011 a aby byli povinni zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 51.400,- Kč za dobu od 9. prosince 2010 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši nad 7,75 % z částky 565.940,- Kč, zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným zastavil řízení o odvolání žalobkyně do odstavce II. výroku ohledně zákonných úroků z prodlení z částky 51.400,- Kč za dobu od 9. prosince 2010 do 9. listopadu 2011 (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku změnil tak, že žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 617.340,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným, zamítl (druhý výrok), v další napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně zákonných úroků z prodlení z částky 51.400,- Kč od 10. listopadu 2011 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Souhlasil s jeho aplikací ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ustanovení §6 a 24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, i s jeho závěrem, že je zde dána odpovědnost nezletilého V. M. za škodu podle ustanovení §420 obč. zák., a že má žalobkyně podle ustanovení §24 odst. 7 a 9 a §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila, přičemž toto právo svědčí i vůči řidiči nepojištěného vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za škodu vzniklou při provozu tohoto vozidla. Neztotožnil se však, co se týče aplikace ustanovení §422 obč. zák., s jeho závěrem, že žalovaní odpovídají za škodu společně a nerozdílně se svým synem. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že žalovaní prokázali, že náležitý dohled nad nezletilým V. nezanedbali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dle jejího názoru odvolací soud v projednávaném případě nesprávně vyložil a aplikoval pojem předpokladů pro zproštění se odpovědnosti osob povinných náležitým dohledem a pojmu náležitého dohledu dle ustanovení §422 obč. zák. na zjištěný skutkový stav.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud, aniž by provedl či doplnil dokazování, vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, zaujal zcela opačný právní názor a přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že nedostál své zákonné poučovací povinnosti dle ustanovení §118a o. s. ř., že jeho rozhodnutí není předvídatelné.
K dovolání žalobkyně se vyjádřili žalovaní tak, že dovolání považují za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatelka předně nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil pojem „náležitý dohled“, potažmo vyložil „zanedbání náležitého dohledu“. Rozhodnutí odvolacího soudu je však v souladu s názory vyslovenými v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“¨) [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. prosince 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68, publikované pod č. 4/1970 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 1333/2001, a ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 25 Cdo 3298/2012]. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal důvod se od uvedené rozhodovací praxe odchýlit.
Namítá-li dovolatelka procesní vady, jako nepřezkoumatelnost a překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu či nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení §118a o. s. ř. odvolacím soudem, nejedná se o přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu