ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2617.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2617/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) J. K. , b) Ing. J. B. , oba zastoupeni Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalovanému Mgr. Tomáši Briaskému , se sídlem v Buštěhradu, Palackého 65, správci konkursní podstaty úpadce MONTREKO spol. s r.o., se sídlem v Horoměřicích, Ve Vilkách 421, identifikační číslo osoby 00473022, zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, o zaplacení částky 1,041.842,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 52/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 1 Cmo 35/2013-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.303,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobců.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 48 Cm 52/2008-143, uložil žalovanému povinnost zaplatit solidárním žalobcům a) a b) částku 742.731,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), v rozsahu částky 299.111,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a vůči státu (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalovaného (proti výroku I. a závislým výrokům III. a IV.) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. potvrdil a doplnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 500.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž v rozsahu plnění jednomu z žalobců zaniká jeho povinnost vůči druhému (první výrok), ohledně nároku žalobců na zaplacení částky 242.731,- Kč s příslušenstvím výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok), s tím, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstal podaným odvoláním nedotčen (třetí výrok). Současně rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. (o nákladech řízení) a ve výroku III. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (čtvrtý výrok), ve výroku IV. jej změnil tak, že žalobcům (společně a nerozdílně) a žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení každému 700,- Kč (pátý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (šestý výrok).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu takovou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo ve smyslu §237 o. s. ř.
Namítá-li předně dovolatel nesprávný výklad a aplikaci ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem, nezakládá tato jeho námitka přípustnost dovolání, když odlišné posouzení žalobního nároku odvolacím soudem se týkalo oproti soudu prvního stupně toliko výše žalobního nároku při nezměněném skutkovém zjištění. Odvolací soud v této souvislosti namístě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, podle něhož postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a případný jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud posoudil věc po právní stránce jinak, než jak bylo v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím účastníky tvrzeno a to jako nárok z nájemní smlouvy ze dne 24. května 2001, konkrétně jako nárok na zaplacení smluvní pokuty, jak dovolatel tvrdí. Proto dovolatelem tvrzený odklon od judikatury Nejvyššího soudu týkající se smluvní pokuty přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovozuje-li dále dovolatel v rozsudku odvolacího soudu rozpor ve výkladu otázek hmotného práva týkající se věcné legitimace účastníků, podmínek právních úkonů a promlčení, nepředkládá touto polemikou dovolacímu soudu takovou konkrétní otázku výkladu hmotného práva, která by nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena; dovolatel vychází navíc z konstrukce vlastních skutkových závěrů, přičemž skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu