ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2647.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2647/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové ve věci žalobkyně Obec Chlumec , se sídlem v Chlumci, Krušnohorská 39, PSČ 403 39, IČO 00391387, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, PSČ 789 85, proti žalované MFC – IZOBLOK, s.r.o. , se sídlem v Brně, Zelný trh 292/11, PSČ 602 00, IČO 26959801, zastoupené JUDr. Martinem Buršíkem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 79/9, PSČ 586 01, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 184/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č. j 25 Co 525/2012-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Martina Buršíka, advokáta, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 79/9, PSČ 586 01.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. července 2012,
č. j. 24 C 184/2010-161, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 26. června 2009, č. j. Rsp 74/09 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 1. července 2011, č. j. 24 C 184/2010-99, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 25 Co 558/2011-143, z důvodu, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil splnění podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu stanovené v ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 21. května 2008 kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka dřevocementových tvárnic IZOBLOK za kupní cenu 14 999 625 Kč. Kupní smlouva obsahuje dohodu smluvních stran, že veškeré spory ze smlouvy a v souvislosti s ní budou řešeny u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře České republiky podle jeho Řádu a pravidel třemi rozhodci, sudiště Brno. Žaloba k rozhodčímu soudu byla podána dne 20. ledna 2009. Žalobkyně, v rozhodčím řízení žalovaná, se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 26. února 2009. V tomto vyjádření nevznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu z důvodu neplatného sjednání rozhodčí doložky. Tuto námitku žalobkyně vznesla v rámci doplnění svého písemného vyjádření k podané žalobě ze dne 20. dubna 2009.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neuplatnila námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu při prvním úkonu ve věci samé, ač tak mohla učinit, neboť důvod, pro který se žalobkyně neplatnosti rozhodčí doložky dovolávala a který tvrdila a prokazovala v tomto řízení, existoval již v době uzavření rozhodčí doložky. Soud prvního stupně proto žalobu v souladu s ustanovením §33 zákona o rozhodčím řízení zamítnul.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2013, č. j. 25 Co 525/2012-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že pod pojmem „nejpozději, než začala jednat ve věci samé“ uvedeným v §33 zákona o rozhodčím řízení je nutné rozumět nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé, nikoli nejpozději do prvního jednání ve věci. Žalobkyně se ve vyjádření ze dne 26. února 2009 omezila na věcné námitky a konstatování, že k projednání nároku ze smlouvy o dílo není Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky příslušný. Zároveň si vymínila možnost stanovisko k žalobě doplnit po prostudování veškerých dokladů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevznesla námitku neplatnosti předmětné rozhodčí smlouvy při prvním úkonu ve věci, pročež došlo ve smyslu §33 zákona o rozhodčím řízení k prekluzi důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu. Ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, že není splněna podmínka pro projednání žaloby uvedená v ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení.
Rozsudek odvolacího soud napadala žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelka na tom, že v dané věci byly posuzovány otázky procesního práva, které ve svém komplexu dovolací soud ještě neřešil a které mají či mohou mít zásadní právní význam pro konečný verdikt soudu ve věci samé.
Dovolatelka namítá, že námitka nedostatku pravomoci (příslušnosti) rozhodčího soudu byla vznesena žalobkyní v daném řízení před rozhodčím soudem včas a řádně, a to při prvním úkonu vůči soudu. Doplnění úkonu, pokud bylo toto doplnění žalobkyní tehdy výslovně vyhrazeno, je nutné chápat jako první úkon ve věci samé. Jako včas uplatněnou námitku ji vnímal i rozhodčí soud, jelikož se jí zabýval a zamítl ji toliko z důvodu hmotného práva.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud svým postupem žalobkyni procesně poškodil, narušil zásadu koncentrace řízení a ostatních principů spravedlivého procesu. Žalovaná v přípravném jednání ani při jednání ve věci samé nenamítla nedostatek podmínek řízení, ani v této věci nenamítla žádný důkaz. Soud prvního stupně poté rozhodl ve prospěch žalobkyně. Žalovaná podala odvolání a pět dní po nařízení řádného jednání před odvolacím soudem žalovaná doplnila odvolání, ve kterém uvedla námitky neuplatněné u soudu prvního stupně, navíc vyžadující provést důkaz rozhodčím spisem. Odvolací soud provedení navrženého důkazu odmítl, zrušil nařízené jednání odvolacího soudu, vrátil věc soudu prvního stupně, a umožnil tak provádět další důkazy před soudem prvního stupně. Odvolací soud tak narušil rovnost postavení účastníků řízení a popřel zásadu koncentrace řízení.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem ve věci koncentrace řízení a práva na spravedlivý soudní proces.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá, že dovolání není důvodné, jelikož nejsou splněny podmínky jeho přípustnosti a ani jinak by nebylo důvodné. Žalovaná je toho názoru, že námitka neplatnosti rozhodčí doložky nebyla vznesena včas, tj. při prvním úkonu ve věci. K procesnímu postupu soudu s ohledem na koncentraci řízení žalovaná namítá, že v předchozím odvolacím řízení nic nového netvrdila, pouze poukázala na to, že nebyly splněny zákonné podmínky řízení. Věc tedy pouze právně hodnotila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. dubna 2013, po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci dovolatelka tvrdila, že v dané věci otázek procesní názor v souvislosti v dovolacím řízení dovolací soud ještě neřešil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s dosavadní konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
V dané věci se jednalo o aplikaci §33 zákona o rozhodčím řízení. Podle tohoto ustanovení soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Toto ustanovení tedy stanovuje povinnost namítat neplatnost rozhodčí smlouvy nikoli později, než strana začala jednat ve věci samé. Jedinou výjimkou, kterou §33 zákona o rozhodčím řízení obsahuje, je, že příslušná strana by tuto skutečnost nemohla v rozhodčím řízení namítat, například z toho důvodu, že jí nebyl návrh na vydání rozhodčího nálezu s výzvou k vyjádření vůbec doručen. V takovém případě by se k §33 zákona o rozhodčím řízení v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nepřihlíželo, jelikož námitka neexistence či neplatnosti rozhodčí doložky objektivně nemohla být vznesena.
V daném případě byla žalobkyně řádně informována o zahájení rozhodčího řízení mezi ní a žalovanou a byla vyzvána k podání vyjádření ve věci. Žalobkyně, ač mohla, uvedené námitky při prvním úkonu ve věci, jímž nepochybně vyjádření ze dne 26. února 2009 bylo, neuplatnila. Za tohoto skutkového stavu odvolací soud správně dovodil, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu je třeba podle §33 zákona o rozhodčím řízení zamítnout. Dovolací soud se s tímto závěrem soudu odvolacího plně ztotožňuje. K obdobnému závěru dospěl např. v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 2924/2010, dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud v řízení, v rámci něhož zrušil předchozí rozsudek soudu prvního soudu ve věci, postupoval nesprávně a zkrátil žalobkyni na jejich právech, jelikož narušil zásadu koncentrace řízení a ostatních principů spravedlivého procesu.
Ani tato námitka dovolatelky není případná a nezakládá přípustnost podaného dovolání. Splnění zákonných povinností stanovených v §33 zákona o rozhodčím řízení pro možnost uplatnění žaloby na zrušení rozhodčího nálezu má soud povinnost zkoumat ex officio. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 1. července 2011, č. j. 24 C 184/2010-99, dospěl k závěru, že žalobkyně vznesla námitku neplatnosti dříve, než začala jednat ve věci samé. Odvolací soud v rozsudku ze dne 28. března 2012, č. j. 25 Co 558/2011-143, dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně ve vyjádření ze dne 26. února 2009 vznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu s ohledem na neplatnost rozhodčí smlouvy, která byla sjednána v kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 21. května 2008, neodpovídá obsahu soudního spisu. Odvolací soud v tomto rozhodnutí správně uzavřel, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. V řízení před soudem prvního stupně totiž nebylo postaveno na jisto, zda je splněna zákonná podmínka pro to, aby se soud mohl zabývat dále věcnými otázkami. Je proto nutné uzavřít, že odvolací soud ve svém postupu nepochybil a nedošlo jím ke zkrácení na právech žalobkyně.
Je tak zřejmé z výše uvedeného, dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu