ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2829.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2829/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně STS Prachatice, a.s. , se sídlem v Těšovicích 62, PSČ 384 21, IČO 60826983, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00, proti žalované STAUFČÍK, s.r.o. , se sídlem v Boršicích, č. ev. 112, PSČ 687 09, IČO 26277859, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 8c, PSČ 602 00, o zaplacení částky 1 981 623,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 92/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2013, č. j. 4 Cmo 364/2012-501, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2013, č. j. 4 Cmo 364/2012-501 (jeho výroku pod bodem I), není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na otázce hmotného nebo procesního práva ve smyslu tohoto ustanovení.
Ohledně namítaného nesouladu řešení otázky ušlého zisku a jeho výše s ustálenou judikaturou dovolatelka konkrétně neuvádí, o jakou otázku by mělo jít. Její námitky pak směřují částečně proti skutkovým zjištěním (a hodnocení důkazů) nižších soudů, kterými je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat, částečně proti výkladu pojmu ušlý zisk a způsobu určení jeho výše. Ohledně výkladu pojmu ušlý zisk je však rozhodnutí odvolací soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které ušlý zisk jako druh majetkové újmy (škody) spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Ušlý zisk tedy znamená ztrátu očekávaného přínosu. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Je tedy nutné vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku, popř. k nákladům na dosažení tohoto zisku potřebným [rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008; obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3629/2008].
Odvolací soud v posuzovaném případě vzal v úvahu charakter škodné události – zabraňovací soutěže. Žalovaná navodila takovou situaci, že v případě snahy o dovoz a prodej dalších traktorů v rozhodném období by se žalobkyně vystavila značnému riziku vzniku další hmotné újmy a zejména pak nehmotné újmy v podobě poškození své pověsti – žalobkyně tak musela od obchodování s traktory po určitou dobu nedobrovolně upustit. S ohledem na skutková zjištění (změny v prodeji traktorů před a po době zadržení) nižší soudy správně dovodily, že při pravidelném ničím nerušeném běhu věcí bylo možno očekávat, že by žalobkyně dosáhla určitého zisku z prodeje traktorů. Odvolací soud tedy správně posuzoval otázku ušlého zisku hlediskem pravidelného ničím nerušeného běhu věcí, tudíž se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Co se týče výše ušlého zisku, Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud sice uvedl, že soud prvního stupně stanovil výši ušlého zisku úvahou podle §136 o. s. ř., což podle dovolatelky učinit nemohl, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se však podává, že soud výši škody neurčil postupem podle §136 o. s. ř., když považoval za prokázaný ušlý zisk ve výši 1 391 377,80 Kč. Odvolací soud pak tuto částku snížil na 1 041 607 Kč. O aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. nešlo, o výši nároku bylo vedeno dokazování. Stejně tak postupoval i odvolací soud.
Otázka navozená dovolatelkou, zda lze vykládat generální klauzuli nekalé soutěže z hlediska dobrých mravů, byť obchodní zákoník vyžaduje rozpor s dobrými mravy soutěže, není s to vyvolat přípustnost dovolání, neboť vychází z nesplněného předpokladu. Byť odvolací soud deklaroval, že se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně (který v odůvodnění argumentoval, mimo jiné, i rozporem výkonu práv z ochranné známky s dobrými mravy a i při výkladu pojmu dobrých mravů soutěže použil pojmu dobrých mravů „obecných“), z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že jednání žalované odvolací soud posuzoval hlediskem dobrých mravů soutěže, nikoliv dobrých mravů „obecných“. Na posouzení této otázky tedy rozhodnutí odvolacího soudu nestojí.
Také otázka, zda je nekalým soutěžním jednáním podnět žalované, jako vlastníka ochranné známky, celnímu úřadu, když je případná škoda způsobena konkrétním rozhodnutím státního orgánu, není otázkou, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Jako nekalé soutěžní jednání totiž odvolací soud nehodnotil pouze podnět žalované celnímu orgánu, nýbrž zejména její jednání spočívající v zastrašování obchodních partnerů žalobkyně a volbu okamžiku podání podnětu celnímu orgánu. Škoda tedy nebyla způsobena konkrétním rozhodnutím celního orgánu, ale byla důsledkem skutečnosti, že žalobkyně, chtěla-li zabránit další újmě, byla jednáním žalované nucena po určitou dobu upustit od obchodování s traktory. Odvolací soud tedy nedovodil příčinnou souvislost mezi samotným podnětem celnímu orgánu (a následným zadržením tří vystavovaných traktorů) a ušlým ziskem na straně žalobkyně – k tomuto samotnému podání podnětu totiž přistupuje způsob a okamžik tohoto podání, to vše v souvislosti s následným jednáním žalované. Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že žádný předpis neupravuje, kdy konkrétně lze podat podnět celním orgánům, avšak soudy správně hodnotily okamžik podání podnětu v souvislosti s jednáním žalované – dovolatelky, kterým se pro sebe snažila získat postavení, které jí nepříslušelo, tedy postavení výhradního dovozce a prodejce traktorů předmětné značky.
Obdobně jako předchozí otázka, tak i otázka, zda má žalovaná nést odpovědnost za to, že celní orgán na její podnět zabavil zboží žalobkyně, když sám celní orgán posoudil oprávněnost podaného podnětu, není otázkou, na jejímž řešení by posuzovaná věc stála. Důvodem ujití zisku na straně žalobkyně nebylo samotné zadržení traktorů, ale, jak bylo výše uvedeno, jednání žalované.
Dovolatelka dále položila otázku, zda má žalobkyně právo na náhradu škody v situaci, kdy nesplnila svou prevenční povinnost a sama přispěla k případnému vzniku škody. Nesplnění prevenční povinnosti mělo spočívat v tom, že žalobkyně měla nejprve zajistit výmaz ochranné známky či získat rozhodnutí o tom, že užívání ochranné známky žalovanou je nekalou soutěží, teprve potom dle žalované mohla prodávat traktory pod předmětnou značkou. Tato námitka rovněž nemůže založit přípustnost dovolání. Podle ustanovení §32 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „OchrZ“), se na ochrannou známku, která byla prohlášena za neplatnou, hledí, jako by nikdy nebyla zapsána. V daném případě Úřad průmyslového vlastnictví (dále jen „ÚPV“) ochrannou známku žalované prohlásil za neplatnou. Takové označení proto nebylo z pohledu práva jako ochranná známka zapsáno. Lze konstatovat, že žalobkyně neměla takovou prevenční povinnost, jakou v otázce předpokládá dovolatelka, tudíž na řešení této otázky posuzovaná věc nestojí.
I ohledně otázky, zda má žalobkyně právo na náhradu škody v situaci, kdy porušuje registrovanou ochrannou známku na výrobcích i přesto, že výrobek mohla označit jinou značkou, jak do té doby činila, nezbývá Nejvyššímu soud než konstatovat, že ani zde nevychází dovolatelka ze správných premis. Žalobkyně objektivně nemohla porušovat ochrannou známku, když v důsledku právní fikce dle ustanovení §32 odst. 4 OchrZ označení užívané na traktorech prodávaných žalobkyní i žalovanou nebylo zapsanou ochrannou známkou. Ani tato otázka tak nevyvolává přípustnost dovolání.
Uvedený závěr lze obdobně vztáhnout i k otázce, zda má žalobkyně nárok na náhradu škody i v případě, kdy došlo k prohlášení neplatnosti ochranné známky žalované pouze na podnět třetího subjektu a pouze ve vztahu k třetímu subjektu byla dle názoru ÚPV žalovaná ve zlé víře. Ustanovení §32 odst. 4 OchrZ totiž nijak nerozlišuje, na čí návrh nebo podnět došlo k prohlášení neplatnosti. Fikce neexistence zápisu nastává bez ohledu na osobu navrhovatele či bez ohledu na to, že řízení bylo zahájeno z moci úřední. Navíc prohlášení ochranné známky za neplatnou bylo důsledkem pouze části nepoctivého jednání žalované, které bylo hodnoceno jako nekalosoutěžní a zapříčinilo vznik škody v podobě ušlého zisku na straně žalobkyně. Ani tato otázka tak nemůže vyvolat přípustnost dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu