ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3001.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3001/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové, ve věci žalobkyně Rödl & Partner, v.o.s. , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, PSČ 110 00, IČO 25064690, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. J. H. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 137/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č. j. 30 Co 494, 30 Co 495/2012-530, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zamítá.
II. Dovolání se ve zbývající části odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 120 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Moniky Novotné, advokátky se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 48 C 137/2001-485, doplněným rozsudkem téhož soudu ze dne 29. srpna 2012, č. j. 48 C 137/2001-515, a opraveným usnesením téhož soudu ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 48 C 137/2001-519, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 483 538 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II), uložil žalovanému zaplatit České republice náhradu nákladů řízení (výroky pod body III a IV) a zamítl žalobu co do částky 116 462 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem V).
Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ve věci byl zrušen rozhodnutím Nevyššího soudu ze dne 13. června 2007, č. j. 32 Odo 407/2005-153. Soud prvního stupně vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v citovaném rozhodnutí vycházel z právního závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení vychází z ustanovení §672a obchodního zákoníku (dále jako „obch. zák.“), neboť žalovaná porušila povinnost sjednanou konkurenční doložkou. Ačkoli je konkurenční doložka upravena výslovně pouze u smlouvy o obchodním zastoupení (§652 a násl. obch. zák.), lze ji analogicky použít i u smlouvy mandátní, kterou uzavřeli účastníci.
Soud prvního stupně vyšel při opětovném rozhodování z následujících skutkových zjištění. Dne 1. ledna 1999 uzavřeli účastníci mandátní smlouvu, ve které se žalovaná zavázala dle pokynů mandanta (žalobkyně) poskytovat daňové poradenství žalobkyni a jejím klientům. Žalobkyně se žalovanému zavázala na tuto činnost platit odměnu v souladu s dohodou o odměně, která jako příloha č. 1 tvořila nedílnou součást této smlouvy. Účastníci této smlouvy sjednali konkurenční doložku, dle které žalovaný není oprávněn po dobu jednoho roku od skončení platnosti mandátní smlouvy poskytovat úplatně samostatně nebo prostřednictvím jiných osob poradenské služby klientům žalobkyně, ledaže k tomu obdržel písemný souhlas žalobkyně. Účastníci se k 31. červenci 1999 dohodli na ukončení mandátní smlouvy. Součástí dohody byl seznam klientů žalobkyně, na které se vztahuje ustanovení o zákazu konkurence. Dále bylo zjištěno, že společnost EURO AWK, s. r. o., byla ke dni 31. července 1999 klientem žalobkyně. Žalovaný a společnost EURO AWK, s. r. o., uzavřeli dne 2. srpna 1999 smlouvu o poskytování daňového poradenství. Společnost EURO AWK, s. r. o., za činnost podle této smlouvy vyplatila žalovanému celkem 600 000 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, jímž byl vázán, tj. že majetkovým prospěchem se rozumí zisk po odečtení nákladů vynaložených na dosažení zisku. Plněním, které má žalovaný vydat žalobkyni na základě porušení konkurenční doložky, je míněno vydání toho, o co se žalovaný obohatil. Jako náklady vynaložené na dosažení zisku posuzoval soud prvního stupně ty druhy nákladů, které by vynaložila i žalobkyně. Za tyto náklady považoval soud prvního stupně náklady, které žalovaný skutečně vynaložil, a náklady, bez kterých by činnost daňového poradce vykonávat nemohl. Nepřihlédl k nákladům odpovídajícím pracovní odměně, ani zákonem předepsaným platbám, které žalovaný z částky 600 000 Kč odvedl.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby byl schopen jednoznačně určit každou jednotlivou položku, kterou na dosažení částky 600 000 Kč vynaložil, neboť žalovaný vedl pouze jednoduché účetnictví. Soud proto přistoupil k aplikaci §136 o. s. ř. Dospěl k závěru, že na dosažení částky 600 000 Kč připadají náklady výši 116 462 Kč. Proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 483 538 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 %.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2013, č. j. 30 Co 494, 30 Co 495/2012-530, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla odvolatelem napadena. Dospěl k závěru, že konkurenční doložka není neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť nemůže být v rozporu se zákonem, ani jej obcházet, dohodnou-li se strany na konkurenční doložce v obchodní smlouvě, tj. v daném případě ve smlouvě mandátní. Konkurenční doložka není neplatná ani z důvodu tvrzené neurčitosti. Obsah konkurenční doložky je určitým ujednáním, neboť nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co bylo ujednáno.
Odvolací soud má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že v tomto případě nebyl důvod pro použití ustanovení §136 o. s. ř. za účelem stanovení výše výdajů žalovaného. Uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy je nárok prokázán do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. V tomto případě však žalovaný neprokázal (vyjma nákladů na pojištění daňového poradce, poplatku komoře daňových poradců a určitých cestovních nákladů), že by vůbec nějaký konkrétní výdaj vynaložil. Nebyl tedy prokázán ani základ nároku. Předložené znalecké posudky pak shodně při absenci konkrétních tvrzení o konkrétních výdajích a jejich souvislosti s předmětnou zakázkou mohly činit pouze více či méně přesné odhady či spekulace, co by bylo možné považovat za vynaložený výdaj. Vždy se ale jednalo pouze o více či méně přesné odhady či spekulace o tom, jaká procentuální výše všech výdajů žalovaného (bez bližší vazby na jednotlivé příjmy) se vztahuje k určité procentuální části příjmů žalovaného.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému se podařilo prokázat výdaje ve výši 9 211 Kč a 3 830 Kč. Výdaje žalovaným tvrzené v celkové výši 627 203,32 Kč (stanovené pouhou úvahou o podílu výdajů souvisejících se zakázkou společnosti EURO AWK, s. r. o. na celkových výdajích žalovaného) nelze považovat za výdaje vynaložené ve věcné a časové souvislosti s konkrétní zakázkou pro společnosti EURO AWK, s. r. o. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 586 959 Kč. Proto dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni částku 483 538 Kč, je správný. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí ve věci spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, z nichž některé v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a jiné, dovolacím soudem vyřešené právní otázky, mají být posouzeny jinak.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil konkurenční doložku zahrnutou v mandátní smlouvě uzavřené mezi účastníky jako platnou, ačkoli je tato doložka podle dovolatele neplatná pro rozpor s dobrými mravy, potažmo je v rozporu s principem rovnosti a právem svobodně podnikat, zakotveným v Listině základních práv a svobod. Odvolací soud dále nerespektoval závěr dovolacího soudu, podle něhož je ustanovení čl. 7.3 mandátní smlouvy nutno vyložit v souladu s principy výkladu tak, že neoprávněným majetkovým prospěchem se rozumí zisk po odečtení nákladů vynaložených na dosažení zisku.
Konkurenční doložka je podle dovolatele neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. Pojem „poradenské služby“, který je v ní obsažen, je zcela neurčitý a nejasný a vzbuzuje pochybnosti o tom, jaké činnosti jsou vlastně předmětem zákazu konkurence. Zákaz poskytování „poradenských služeb“, které lze jen stěží definovat, a předem nevymezený okruh adresátů těchto služeb, jehož stanovení je v dispozici výlučně jedné ze smluvních stran, jsou natolik neurčitými atributy konkurenční doložky, že vylučují právo dovolatele na svobodné podnikání. Proto jsou v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatel dále namítá, že konkurenční doložka byla nevyvážená. Konkurenční doložka limitovala dovolatele v poskytování poradenských služeb po dobu jednoho roku od skončení platnosti mandátní smlouvy, současně však neurčila žádné přiměřené vyrovnání, které by dovolateli jeho omezení ve výdělečné činnosti kompenzovalo.
Z procesní opatrnosti dovolatel vznáší námitky i proti vyčíslení majetkového prospěchu v průběhu řízení, který je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 407/2005. Ve smyslu tohoto rozhodnutí je třeba za majetkový prospěch považovat zisk po odečtení nákladů vynaložených na jeho dosažení. Soudy nižších stupňů tento závazný závěr dovolacího soudu nerespektovaly. Do nákladů vynaložených na dosažení zisku nezahrnuly všechny dovolatelem označené položky, a to v přímém rozporu s předloženou účetní závěrkou a znaleckými posudky. Ve svém důsledku pak výši majetkového prospěchu stanovily nekvalifikovaným odhadem (soud prvního stupně) nebo jako rozdíl výnosu a nepatrné části skutečných nákladů, jež se podle jejich názoru podařilo dovolateli prokázat (soud odvolací).
Závěrem dovolatel namítá nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení. Dovolatel je přesvědčen, že s ohledem na právní povahu žalobkyně jako společnosti advokátů a její personální zázemí je tato dostatečně vybavena k hájení svých právních zájmů v rámci soudního řízení a není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na jiný subjekt, který je v tomto případě advokátka. Dle dovolatele se nejedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Odvolací soud tak dle žalovaného zatížil řízení vadou spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na výše uvedené má dovolatel za to, že žalobkyni nárok na náklady odvolacího řízení nevznikl.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, a přiznal dovolateli náklady soudního řízení. Pokud tak nelze učinit, pak aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně předně uvádí, že dovolání není přípustné. Námitky dovolatele ohledně neplatnosti konkurenční doložky žalobkyně odmítá s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005.
V otázce majetkového prospěchu žalobkyně upozornila na to, že soud prvního stupně poskytl žalovanému opakovaně prostor pro to, aby prokázal, jaké náklady vynaložil na poskytnutí poradenství, přičemž žalovaný toho opakovaně nebyl schopen.
Dovolací námitky žalovaného ohledně nákladů řízení žalobkyně odmítá. Skutečnost, že si advokátní kancelář sjedná profesionální zastoupení v soudním řízení a že tohoto zastoupení využila, nemůže být kladena k její tíži. Nikdo nemůže soukromému subjektu bránit v tom, aby si sjednal zastoupení advokátem.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud pro nepřípustnost dovolání odmítl, resp. zamítl, pokud by jej shledal přípustným.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) předně podotýká, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání odvozuje dovolatel od posouzení otázky platnosti konkurenční doložky. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ohledně této otázky není právní závěr odvolacího soudu v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ve věci konkurenčních doložek ani v rozporu s usnesením ze dne 13. června 2007, č. j. 32 Odo 407/2005-153, jímž byly soudy v rozhodování vázány. V citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že předmětná smluvní ustanovení nelze mít za neplatná ve smyslu §39 obč. zák. Nemůže být v rozporu se zákonem ani jej obcházet, dohodnou-li se strany na konkurenční doložce v obchodní smlouvě, tj. v daném případě ve smlouvě mandátní. Nejvyšší soud zároveň uvedl, že konkrétní konkurenční doložka musí být sjednána tak, aby byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany v souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Na jedné straně nesmí bránit ve svobodném podnikání, na druhé straně musí chránit právo podnikatele na nerušené podnikání v zavedeném podniku. Konkurenční doložka musí být též vymezena či omezena co do předmětu, podmínek a doby, po kterou se uplatňuje.
V daném případě byly podmínky konkurenční doložky jasně specifikovány. V konkurenční doložce bylo dojednáno, že mandatář není oprávněn po dobu 1 roku od skončení platnosti této smlouvy poskytovat úplatně samostatně nebo prostřednictvím jiných osob poradenské služby klientům mandanta, ledaže k tomu obdržel písemný souhlas mandanta. Okruh klientů mandanta, jichž se toto ustanovení týká, bude vyhotoven mandantem a nejpozději k datu skončení této smlouvy předán mandatáři.
Takto formulovaná konkurenční doložka nebrání žalovanému ve svobodném podnikání. Zakazuje žalovanému vykonávat poradenské služby pro okruh subjektů, které byly klienty žalobkyně v době, kdy žalovaný pro ni poskytoval poradenské služby. Skutečnost, že konkurenční doložka neobsahuje finanční kompenzaci za neposkytování poradenských služeb klientům žalobkyně, tak jako v pracovněprávních konkurenčních doložkách, na tom nemůže nic změnit.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl ve věci v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která již obdobnou otázku řešila a proto v tomto rozsahu dovolání odmítl jako nepřípustné.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. co se týče získání majetkového prospěchu, napadá dovolatel skutkové zjištění odvolacího soudu, nikoli jeho právní posouzení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, jaké konkrétní náklady vynaložil na získání 600 000 Kč. Skutkové zjištění učiněné obecnými soudy v dovolacím řízení nelze přezkoumávat. Otázka získání majetkového prospěchu tedy není otázkou zásadního právního významu, dovolací soud se jí tedy dále nezabýval.
Co se týče nákladů řízení, dovolací soud dospěl k závěru, že se jedná o otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou. V tomto rozsahu je tedy dovolání přípustné.
Dovolatel namítá, že žalobkyně je jako advokátní kancelář dostatečně vybavena k hájení svých právních zájmů v rámci soudního řízení a není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na jiný subjekt, který je v tomto případě advokátka. S tímto názorem se dovolací soud neztotožňuje.
Dovolatel se v tomto opírá o nález Ústavního soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. I ÚS 2929/07. V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyl důvod, aby žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. „Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovatelce spravedlivě žádat, aby hradila žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za ‚náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva‘ ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.“ V citovaném rozhodnutí však šlo o situaci, kdy na straně žalované vystupovala Česká republika - Ministerstvo financí, tj. jeden z ústředních orgánů státu. Tyto mají na náklady státu zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. Názor vyslovený v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu byl zmírněn v dalším rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. května 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/11. V něm dovodil, že dříve vyložená východiska nelze vnímat absolutně a mechanicky; při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Za takové situace však obecné soudy stíhá povinnost svůj závěr o účelnosti nákladů vynaložených státem na zastoupení advokátem řádně odůvodnit, tj. jaké okolnosti věci výjimečné prolomení Ústavním soudem postulovaného pravidla odůvodňují.
Závěr, ke kterému dospěl Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 9. října 2008, sp. zn. I ÚS 2929/07, ovšem nelze použít pro řešený případ, kdy na obou stranách sporu vystupovala soukromá osoba. Soukromé osobě nelze z výše uvedeného důvodu odejmout právo na sjednání si právního zastoupení advokátem. Každý má právo na to chránit své zájmy před soudem za pomoci advokáta. Skutečnost, že se jedná o advokátní kancelář, na této věci nic nemění. Náklady na právní zastoupení žalobkyně je proto nutné považovat za účelně vynaložené náklady.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř., tak, že procesně neúspěšnému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 25 120 Kč včetně 21% DPH (§7 bod 6 ve spojení s §8 odst. 1 ve spojení s §1 odst. 2 a §2, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu