ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3026.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3026/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců: a) D. S. , b) J. Š. , c) Ing. J. H. , všichni bytem v Praze 6, Starodejvická 1, všichni zastoupeni JUDr. Bohumilem Měšťánkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 828/34, proti žalovaným 1) FI&BA Praha, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Vlkova 24, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25706870, 2) Ing. T. K. , 3) Z. K. , všichni zastoupeni Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, o zaplacení částky 764.513,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 178/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 13 Co 26/2013, 13 Co 134/2013-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. srpna 2012, č. j. 7 C 178/2012-18, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobcům částku 764.513,71 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Následně pak, opravným usnesením ze dne 25. října 2012, č. j. 7 C 178/2012-41, soud prvního stupně opravil výrok výše uvedeného rozsudku ve výši příslušenství, které žalovaným uložil zaplatit.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do úroku ve výši 12 % ročně z částky 200.000,- Kč od 12. srpna 2009 do zaplacení zrušil, jinak jej v tomto výroku potvrdil (bod I. výroku). Současně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že jejich výše činí 93.842,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (bod II. výroku). Dále zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. října 2012, č. j. 7 C 178/2012-41 (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod IV. výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé se nevyjadřují k přípustnosti dovolání. Podle obsahu dovolání však namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s některými závěry v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které citují.
Dovolatelé dále namítají, že se odvolací soud dostatečným způsobem nevypořádal s námitkami a judikaturou, kterou přeložili odvolacímu soudu k prokázání svých tvrzení.
Ve zbývajícím obsahu dovolání potom dovolatelé zpochybňují věcně žalobní nárok, který podle nich nebyl uplatněn po právu.
Žalobci se k dovolání žalovaných dle obsahu spisu nevyjádřili.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Namítají-li dovolatelé, že nebyli řádně poučeni ve výzvě učiněné soudem podle §114b o. s. ř., nezakládá tato jejich námitka přípustnost dovolání. Žalovaným byla zaslána výzva k vyjádření obsahující podrobné poučení o následcích nesplnění povinnosti vyjádřit se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení a to za použití tzv. standardizovaného vzoru „O.s.ř. č. 087 – usnesení o uložení povinnosti žalovanému podat písemné vyjádření ve věci“ obsahující podrobné poučení o následcích nesplnění povinnosti uložené v tomto usnesení. Závěry odvolacího soudu nejsou ani v rozporu s dovolateli citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Poukaz na tato rozhodnutí je pro projednávanou věc nepřípadný. Dovolateli zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, se týká neposkytnutí poučení podle §15a odst. 1 o. s. ř. o tom, že účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, což má pouze za následek, že účastník může během řízení uplatnit námitku podjatosti i po prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde, popřípadě po uplynutí lhůty 15 dnů počítané ode dne, kdy se o důvodu vyloučení dozvěděl nebo kdy tento důvod vznikl. Nedostatek poučení podle ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolateli dále namítaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, se vymezuje k tomu, že usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu, což pro projednávanou věc rovněž není rozhodné. Stejně jako v obsahu dovolání citovaný rozsudek ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, podle něhož je-li žalobou uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout pouze o nárocích některých. Za této situace nelze proto vydat ani kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. s platebním rozkazem spojenou. Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, lze však o těch nárocích, které jsou samostatně projednatelné, vydat podle ustanovení §114b o. s. ř. kvalifikovanou výzvu k vyjádření samostatně. O těchto nárocích pak může nastat fikce uznání ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto nároků samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. V projednávané věci však o takovou situaci nešlo.
Zpochybňují-li konečně dovolatelé samotnou důvodnost žalobního nároku, je třeba odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, podle něhož odvolání proti rozsudku pro uznání, založené na zpochybnění uznaného nároku (vymezeného žalobními tvrzeními, která zde byla v době uznání) ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné. Lze-li odvolání proti rozsudku pro uznání podat jen na základě argumentu, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, pak jsou logicky bezcenné důkazní návrhy, které jsou soudu nabízeny v odvolacím řízení k prokázání skutečnosti, že nároku uplatněného žalobou zde není. Soud se při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání sice musí zabývat (kromě podmínek stanovených v §153a odst. 1 o. s. ř.) i tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno povahou věci nebo rozporem s právními předpisy kogentní povahy (srov. §99 o. s. ř.), skutečnost, že předmětem smíru vypořádávajícího vztah účastníků je nárok, jehož existenci následně jedna ze stran sporu začne zpochybňovat, však uzavření smíru ani jeho schválení nebrání.
V projednávané věci tak dovolatelé nepředkládají dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo závislé, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo by šlo o řešení právní otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu