ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3114.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3114/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně K & P Transport, s.r.o., se sídlem v Přešťovicích 139, PSČ 386 01, IČO 26025647, zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, PSČ 170 00, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČO 45272956, o zaplacení částky 237 826 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 140/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 70 Co 21/2012-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. října 2011, č. j. 25 C 140/2010-36, zamítl žalobu na zaplacení částky 237 826 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11. září 2009 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla nájemcem vozidla – tahače návěsů zn. SCANIA R 124LA, 4x2, reg. zn. STI 4869, na základě smlouvy o nájmu tohoto vozidla uzavřené dne 1. února 2006 s pronajímatelem Ing. P. K., podnikatelem, s místem podnikání ve Strakonicích, U Studánky 476. Z článku III této smlouvy vyplývá, že žalobkyně převzala vůči pronajímateli závazek nést veškeré náklady na udržování pronajatého vozidla ve stavu způsobilém k řádnému užívání, provádět v něm a na něm na svůj náklad běžnou údržbu a hradit veškeré náklady spojené s opravami nutnými k uvedení vozidla do stavu způsobilého k řádnému užívání, bez ohledu na to, kdo vznik nákladů zavinil. Žalobkyni pak podle dohody s pronajímatelem příslušela pojistná plnění z havarijního pojištění najatého vozidla.
Žalovaná jako pojistitel a společnost TRUCK CENTRUM STRAKONICE, s.r.o., jako pojistník uzavřeli dohodu, podle které žalovaná v případě škody na předmětném vozidle, které nebylo ve vlastnictví pojistníka, způsobené havárií (pojistné události byly definovány v článku 2 pojistných podmínek DPPA 2005) poskytne pojistné plnění oprávněné osobě (článek 23 VPPH 2005). Jako oprávněná osoba byl ve smlouvě označen pojistník, pojištěný, popř. jiná osoba uvedená v pojistné smlouvě nebo v DPP, která má oprávněnou potřebu ochrany před následky nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím (článek 23 VPPH 2005). Výše pojistného plnění byla upravena v článku 7 bodu 7 následovně: Vzniklo-li právo na pojistné plnění z pojistné události, kterou bylo vozidlo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu, snížené o časovou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla, jsou menší než 80 % časové ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozeného vozidla, sníženou o časovou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla (písm. a/). Vzniklo-li právo na pojistné plnění z pojistné události, kterou bylo vozidlo zničeno, odcizeno nebo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu, snížené o časovou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla, jsou rovny nebo převyšují 80 % časové ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku ve výši časové ceny, od které odečte časovou cenu zbytků vozidla (písm. b/). Časovou cenou se pak podle článku 23 VPPH 2005 rozumí cena, kterou má daná věc v daném čase; stanoví se z nové ceny, přičemž se přihlíží ke stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení anebo ke zhodnocení věci, k němuž došlo její opravou, modernizací anebo jiným způsobem. Žalovaná se pro případ poškození výše uvedeného vozidla zavázala zaplatit maximálně 720 000 Kč (pojistná částka), což současně představuje horní hranici pojistného plnění. Výše spoluúčasti byla sjednána na 10 % plnění, nejméně však 10 000 Kč.
Dne 8. září 2008 došlo k dopravní nehodě, při níž bylo pojištěné vozidlo poškozeno. Žalovaná na základě oznámení pojistné události poskytla oprávněné osobě pojistné plnění ve výši 225 180 Kč; tuto částku vypočetla podle článku 7.7. písm. b/ VPPH 2005 jako rozdíl mezi hodnotou vozu před pojistnou událostí (tj. 417 900 Kč bez DPH) a hodnotou zbytků vozidla po pojistné události (tj. 167 700 Kč bez DPH) minus 10 % spoluúčasti (tj. 25 020 Kč).
Předmětné poškozené vozidlo prohlédl technik žalované ve dnech 10. září 2008 a 7. prosince 2008 a popsal jeho poškození. Při první prohlídce sdělil technik žalované přítomnému Ing. K. (jednateli žalobkyně, který byl současně vlastníkem poškozeného vozidla), že obvyklá cena vozidla před nehodou činila 860 000 Kč bez DPH a přítomnými (Ing. K. a technik pojišťovny) byla v zápise navržena „výměna skupiny“ a nikoli „totální škoda“, přičemž v kolonce – odhad obvyklé ceny - byla uvedena výše citovaná částka a také bylo v příslušné kolonce zaškrtnuto, že klient byl informován o orientační ceně.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nejsou naplněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyni vynaložením nákladů na opravu předmětného vozidla v té výši, ve které je nepokrývalo správně vypočtené pojistné plnění poskytnuté žalovanou z havarijního pojištění, nemohla vzniknout škoda. Žalobkyně vynaložením nákladů na opravu poškozeného vozidla plnila svoji smluvní povinnost vůči vlastníku vozidla vyplývající pro ni z nájemní smlouvy ze dne 1. února 2006. Tato povinnost žalobkyně vůči vlastníku vozidla existovala nezávisle na tom, v jaké výši žalovaná poskytla plnění z havarijního pojištění oprávněné osobě, jíž mohl být jen vlastník vozidla (jen ten měl oprávněnou potřebu ochrany před následky nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím). Žalobkyně rozhodně neměla žádnou možnost volby prodeje poškozeného vozidla a zakoupení vozidla jiného - použitého, byla povinna podle nájemní smlouvy nechat vozidlo za všech okolností opravit na svůj náklad, a to také učinila.
Soud prvního stupně dále dovodil, že žalovaná při likvidaci pojistné události neporušila vůči pojistníku, pojištěnému (vlastníku vozidla) a ani vůči žalobkyni (která v žádném právním vztahu s žalovanou nebyla, a které jako nájemci vozidla nevzniklo právo proti žalované na výplatu pojistného plnění) žádnou právní povinnost. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná poskytla (oprávněné osobě) pojistné plnění ve správné výši, tj. ve výši odpovídající smluvnímu ujednání pojistitele a pojistníka. Ze skutkových zjištění také vyplývá, že žalobkyně a ani vlastník vozidla (osoba oprávněná k přijetí pojistného plnění ve smyslu článku 23 VPPH 2005) nebyli v průběhu likvidace pojistné události žalovanou (ještě před sdělením výše pojistného plnění žalovanou) utvrzováni v přesvědčení, že výše pojistného plnění bude v tomto případě jistě vypočtena podle článku 7.7 písm. a/ VPPH 2005, tj. jako rozdíl mezi přiměřenými náklady na opravu vozidla a časovou cenou zbytků nahrazovaných částí (po odečtu smluvené spoluúčasti), a že pokud náklady na opravu vozidla nepřesáhnou částku 688 000 Kč, budou oprávněné osobě pojišťovnou uhrazeny na pojistném plnění. Žalobkyně (a zřejmě i vlastník vozidla Ing. K., jenž je jejím jednatelem) toto přesvědčení opírali o fakt, že při první prohlídce poškozeného vozidla Ing. K. technik pojišťovny sdělil orientační obvyklou cenu vozidla před poškozením ve výši cca 860 000 Kč bez DPH a uvedl tento odhad do zápisu o poškození vozidla. Žalobkyně a vlastník vozidla však, jak bylo zjištěno, věděli, že technikem sdělený odhad obvyklé ceny rozhodně nemusí odpovídat výši časové ceny vozidla použité likvidátorem pojišťovny při výpočtu pojistného plnění, tudíž nemohli s jistotou předpokládat ani výši pojistného plnění, ani způsob jeho výpočtu. Objektivní nejistotu oprávněné osoby a žalobkyně o způsobu výpočtu pojistného plnění a výši pojistného plnění navíc ještě umocňoval fakt, že automobil byl dán do opravy autoservisu, jenž nebyl schopen předem odhadnout ani přiměřené náklady a ani cenu automobilu před poškozením. Proto pojišťovna tím, že její technik dne 10. září 2008 sdělil Ing. K. (jež byl oprávněnou osobou a současně jednatelem žalobkyně) jinou výši obvyklé ceny automobilu před vznikem pojistné události, než odpovídalo skutečnosti, neporušila vůči oprávněné osobě a ani vůči žalobkyni obecnou prevenční povinnost, zakotvenou v ustanovení §415 obč. zák. Nesprávná informace technika žalované nebyla totiž objektivně způsobilá vyvolat u oprávněné osoby jistotu o způsobu výpočtu pojistného plnění žalovanou a o jeho výši. Jen sdělení této orientační, nezávazné informace tedy nebylo, objektivně posuzováno, schopno způsobit adresátu informace tvrzenou a ani jinou škodu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 70 Co 21/2012-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Odvolání neshledal opodstatněným. Zdůraznil, že předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 a §415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je kumulativní existence tří atributů, tj. především vznik škody na straně poškozeného, protiprávní jednání na straně škůdce (v případě odpovědnosti podle §415 obč. zák. porušení obecné prevenční povinnosti, tj. povinnosti předcházet škodám) a konečně příčinná souvislost mezi oběma předchozími atributy). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v souzené věci však nenastala ani prvně uvedená podmínka, totiž vznik škody na straně žalobkyně. Úhradou opravy předmětného vozidla splnila žalobkyně svoji povinnost sjednanou smlouvou o nájmu ze dne 1. února 2006, která ji zavazovala vůči pronajímateli povinností nejen udržovat vozidlo v provozuschopném stavu, nýbrž i zajištěním (včetně finančního zajištění) jeho opravy bez ohledu na to, kdo potřebu oprav zaviní. Kromě toho je ovšem žalobkyně jako nájemce povinna pro případ skončení nájmu vrátit pronajímateli pronajatou věc ve stavu odpovídajícím sjednanému způsobu užívání. Této povinnosti by mohla žalobkyně dostát pouze tehdy, pokud bude věc v uvedeném stavu udržovat i v době trvání nájmu. Vynaložení finančních prostředků na opravu věci, jež byla poškozena v průběhu trvání nájemního vztahu, a tedy v době provozování žalobkyní jako nájemcem, není a nemůže být podle závěru odvolacího soudu hodnocena jako škoda vzniklá na straně nájemce – žalobkyně, bez ohledu na to, jakého plnění se žalobkyni následně dostalo od žalované a bez ohledu na to, jakým způsobem a v jakém rozsahu bylo poškození vozidla po nehodě pracovníkem žalované odhadnuto. Spekulace žalobkyně ohledně opravy vozidla v případě, že by došlo k jeho totálnímu zničení až na pravé přední kolo, jsou zcela nepřípadné, neboť v dané situaci nechala žalobkyně opravit vozidlo reálně opravitelné.
Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně i ohledně absence druhého atributu nezbytného ke vzniku odpovědnosti za škodu, tj. protiprávního jednání na straně žalované. Odvolací soud poukázal na obsah zápisu o poškození motorového vozidla, v němž bylo jednoznačně uvedeno, že jeho obsah žalovanou k plnění v rozsahu uvedeném v zápisu nikterak nezavazuje, nýbrž že toto plnění je závislé na výsledku likvidace v souladu s právními předpisy, pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami. Již z tohoto ujednání, které žalobkyně akceptovala, je tak zcela zřejmé, že závazné vyčíslení pojistného plnění učiní až likvidátor, jenž je na rozdíl od technika řešícího pojistnou událost v samých začátcích jako jediný nadán pravomocí ke stanovení konkrétní částky obecné ceny vozidla před nehodou, jakož i následného pojistného plnění. I když se částka odhadu technika a částka obvyklé ceny stanovené likvidátorem podstatným způsobem rozchází, nelze v postupu pojišťovny shledat žádné porušení jejích povinností, ani zákonných, ani smluvních, a tedy ani porušení povinnosti prevenční. Z důvodu absence majetkové újmy na straně žalobkyně a především nedostatku porušení právní povinnosti na straně žalované, nepovažoval odvolací soud za nutné řešit otázku příčinné souvislosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že otázka posouzení závaznosti informací sdělovaných pojišťovnou klientům nebo poškozeným přesahuje s ohledem na množství řešených pojistných událostí individuální zájem žalobkyně. Uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má zato, že odvolací soud pochybil při zkoumání podmínek odpovědnosti žalované za škodu podle §415 obč. zák. z pohledu zvětšení její finanční zátěže při nesprávném informování o maximální výši a ekonomičnosti opravy vozidla, posouzení otázky nezbytnosti porušení jiné zákonné či smluvní povinnosti při řešení otázky odpovědnosti za škodu podle §415 obč. zák., posouzení smluvní povinnosti žalobkyně provést opravu v každém případě a posouzení vzniku škody v majetkové sféře dovolatelky. Informace žalované poskytnuté jejími techniky hodnotí dovolatelka jako zásadní pro její další rozhodování o tom, zda vozidlo opravit s tím, že náklady opravy po odečtení spoluúčasti obdrží, nebo na opravu rezignovat a pořídit si jiné srovnatelné vozidlo. Dovolatelka namítla, že ji žalovaná dvakrát ubezpečila o maximálních nákladech opravy, které ještě hradí, a do nichž se žalobkyně s rezervou „vešla“ a nechala žalobkyni vozidlo opravit. Teprve po uplatnění nároku na pojistné plnění jí bez dalšího oznámila, že se jedná o škodu totální, a vyplatila jí o 237 826 Kč méně, než žalobkyně očekávala. Přitom stanovení správné obecné ceny vozidla nemohlo být pro žalovanou nikterak složité, když na takový výpočet má k dispozici počítačový program Autodatex. K podpoře svých závěrů odkázala dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1882/2006.
Nesprávnost závěrů odvolacího soudu ohledně porušení obecné prevenční povinnosti žalované z hlediska §415 obč. zák. – tedy její povinnosti počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným subjektům, lze podle názoru dovolatelky dovodit i ze závěrů rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004.
Dovolatelka také poukázala na okolnost, že závěr o totální škodě na vozidle přijala žalovaná až po jeho provedené opravě. Při totální škodě na vozidle však nebyla žalobkyně podle nájemní smlouvy povinna opravit pronajaté vozidlo. Tím, že žalovaná neinformovala žalobkyni včas o skutečné obvyklé ceně vozidla, ačkoliv tak mohla učinit po chybě svých zaměstnanců, porušila podle názoru dovolatelky svoji prevenční povinnost podle §415 obč. zák.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z těchto skutkových zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat. Ani v nyní posuzované věci nebyl proto dovolací soud oprávněn zabývat se námitkami dovolatelky vznesenými vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu, resp. jejími vlastními skutkovými závěry uvedenými v dovolání – např. jejím tvrzením, že žalovaná jí dvakrát sdělila, že „je možné vozidlo opravovat, aniž by se jednalo o škodu totální, a to až do výše nákladů 688 000 Kč“, nebo že „žalovaná žalobkyni nejen dvakrát ubezpečila o maximálních nákladech opravy, které ještě hradí“, anebo její poukázkou na počítačový program Audatex, který údajně žalovaná používá. Skutkové závěry odvolacího soudu nemohou v dovolacím řízení doznat změny, a proto dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která ze zápisů o poškození motorového vozidla sepsaných účastníky řízení a jiných důkazů odvolací soud učinil.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají ani námitky dovolatelky vznesené vůči právním závěrům odvolacího soudu týkajících se nenaplnění základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 a §415 obč. zák. Odvolací soud neshledal existenci ani prvního z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu – existenci škody u žalobkyně, neboť tím, že vynaložila finanční prostředky na opravu předmětného vozidla, splnila svoji povinnost udržovat jej v provozuschopném stavu, včetně zajištění jeho oprav bez ohledu na to, kdo potřebu oprav zaviní, tak jak jí ukládala smlouva o nájmu předmětného vozidla.
Nejvyšší soud neshledává na tomto závěru žádné pochybení.
Za této situace se již nebylo třeba zabývat námitkou žalobkyně o protiprávním úkonu žalované (o porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu