ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3353.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3353/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Zemědělského družstva Košťálov , se sídlem v Košťálově, PSČ 512 02, IČO 00128881, zastoupeného JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, PSČ 251 01, proti žalované Hasičské vzájemné pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 2, Římská 2135/45, PSČ 120 00, IČO 46973451, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, PSČ 110 00, o zaplacení částky 2 018 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 126/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 9 Cmo 136/2013-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 273 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bohumila Růny, advokáta, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, PSČ 251 01.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 9 Cmo 136/2013-219, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodnutích dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za nevyřešenou otázku považuje, zda žalobce může vzít žalobu účinně zpět bez souhlasu žalovaného poté, co mu žalovaný poskytl plnění na základě pravomocného rozhodnutí věcně nepříslušných soudů obou stupňů, když dovolací soud tato rozhodnutí zruší s odůvodněním, že byla vydána také v rozporu s hmotným právem. Nevyřešenými otázkami podle dovolatelky jsou i otázky, který z účastníků za uvedené situace zavinil zastavení řízení a kdo má v popsaném případě právo na náhradu nákladů řízení a v jakém rozsahu.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu.
Brojí-li dovolatelka proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně pod bodem I o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle §96 odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v této části není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelce nelze přisvědčit, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této napadené části je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, publikované v Soudní judikatuře pod číslem 54/2000, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud vzal žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.). Vzhledem k tomu, že v dané věci byla splněna povinnost, jejíž realizace se žalobce žalobou domáhal, a to z důvodu chování žalované (bez ohledu na to, že se tak zjevně stalo na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí odvolacího soudu), nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti, aniž by zkoumal, zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv – srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud vezme žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné.
Nutno dodat, že žalovaná měla sice právo ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř. vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby, a pokud by se zpětvzetím žaloby nesouhlasila z vážných důvodů, soud byl povinen k jejímu vyjádření přihlédnout a řízení nezastavit, tudíž řízení z tohoto důvodu trpí vadou, jestliže žalované nebyla poskytnuta možnost vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby, ale zároveň je třeba dospět k závěru, že tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy nesprávné právní posouzení, neboť dovolatelkou specifikované námitky, resp. důvody nesouhlasu se zpětvzetí žaloby nemohou být považovány za vážný důvod (viz výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu), pro který by neměl soud řízení zastavit, vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že žalovaná mu požadovanou pohledávku uhradila.
Pokud dovolatelka brojí v dovolání proti části usnesení odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této části dovolání rovněž není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 342/2014, ve kterém dovolací soud došel při řešení stejných otázek, jaké dovolatelka položila v této věci, k závěru, že zavinění prezentované v §146 odst. 2 o. s. ř. je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, ne podle hmotného práva, protože pak by byl soud nucen po zastavení řízení zkoumat důvodnost nároku ve věci samé. Druhá věta tohoto ustanovení pak dopadá na případy, kdy žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět v důsledku chování žalovaného, typicky tedy v případech, kdy žalovaný po podání žaloby nárok žalobce uspokojil. Pak je ovšem na místě uložit žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci. V daném případě sice žalobce procesně zavinil zpětvzetí žaloby, avšak pro chování žalované, která po podání žaloby nárok žalobce uspokojila, tudíž žalobci by příslušelo právo na náhradu nákladů řízení. Chování žalované bylo ale vyvoláno rozhodnutím soudu, které bylo v daném případě následně dovolacím soudem zrušeno. Odvolací soud proto z tohoto důvodu aplikoval §150 o. s. ř., který mu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat, existují-li důvody hodné zvláštního zřetele. Toto ustanovení ovšem umožňuje pouze možnost nepřiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který by jinak měl na přiznání náhrady nákladů řízení právo, tedy v daném případě nepřiznat právo na náhradu řízení žalobci; nemohlo však založit právo na náhradu nákladů žalované.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné v žádné jeho části, Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu