ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3617.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3617/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně FVE Petrovice a.s. , se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Dělnická 213/12, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 24662721, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, proti žalované E.ON Distribuce, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, F.A.Gerstnera 2151/6, PSČ 370 49, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o určení existence práva a povinnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1292/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2013, č. j. 3 Cmo 380/2012-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. srpna 2012, č. j. 13 Cm 1292/2012-98, zamítl žalobu o určení, že žalobkyni dnem 20. prosince 2010 vzniklo právo na podporu za elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje vyrábějícího elektřinu ze slunečního záření FVE Petrovice, nacházejícího se na pozemku parc. č. 1574/24 v obci M., k. ú. P. u B., a to v celkovém rozsahu jejího instalovaného výkonu 3,311 MW, a že žalované vznikla odpovídající povinnost podporu podle zvolené formy poskytnout ve výši stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) účinným pro příslušný kalendářní rok pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW, uvedený do provozu od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2010 i v rozsahu sporného instalovaného výkonu 1,311 MW (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně aplikuje ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) uzavřel, že žalobkyně na podané určovací žalobě nemá naléhavý právní zájem, a žalobu tudíž zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 12.599,73 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že je zde především další překážka, která i bez provádění dokazování brání tomu, aby žalobě mohlo být vyhověno. Tu představuje zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, který byl přijat a nabyl účinnosti (u některých ustanovení) ještě za řízení před soudem prvního stupně. Uvedl, že žalobkyně se domáhá určení, že žalovaná jako provozovatelka distribuční soustavy je povinna poskytnout žalobkyni podporu za elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje, avšak od 1. ledna 2013 žalovaná není subjektem, který by měl takovou podporu poskytovat, ani smluvním partnerem žalobkyně a odběratelem elektřiny z FVE. Za období od 1. ledna 2013 tedy není žalobkyně oprávněna požadovat tuto podporu od žalované. Takové právo ji však bez ohledu na další skutečnosti nesvědčí ani za dřívější období, a to proto, že i kdyby původně toto právo do účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. měla, přešlo toto dnem účinnosti zákona na operátora trhu a tím žalovaná není. Žalovaná tak není, pokud jde o podporu, ve vztahu k žalobkyni věcně pasivně legitimována. Odvolací soud se proto již nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu na podání dané určovací žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil, čeho se žalobkyně domáhá, když ta se nedomáhá určení povinnosti žalované poskytovat ji podporu za elektřinu vyrobenou z obnovitelného zdroje, ale od kdy předmětná povinnost žalované vznikla, když žalobkyně má za to, že tímto rozhodným dnem je 20. prosinec 2010, tedy datum před 1. lednem 2013.
Dále odvolacímu soudu vytýká chybný výklad a aplikaci ustanovení §54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů. Uvádí, že spor se netýká odmítnutí žalované přiznat žalobkyni zčásti nebo zcela nárok na podporu, ale od kdy tento nárok vznikl.
Konečně má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 1219/2012.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argumenty dovolatelky týkající se otázky nedostatku naléhavého právního zájmu přípustnost dovolání založit nemohou, když na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud nepovažoval za rozhodné, zda žalobkyně prokázala nebo neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Dále dovolatelka namítá chybný výklad a aplikaci ustanovení §54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů. Své pochybnosti nicméně opírá pouze o tvrzení, že odvolací soud nesprávně posoudil, čeho se žalobkyně domáhá, neboť předmětný spor se dle jejího názoru netýká odmítnutí žalované přiznat žalobkyni zčásti nebo zcela nárok na podporu, ale od kdy tento nárok vznikl. Touto svou polemikou však nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu