ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3738.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3738/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně R. H., zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 599, proti žalované MetLife pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, PSČ 117 21, identifikační číslo osoby 45794944, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 22, o návrhu žalobkyně na změnu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2004, č. j. 14 Co 140/2004-129, po povolení obnovy řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 44/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2013, č. j. 14 Co 316/2009-367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.245,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. září 2008, č. j. 11 C 44/2006-199, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 373.642,- Kč (bod I. výroku), ohledně úroků z prodlení požadovaných od 1. ledna 2002 ve výši 7,5 % p.a. do zaplacení žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh na změnu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2004, č. j. 14 Co 140/2004-129 (první výrok) a rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím i dovolacím (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání uvádí toliko následující: „Přípustnost dovolání žalobkyně opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“
Z uvedeného je zřejmé, že se dovolatelka snaží vymezit přípustnost dovolání dle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012, přičemž opomíjí skutečnost, že dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů vydaným po tomto datu projednává dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. ledna 2013 k výrazným změnám v právní úpravě přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jelikož jde podle §241a odst. 2 o. s. ř. o obligatorní náležitost dovolání. Dovolatelka tudíž musí vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a blíže je specifikovat (pro podrobnosti viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostála.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu