ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3912.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3912/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. J. , zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1258, PSČ 140 00, proti žalované HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 5 – 7, IČO 45794898, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, PSČ 120 00, o zaplacení částky 2 101 205,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 143/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 1 Cmo 30/2012-240, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 261 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vlasty Miklušákové, advokátky, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1258, PSČ 140 00.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2011, č. j. 39 Cm 143/2009-187, zamítl žalobu o zaplacení částky 517 178 Kč (výrok pod bodem I), zastavil řízení o zaplacení částky 2 101 205,50 Kč (výrok pod bodem II), rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobci (výrok pod bodem III) a o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dlouhodobě prováděl pro žalovanou pasířské práce a zhotovoval kovové výrobky podle ústních i písemných objednávek žalované. Tato spolupráce účastníků pokračovala i v roce 2007 a 2008, kdy žalobce pro žalovanou realizoval plnění specifikované ve více fakturách z tohoto období. Žalovaná k datu podání žaloby dlužila žalobci cenu za provedené dílo ve výši 2 101 205,50 Kč. Závazek uhradit faktury žalobce žalovaná nezpochybnila, seznam dlužných pohledávek k datu 31. prosince 2008 žalobci písemně potvrdila a v průběhu řízení celou dlužnou částku postupně zaplatila, a to v částkách a termínech specifikovaných žalobcem v doplnění žaloby. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by účastníci sjednali – ať už ústní nebo písemnou formou – takové platební podmínky pro úhradu ceny díla, podle nichž by byly faktury vystavené žalobcem splatné ve lhůtě, která je na nich jako den splatnosti uvedena. Soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že se žalobce a žalovaná dohodli na splatnosti faktur za jednotlivé zakázky podle ústních pokynů žalobce a že žalobce vždy konkrétně žalované uvedl, co a kdy chce zaplatit a co zatím nikoliv. O konkrétním požadavku žalobce na zaplacení faktur z uvedeného období pak bylo mezi účastníky jednáno až po podání žaloby.
Doručení upomínky žalobce ze dne 24. února 2009 žalované považoval soud prvního stupně za sporné, neboť podací lístek poštovní zásilky ze dne 24. února 2009, předložený žalobcem, o obsahu zásilky odeslané na adresu „Hotel Ambasador“ nic nevypovídá a svědkyně L. uvedla, že žalobce nikdy nic písemně neupomínal, přičemž výpověď žalobce na soud prvního stupně nepůsobila příliš věrohodně.
Soud prvního stupně vyšel z §548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá nic jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Vzhledem k tomu, že si účastníci nesjednali dobu zaplacení ceny díla, aplikoval §340 odst. 2 obch. zák., podle něhož není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného dokladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. V tomto případě vznikl žalobci nárok na zaplacení ceny díla podle §548 odst. 1 obch. zák. provedením díla, splatnost faktur, kterými žalobce tuto cenu účtoval, pak v souladu s dohodou uzavřenou mezi účastníky o placení mohla nastat až poté, co žalobce o zaplacení požádal. Za těchto okolností, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli o splatnosti faktur v termínech na fakturách uvedených, se žalovaná nemohla podle závěru soudu prvního stupně dostat do prodlení v době, kterou žalobce uvedl ve svém podání ze dne 17. ledna 2011 (č. l. 66 – doplnění částečného zpětvzetí žaloby a změny žaloby na č. l. 60).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2012, č. j. 1 Cmo 30/2012-240, potvrdil rozsudek soud prvního stupně v části výroku I, ve které byla žaloba co do částky 340 929,11 Kč zamítnuta a ve výroku pod bodem IV potvrzena (výrok pod bodem I), ve zbylé části výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 176 248,89 Kč (výrok pod bodem II), konstatoval, že ve výrocích pod body II a III zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen (výrok pod bodem III)) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně, a proto odkázal na to, co se uvádí v odůvodnění tohoto rozsudku. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal doručení upomínky k zaplacení předmětných faktur z 24. února 2009, kterou zaslal žalované. V této upomínce žalobce uvedl, že nedošlo k úhradě jeho pohledávek v celkové výši 2 234 802,61 Kč, a dále žalovanou upozornil, že tyto pohledávky jsou po lhůtě splatnosti, a proto žádá o jejich urgentní úhradu do sedmi dnů s tím, že v případě nezaplacení je bude vymáhat soudní cestou. Z výpovědi žalobce, podacího lístku k zásilce z 24. února 2009, kterým byla zásilka předána k poštovní přepravě na adresu žalované, a vzhledem k časové shodě vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce žalované zaslal a doručil shora citovanou upomínku k zaplacení vymáhaných faktur z 24. února 2009. S odkazem na ustanovení §369a odst. 2 písm. a) obch. zák. pak určil lhůtu splatnosti faktur k datu 27. března 2009. Žalovaná se tudíž dostala do prodlení s úhradou předmětných faktur od 28. března 2009. Odvolací soud proto dovodil, že žalobci vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení v sazbě stanovené v §369 odst. 1 obch. zák. a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v platném znění.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku pod bodem II napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a jež odůvodnila tak, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že žalobce prokázal doručení upomínky k zaplacení předmětných faktur z 24. února 2009, kterou zaslal žalované. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 924/2001, v němž bylo konstatováno, že „samotný podací lístek je jen dokladem toho, že zásilka byla předána poště k přepravě, ale nelze jím prokázat, že byla adresátovi doručena, a takovýmto důkazem není ani skutečnost, že žalovanému nebyla vrácena jako nedoručitelná. Jestliže pro posouzení, zda účinky hmotněprávního úkonu nastaly, je rozhodující, zda projev vůle došel do dispoziční sféry adresáta, pak samotné předání projevu vůle do dispozice poštovního úřadu k přepravě takovým důkazem podle názoru krajského soudu není“. Jestliže soudy obou stupňů postavily svoje rozhodnutí na závěru, že žalovaná se mohla dostat do prodlení s placením závazku vůči žalobci dnem následujícím po výzvě žalobce, je nezbytné, aby žalobce prokázal, resp. předložil doklad prokazující, že žalované byla doručena upomínka ze dne 24. února 2009, tedy že se dostala do její dispoziční sféry. V dané věci žalobce předložením podacího lístku z pošty pouze prokázal, že dne 24. února 2009 předal doručující poště zásilku neznámého obsahu adresovanou žalované, když, jak vyplynulo ze skutkových zjištění, byla adresována na adresu s nesprávným označením adresáta („Hotel Ambassador“). Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že se žalobci nepodařilo prokázat, že jeho upomínka ze dne 24. února 2009 byla doručena (došla) do dispoziční sféry žalované, a také se mu nepodařilo prokázat obsah této zásilky.
Dovolatelka dále podotkla, že z předložených důkazů provedených u soudu prvního stupně vyplývá, že své závazky vždy řádně a včas plnila podle pokynů žalobce. Tak tomu bylo i u žalované jistiny, kterou uhradila, jakmile jí byla doručena žaloba, v přiměřené lhůtě sedmi dnů, s ohledem na výši jistiny a interní systém žalované pro schválení takovýchto plateb. Je tedy zřejmé, že pokud by jí byla skutečně doručena upomínka žalobce ze dne 24. února 2009, uhradila by jistinu okamžitě, neboť nikdy důvodnost nebo oprávněnost žalobcových nároků na zaplacení ceny díle nesporovala a z dlouholeté spolupráce s žalobcem vyplývalo, že žalovaná vždy hradila své závazky na pokyn žalobce.
Odvolací soud dospěl tudíž k nesprávnému závěru, že žalobce prokázal doručení upomínky ze dne 24. února 2009 žalované, a že se žalovaná podle §369a odst. 2 písm. a) obch. zák. dostala ode dne 28. března 2009 do prodlení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovoláním navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť závěr odvolacího soudu o doručení zásilky žalované považuje za správný. Nepřesné označení adresáta považuje za zcela irelevantní, protože žalovaná je poště nepochybně natolik známa, že ji nelze s jiným subjektem zaměnit ani předpokládat nedoručitelnost zásilky. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalované, že bylo před soudem prokázáno, že žalovaná měla vždy dostatek prostředků a že byla prokázána dohoda o termínu splatnosti faktur podle ústních pokynů žalobce nebo že by jistinu ihned uhradila, pokud by jí byla doručena předmětná upomínka. V řízení bylo naopak prokázáno, že své závazky zcela běžně včas neplnila, a to byl důvod, proč požadoval žalobce úhradu jistiny i úroků z prodlení soudní cestou.
Pokud by přesto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, navrhl žalobce doplnit dokazování dokladem doručující pošty o doručení zásilky a o listinný a technicky průkazný důkaz svědčící o tom, že tvrzený dokument – upomínka byl vytvořen dne 23. února 2009 v jeho PC. Důkaz doručnou knihou, která je plně v dispozici žalované, nepovažuje za relevantní. V kontextu s podacím lístkem ze dne 24. února 2009 s adresou žalované, případně pak s dokladem o doručení zásilky poštou tvoří podle názoru žalobce řetěz důkazů, ze kterého je možno doručení zásilky s obsahem upomínky považovat za prokázané.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Žalovaná uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněný dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrzení, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 22/98, pod označením SJ 161/98).
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (viz §132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II – komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2009, str. 1920).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na jeho závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce žalované zaslal a doručil upomínku k zaplacení žalované jistiny ve výši 2 101 205,50 Kč, a to dopisem ze dne 24. února 2009. Odvolací soud tento skutkový závěr dovodil z výpovědi žalobce, z podacího lístku k zásilce ze dne 24. února 2009, kterým bylo prokázáno předání této zásilky poště k přepravě, a dále z časové shody. Jeho skutkový závěr, že žalovaná byla upomenuta o zaplacení dlužné částky představující dosud neuhrazenou cenu díla, představuje skutkové zjištění, které má oporu v provedeném dokazování. Jestliže dovolatelka nesouhlasí s tím, jaké skutkové závěry z obou důkazů – upomínky a z předloženého podacího lístku odvolací soud učinil, potom dovolatelka napadá hodnocení důkazů a nesouhlasí s tím, jaké závěry dovodil odvolací soud z dopisu žalobce ze dne 24. února 2009 a podacího lístku k této zásilce se vážící. Jak shora uvedeno, hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem však není dovolací soud oprávněn přezkoumávat.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšného žalobce sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] z odměny za zastupování advokátem ve výši 8 180 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 781 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu