ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3930.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3930/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Petra Hubínka , se sídlem v Plzni, Veverkova 1, PSČ 301 00, správce konkursní podstaty úpadkyně Jager – servis s.r.o., se sídlem v Rokycanech, Růžičkova 1100, PSČ 337 01, IČO 61777382, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Polankou, advokátem, se sídlem v Rokycanech, Josefa Růžičky 1100, PSČ 337 01, s adresou pro doručování Plzeň, Borská 13, PSČ 301 00, proti žalované ALD Automotive s.r.o., se sídlem v Praze 10, U Stavoservisu 527/1, PSČ 108 00, IČO 61063916, zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, U 1. baterie 643/1, PSČ 162 00, o zaplacení částky 483 154 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 35/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2013, č. j. 22 Co 178/2013-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Poté, co Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 23 Cdo 1349/2010-211, zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 47 C 35/2001-233, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 483 154 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2013, č. j. 22 Co 178/2013-262, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání (ač dovolatel nesprávně uvedl důvodnost dovolání) spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. května 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Ustanovení §238a o. s. ř. pak určuje, že dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Jak již Nejvyšší soud několikrát judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatel ve svém dovolání (posouzeném i podle jeho obsahu) však těmto požadavkům nevyhověl, když z obsahu dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má jít.
To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat .
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu