ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.4031.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 4031/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DM NOTE agency s.r.o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Perucká 2482/7, PSČ 120 00, IČO 60755474, zastoupené Mgr. Petrem Kupským, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 747/10, PSČ 140 00, proti žalovaným 1. Amigi consulting s.r.o., se sídlem v Praze 10, V Dolině 1515/1b, PSČ 101 00, IČO 26035251, 2. Ing. J. S. , a 3. Ing. M. S. , všech zastoupených JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou, se sídlem v Třebíči, L. Pokorného 48/37, PSČ 393 01, o zaplacení částky 416 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 ECm 49/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 3 Cmo 83/2013-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2013, č. j. 36 ECm 49/2011-81, změnil usnesení téhož soudu ze dne 20. srpna 2012, č. j. 36 ECm 49/2011-57, kterým bylo doplněno usnesení tohoto soudu ze dne 18. května 2012, č. j. 36 ECm 49/2011-54, tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2 a 3 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se vůči druhému žalovanému a třetí žalované domáhala zaplacení částky 416 500 Kč s příslušenstvím z titulu zákonného ručení za závazky první žalované. Ještě před tím, než prvoinstanční soud začal jednat ve věci samé, vzala žalobkyně zpět žalobu vůči žalovaným 2 a 3 s tím, že tito žalovaní po podání žaloby úplně splatili svoje vklady do základního kapitálu první žalované, v důsledku čehož zaniklo jejich ručení za závazky první žalované.
Po autoremeduře podle §374 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), odůvodnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikací ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť pro postup podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. nebyly dány podmínky, když z procesního hlediska zastavení řízení nikdo nezavinil. Příčinou zpětvzetí žaloby totiž nebylo chování žalovaných, když splacení vkladů do základního kapitálu první žalované nebylo v souvislosti s nárokem uplatněným v tomto řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2013, č. j. 3 Cmo 83/2013-101, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu žalovaní 2 a 3 zastavení řízení nezavinili, neboť nárok žalobkyně neuspokojili ani neuznali a doplacení vkladů (pozn. - v celkové výši 50 000 Kč) zapsané do obchodního rejstříku až po podání žaloby není úkonem vůči žalobkyni, ale vůči první žalované. V této situaci se odvolací soud zabýval otázkou, zda zastavení řízení nezavinila žalobkyně, přičemž dospěl k závěru, že zpětvzetím žaloby žalobkyně zastavení řízení ve vztahu k žalovaným 2 a 3 procesně zavinila. Ta totiž svoji žalobu vzala zpět, aby zabránila jejímu zamítnutí. Žalovaným 2 a 3 by tak dle §146 odst. 2 o. s. ř. příslušela náhrada nákladů řízení, ti se jí však vzdali.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž formulovala právní otázku, která podle jejího názoru nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a to, zda „zánik zákonného ručení společníka obchodní společnosti dle §106 obchodního zákoníku jeho splacením tímto společníkem a zápisem do obchodního rejstříku po podání žaloby je procesním zaviněním tohoto společníka z pohledu řešení otázky náhrady nákladů řízení dle §146 odst. 2 o. s. ř. v případě následného zpětvzetí žaloby proti tomuto společníku jako ručiteli právě z důvodu zániku jeho zákonného ručení“.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. však dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Peněžité plnění přiznané výrokem o náhradě nákladů řízení není plněním ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. Zbývá proto určit, zda dovoláním napadenými výroky o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolatelce podle dovolání soud odepřel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné po č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka namítá nesprávnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu k tvrzenému nároku vůči žalovaným 2 a 3. Tento tvrzený nárok byl žalován z titulu jejich zákonného ručení za dluhy společnosti (první žalované) v rozsahu nesplaceného základního kapitálu ve výši 50 000 Kč.
Náhrada nákladů řízení, která mohla být žalobkyni přiznána vůči žalovaným 2 a 3, tak mohla být vypočítána z tarifní hodnoty [§8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] 50 000 Kč.
Za řízení před soudem prvního stupně připadá v úvahu pouze mimosmluvní odměna za zastupování advokátem za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby, zpětvzetí žaloby), čemuž odpovídá částka 10 200 Kč bez DPH, celkem s DPH 21 % tedy 12 342 Kč.
Za odvolací řízení přicházela (podle obsahu spisu) na nákladech žalobkyně v úvahu opět pouze mimosmluvní odměna za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a odvolání), čemuž odpovídá částka 6 800 Kč bez DPH, celkem s DPH 21% tedy 8 228 Kč.
Ani součet částek za řízení před oběma soudy (20 570 Kč) pak nepřevyšuje 50 000 Kč, takže dovolání podle §237 a §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné být nemůže (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013).
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování v řízení před soudy nižších stupňů posouzena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení již poté, co Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, vyhlášku č. 484/2000 Sb. kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).
Jen pro úplnost budiž uvedeno, že výsledek dovolacího řízení by nebyl jiný, ani kdyby Nejvyšší soud určil náklady řízení [pro účely posouzení přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., s přihlédnutím k omezení dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
V takovém případě by náklady advokáta žalovaného za řízení před soudem prvního stupně činily 14 300 Kč + 3 x režijní paušál 300 Kč, s DPH 21 % tedy celkem 18 392 Kč.
Náklady advokáta v odvolacím řízení by činily odměnu 14 300 Kč + 2 x režijní paušál 300 Kč, s DPH 21% tedy celkem 18 029 Kč.
Celkový součet by tedy i podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. činil pouze 36 421 Kč a nepřesahoval by tak částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř..
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu