ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.4037.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 4037/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Expo JS s.r.o. , se sídlem v Praze 6 - Řepy, Španielova 1262/15, PSČ 163 00, identifikační číslo osoby 28891252, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému Národní památkový ústav , se sídlem v Praze - Malá Strana, Valdštejnské náměstí 162/3, identifikační číslo osoby 75032333, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 27, o 500.000,- Kč s příslušenstvím a o ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 104/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. 1 Co 337/2012-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 22. října 2012, č. j. 66 C 104/2012-82, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 66 C 104/2012-87, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 500.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a na svůj náklad zaslat žalobkyni na adresu České tiskové kanceláře omluvu ve znění: Národní památkový ústav se tímto omlouvá společnosti EXPO JS s.r.o. za to, že svým neoprávněným jednáním, konáním výstavy „Tři střevíčky pro Popelku“ a propagací výstavy vyvolávající dojem, že se jedná o výstavu společnosti EXPO JS s.r.o., poškodil její dobré jméno a parazitoval na její pověsti.“ (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v odstavci III. výroku, tak, že výše nákladů činí 42.404,- Kč; jinak jej v tomto odstavci a v odstavcích I. a II. výroku potvrdil (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně podle ustanovení §114b odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když již na počátku řízení vydal, v zájmu řádné přípravy jednání, výzvu podle ustanovení §114b o. s. ř., která byla žalovanému dne 14. září 2012 řádně doručena. Uvedl, že v dané věci již z podané žaloby vyplývají nejen rozhodující skutková tvrzení, z nichž žalobkyně dovozovala porušení práv autorských k soubornému dílu – výstavě „Tři oříšky pro Popelku“, ale i neoprávněnost užití tohoto díla, odůvodňující její požadavek na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé odměny. Žalobkyně zdůvodnila i to, proč dovozuje nekalosoutěžní jednání žalovaného. Z žaloby vyplývá i to, že žalovaný, byť ukončil užívání díla, popíral jakoukoliv spojitost s dílem žalobkyně a pouze se pokusil změnit či odstranit některé dílčí zmínky o spojení jeho výstavy s výstavou žalobkyně, a to ještě nedostatečně. Uvedené tedy svědčí pro závěr, že v daném případě byl namístě postup dle ustanovení §114b o. s. ř. a vydání usnesení – výzvy, aby se žalovaný k žalobě vyjádřil v probíhajícím řízení. To však v řádně stanovené lhůtě žalovaný neučinil. Zjišťování skutečného skutkového stavu věci a pak i nikoliv jednoduché její právní posouzení vyplývá i z toho, že v této věci žalobkyně uplatnila dva nároky z rozdílných právních titulů. Uzavřel, že v dané věci byl předpoklad povahy věci nebo okolnosti případu splněn, a splněn byl i předpoklad řádné žaloby. Uvedl, že skutečnosti významné pro věc žalobkyně v žalobě vylíčila ohledně obou uplatněných nároků, a to včetně výše uplatněného peněžitého nároku, když výslovně uvedla, že obvyklá licenční odměna za poskytnutí licence k užití díla v obdobném rozsahu, způsobu a po obdobný časový úsek je částka 250.000,- Kč. Protože náležitosti usnesení, včetně správné lhůty k podání vyjádření a poučení ve smyslu ustanovení §114b o. s. ř., byly splněny, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že nastala fikce uznání nároku v souladu s ustanovením §153 odst. 1 a 3 o. s. ř. Souhlasil tedy s vydáním rozsudku pro uznání, a to o obou uplatněných nárocích.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel namítá, že rozsudek pro uznání byl soudem prvního stupně vydán, ačkoliv žaloba trpěla vadami, které bránily pokračování v řízení. Dle jeho mínění se odvolací soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 968/2003.
Dále je toho názoru, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla uspokojivě vyřešena otázka procesního práva spočívající ve výkladu slovního spojení „povaha věci nebo okolnosti případu“ uvedeného v ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného dle obsahu spisu nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání žalovaného není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, že se tento odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není jeho argumentace případná a dovolání přípustným nečiní. Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně v žalobě vylíčila významné skutečnosti ohledně obou uplatněných nároků, a to včetně výše uplatněného peněžního nároku, když výslovně uvedla, že obvyklá licenční odměna za poskytnutí licence k užití díla v obdobném rozsahu, způsobu a podobný časový úsek je částka 250.000,- Kč, pak právě s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 153, ročník 2003 (ohledně otázky vad žaloby a možnosti vydat rozsudek pro uznání), výhrada nedostatku podmínek pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. a následně rozsudku pro uznání neobstojí, neboť odvolací soud rozhodl v intencích závěrů Nejvyššího soudu.
Namítá-li dovolatel dále, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud uspokojivě vyřešena otázka procesního práva spočívající ve výkladu slovního spojení „povaha věci nebo okolnosti případu“ uvedeného v ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., a nebyly tak vyloženy aplikační meze přípustnosti vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., pak ani touto argumentací přípustnost dovolání založit nemůže. Jak Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 173, ročník 2004), povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. v zejména takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je - jak vyplývá z výše uvedeného - vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyloučeno.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že předpoklady pro vydání usnesení o výzvě k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. a následně pro rozhodnutí o věci rozsudkem pro fikci uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. byly v posuzované věci naplněny, pak se při právním posouzení věci řídil citovanou judikaturou.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu