ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.4085.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 4085/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Ing. arch. M. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Dokládalem, advokátem, se sídlem v Brně, Zvonařka 408/16, proti žalovaným 1) DOMESTAV s.r.o., se sídlem v Brně, Špitálka 91/23, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 63479711, a 2) DOMESTAV PLUS s.r.o., se sídlem v Brně, Špitálka 91/23, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25343050, oběma zastoupeným Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, o ochranu autorských a průmyslových práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 29/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 125/2013-230, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2013, č. j. 21 Cm 29/2011-220, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 125/2013-230, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením, v pořadí druhým, ze dne 25. ledna 2013, č. j. 21 Cm 29/2011-220, připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila společnost DOMESTAV PLUS s.r.o., se sídlem v Brně, Špitálka 91/23, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25343050 (dále jen „DOMESTAV PLUS“).
Rozhodl tak o návrhu žalobce učiněném při jednání dne 26. dubna 2012, aby na straně žalované přistoupil další účastník – obchodní společnost DOMESTAV PLUS. Svůj návrh žalobce odůvodnil nejistotou ohledně pasivní legitimace ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům a snahou žalované 1) obcházet v řízení vydané předběžné opatření.
Soud prvního stupně vstup dalšího účastníka do řízení připustil již usnesením ze dne 2. května 2012, č. j. 21 Cm 29/2011-181. K odvolání žalované odvolací soud toto usnesení soudu prvního stupně zrušil s tím, že návrh na vstup dalšího účastníka do řízení je neurčitý, neboť není zřejmé, čeho se domáhá vůči žalované a vůči nově přistoupivšímu účastníkovi.
S odkazem na ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud prvního stupně znovu návrhu žalobce vyhověl, když neshledal důvodnou argumentaci žalované, že tímto návrhem žalobce obchází institut záměny účastníků a že vstup dalšího účastníka do řízení je v rozporu se zásadou hospodárnost.
K odvolání žalované a společnosti DOMESTAV PLUS odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud uvedl, že dle jeho názoru z ničeho nevyplývá, že by již ke dni zahájení řízení bylo zřejmé, že žalovaná není pasivně legitimována. V řízení byly uplatněny zdržovací nároky, nároky na odstranění závadného stavu a nároky na poskytnutí zadostiučinění v morální i peněžité formě, přičemž vytýkaným závadným jednáním má být šíření a propagace specifikovaných mobilních domků a používání loga freeHOUSE a žalobce si není jistý, která z obou společností se aktuálně závadného jednání dopouští. Minimálně v nárocích na poskytnutí zadostiučinění přitom tato skutečnost není natolik zásadní, neboť zadostiučinění slouží k reparaci již vzniklé nemateriální újmy, tedy újmy, která již vznikla a existuje bez ohledu na to, kdo aktuálně popsané domky šíří a propaguje. Dodal, že otázka pasivní věcné legitimace se nejeví jako zřejmá a bude předmětem dokazování ve vztahu k dalším uplatněným nárokům.
Odvolací soud uzavřel, že dle jeho mínění byly podmínky stanovené v ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podaly žalované dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., uplatňujíce dovolací důvod dle ustanovení §241a o. s. ř.
Vymezují otázku, zda má soud na návrh žalobce připustit přistoupení další žalované do zahájeného řízení, jestliže je to procesně neekonomické a jestliže to vede k tomu, že se jedna i druhá žalovaná pak musí účastnit řízení o nárocích, které se jí netýkají a k nimž není od počátku pasivně legitimována, a žalobce tak obchází institut záměny účastníků. Tuto považují za otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odkazujíce na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2011, namítají, že ani jedna či druhá žalovaná není od počátku pasivně legitimována. Dle jejich přesvědčení lze danou situaci řešit pouze záměnou účastníků. Citují z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. února 2006, č. j. 29 Odo 119/2006.
V závěru dovolatelky navrhují, aby dovolací soud napadená usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Pro dovolací řízení v této věci je pak rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013, což se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2013, č. j. 21 Cm 29/2011-220, pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů vyložených v usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněném pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle ustanovení §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak (viz §238 o. s. ř.), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže odvoláním napadené rozhodnutí je závislé na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo šlo o řešení právní otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz §241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatelky v dovolání namítají nesprávnou aplikaci, případně výklad, ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh účastníka připustit, aby do řízení přistoupil další účastník; souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně navrhovatele. Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Výklad podávaný soudní praxí je pak ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce).
Jestliže dovolatelky odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, s tím, že se od tohoto rozhodnutí odvolací soud při řešení vymezené právní otázky odchýlil, pak konkrétně nespecifikují, v čem spočívá namítaná odlišnost. Dovolací soud je přitom naopak toho názoru, že napadené usnesení odvolacího soudu je s uvedeným rozhodnutím v souladu a nikterak nevybočuje od závěrů v něm vyslovených.
Citují-li dovolatelky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, pak ani od tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud ve svém usnesení neodchýlil. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že „z ničeho nevyplývá, že by již ke dni zahájení řízení bylo zřejmé, že žalovaný není pasivně legitimován“.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu