ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.4179.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4179/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EC-mont, s.r.o. , se sídlem ve Zlíně, Sportovní areál Vršava 4989, PSČ 76001, identifikační číslo osoby 25557114, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem, se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220, proti žalované ADPS s.r.o. , se sídlem Třemešek č. p. 30, PSČ 78801, identifikační číslo osoby 26277689, zastoupené Mgr. Ľubošem Godinou, advokátem, se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 2802/16a, o 237.793,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 99/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2013, č. j. 5 Cmo 343/2013-142, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. března 2013, č. j. 4 Cm 99/2009-114, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 237.793,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně s tím, že má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v obdobných věcech.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3928/13).
Dovolatelka v dané věci nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř., a neuvedla ani způsobilý dovolací důvod.
Uvádí-li žalobkyně v dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe v obdobných věcech, nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, neboť jí nebylo vymezeno žádné z kritérií uvedených v §237 o. s. ř., a to ani to, podle něhož je dovolání přípustné, odchýlil-li se odvolací soud při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K řádnému vymezení tohoto hlediska přípustnosti je třeba, aby bylo z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení nastolené právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014); tomuto požadavku dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostála. Nestalo se tak ani poukazem na rozsudek Městského soudu Brno sp. zn. 18 C 61/1996, který není možno považovat za ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu