ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.4236.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 4236/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PHARMOS, a.s., se sídlem v Ostravě, Radvanice, Těšínská 1349/296, PSČ 716 00, IČO 19010290, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, Mojmírovců 41, PSČ 709 00, proti žalované Mgr. I. L., se sídlem v Praze – Nuslích, 5. května 1661/2, PSČ 140 00, IČO 71282491, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem, se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm č.p. 149, PSČ 251 65, o zaplacení částky 3 086 368 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 149/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č. j. 6 Cmo 442/2012-407, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. srpna 2012, č. j. 6 Cm 149/2010-242, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 3 086 368 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2013, č. j. 6 Cmo 442/2012-407, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Jak již Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) několikrát judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2014), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, Nejvyšší soud dovodil, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Ustanovení §238a o. s. ř. pak určuje, že dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, dovolatelka nesplnila.
To, že dovolatelka namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Dovolatelka ve svém podání ani výslovně neformulovala otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně při posouzení podání podle obsahu dovolací soud dovodil, že má jít o otázku, zda účetní evidence žalované může být důkazem uznání dluhu. Odvolací soud se měl odchýlit od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. prosince 2008, sp. zn. 32 Cdo 2431/2007. V rozhodnutí, na které dovolatelka odkazuje, došel dovolací soud k závěru, že listina obsahující pouhý seznam faktur, zaslaná jako informace o tom, že žalovaná má ve svém účetnictví evidovány závazky, není projevem vůle směřujícím k následkům, které zákon s uznáním závazku spojuje.
Na řešení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nijak nezávisí. Odvolací soud ani soud prvního stupně neopřely svá rozhodnutí o závěr, že by dovolatelka žalovaný nárok uznala. Závěry přijaté v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu tak na posuzovanou věc vůbec nedopadají, neboť se týkají právního institutu, který nemá pro napadené rozhodnutí žádný význam. Otázka týkající se uznání dluhu (resp. v rámci obchodního práva by šlo o uznání závazku) tak nemůže vyvolat přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř..
Jinou otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka nevymezila.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolatelka nesplnila požadavek, aby vymezila, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit, spatřuje-li přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, a v této části nelze v dovolacím řízení pro tuto vadu pokračovat. Otázka, kterou dovolatelka vymezila jako odvolacím soudem řešenou v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu