ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.453.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 453/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce P. C. , zastoupeného Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1568/23, proti žalované Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení 539 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 421/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012, č. j. 30 Co 192/2012-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 020 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce Mgr. Erika Zemana, advokáta se sídlem Praha 2, Slavíkova 1568/23.
Odůvodnění:
Žalobou se žalobce domáhal zaplacení částky z titulu pojistného plnění na základě pojistné smlouvy uzavřené s žalovanou dne 26. 12. 2006 pro případ odcizení vozidla, k němuž došlo dne 9. 1. 2007.
Žalovaná se žalobě bránila tím, že žalobce se nemohl stát vlastníkem vozidla pochybného původu, bylo-li na základě šetření zjištěno, že doklady předložené registru vozidel v Praze byly nejspíš falšované. Uzavřenou pojistnou smlouvu považuje za neplatnou podle §49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), byla-li při sjednávání pojištění uvedena v omyl, jestliže identifikace vozidla byla odlišná od skutečného stavu. Podle jejího názoru žalobci nemohl vzniknout nárok na pojistné plnění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 25. září 2012, č. j. 30 Co 192/2012-181, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. ledna 2012, č. j. 38 C 421/2007-131, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 539 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I. rozsudku, a jehož výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy dospěly shodně k závěru, že žalobce má nárok na pojistné plnění podle platně uzavřené pojistné smlouvy ze dne 26. 12. 2006, jejímž předmětem byl automobil dostatečným způsobem identifikovaný všemi podstatnými znaky, které nesl, byl vybaven platnými doklady předepsanými pro motorová vozidla v České republice, splňoval podmínky pro pojištění vyplývající ze Všeobecných pojistných podmínek (dále jen „VPP“), a bylo-li prokázáno, že došlo k pojistné události - odcizení vozidla dne 9. 1. 2007, řádně oznámené. Oba soudy shodně dovodily, že skutečnost, že identifikační kód vozidla VIN byl fakticky pozměněn, nemá vliv na řádnou identifikaci v pojistné smlouvě, jak již dovodil Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v rozhodnutí ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009. Oba soudy shodný závěr, že vozidlo bylo v době uzavření pojistné smlouvy a i nadále vybaveno platnými doklady předepsanými pro motorová vozidla v České republice, dovodily ze skutečnosti, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2011, č. j. 11 A 246/2010-40, zrušil rozhodnutí Ministerstva dopravy České republiky ze dne 30. 6. 2010, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 9. 2009 o zrušení schválení technické způsobilosti předmětného vozidla, a zavázal Ministerstvo dopravy závazným právním názorem, na jehož základě Ministerstvo dopravy zrušilo dne 21. 9. 2011 rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, jímž bylo zrušeno jeho předešlé rozhodnutí o schválení technické způsobilosti a registraci předmětného vozidla.
Oba soudy dále dospěly k shodnému závěru, že zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, nezakazuje, aby pojistnou smlouvu jako pojistník a pojištěný platně uzavřela i osoba odlišná od vlastníka či oprávněného držitele pojištěné věci, za předpokladu, že jí svědčí legitimní pojistný zájem na pojištění věci, jako to bylo prokázáno i v daném případě. Odvolací soud v tomto směru poukázal na dosavadní ustálenou judikaturu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2001.
Oba soudy shledaly výši požadovaného pojistného plnění ve výši 539 000 Kč za oprávněnou. Soud prvního stupně při právním posouzení oprávněnosti výše požadovaného pojistného plnění vzal za rozhodnou skutečnost, že mezi uzavřením smlouvy, stanovící pojistné plnění na 550 000 Kč se spoluúčastí 2 % (11 000 Kč) a odcizením vozidla došlo k časové prodlevě jen 10 dnů. Odvolací soud při posouzení oprávněnosti požadované výše plnění vyšel ze závěru znaleckého posudku, jímž doplnil dokazování, z něhož vyplynulo, že obvyklá cena posuzovaného vozidla činila ke dni odcizení 535 500 Kč až 577 300 Kč.
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud řešil otázky, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny a které řešil v rozporu s hmotným právem.
Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje následující otázky:
1) V případě, že pojistná smlouva, resp. všeobecné pojistné podmínky pro pojištění vozidel definují předmět pojištění a jedna z podmínek je technická způsobilost vozidla pro provoz na pozemních komunikacích podle příslušných právních předpisů, může dojít k platnému uzavření pojistné smlouvy ohledně vozidla, které má nelegálně pozměněný identifikátor VIN, což podle §37 zák. č. 56/2001 Sb. znamená, že vozidlo není technicky způsobilé pro provoz na pozemních komunikacích?
2) Má oprávněný držitel, odlišný od vlastníka, nárok na pojistné plnění z pojištění majetku, resp. je aktivně legitimován k podání žaloby o pojistné plnění pojistník, který není pojištěným?
Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud učinil nesprávný závěr, že předmětné vozidlo bylo v době uzavření pojistné smlouvy a i nadále vybaveno veškerými doklady potřebnými pro provoz na pozemních komunikacích v České republice, jestliže soud zjistil, že na vozidle byl proveden zásah do identifikátoru vozidla (VIN). Dovolatelka má za to, že takové vozidlo není způsobilé pro provoz na pozemních komunikacích a nebylo za této situace způsobilé být předmětem pojištění, tudíž je předmětná pojistná smlouva neplatná. Poukázala přitom na §37 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, podle něhož je silniční vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud byly na vozidle provedeny neschválené změny anebo zásahy do identifikátorů vozidla, například VIN a na čl. 3 odst. 1 písm. a) VPP, podle něhož jsou předmětem pojištění jen vozidla s platným českým technickým průkazem a českou registrační značkou nebo SPZ, která jsou způsobilá pro provoz na pozemních komunikacích podle příslušných předpisů.
Dovolatelka dále poukazuje na §3 písm. h) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, platného v době uzavření pojistné smlouvy, z něhož dovozuje, že pojištěným v případě pojištění majetku může být jen vlastník nikoliv i držitel, byť by se jednalo o oprávněného držitele, neboť škoda na majetku nemůže vzniknout oprávněnému držiteli, ale jenom vlastníku. Je tedy přesvědčena, že pojištěným mohl být v daném případě jen vlastník vozidla a ne oprávněný držitel, jak nesprávně dovodil odvolací soud, vyšel-li ze závěru, že žalobce se nestal vlastníkem předmětného vozidla s pozměněným VIN, ale jeho oprávněným držitelem. Domnívá se tedy, že žalobce není osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a mu věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné a odvolací soud rozhodl správně. Nesouhlasí s žalovanou, že by předložené otázky nebyly judikaturou řešeny. Připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009 a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 3501/2010, řešící stejnou problematiku jako v dané věci. Navíc podotýká, že žalovaná ve skutečnosti nenapadá správnost právního posouzení věci, ale svými námitkami brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Žalovaná vychází z odlišného skutkového zjištění, že předmětné vozidlo je nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Takový závěr odvolací soud ale neučinil. Žalobce zdůrazňuje, že v daném řízení nebyla prokázána technická nezpůsobilost předmětného vozidla a k vozidlu byly vydány ze strany českých úřadů platné doklady. Technická způsobilost daného vozidla byla v okamžiku uzavření předmětné pojistné smlouvy plně osvědčena a nelze tedy dospět k závěru, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, že vozidlo nebylo způsobilé být předmětem pojistné smlouvy a že pojistná smlouva je neplatná. Podle žalobce je skutečnost, že automobil byl pochybného původu, pravděpodobně pocházel z trestné činnosti a mohly být na něm v minulosti provedeny neschválené změny, nerozhodná, jestliže nebylo prokázáno, že by v době uzavírání pojistné smlouvy, podle předložených dokladů o technické způsobilosti vozidla vydaných českými úřady, nebylo vozidlo způsobilé být předmětem pojištění. Nikdy nebylo prokázáno, že by žalobce, jako pojistník a pojištěný, uzavíral pojistnou smlouvu za jiným účelem než oprávněné potřeby ochrany před následky nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím. Poukazuje na výše odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, podle něhož zákon č. 37/2004 Sb. nezakazuje, aby pojistnou smlouvu jako pojistník a pojištěný platně uzavřela i osoba odlišná od vlastníka či oprávněného držitele pojištěné věci, za předpokladu, že jí svědčí legitimní pojistný zájem na pojištění věci.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li dovoláním napadán výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanoveném nejsou dány. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Nejprve je nutno konstatovat, že dovolatelka zakládá první položenou otázku na vlastním závěru, že pojištěné vozidlo není v dané věci technicky způsobilé pro provoz na pozemních komunikacích. K takovému závěru ale oba soudy nedospěly. Naopak ze skutkových zjištění učinily oba soudy závěr, že vozidlo bylo v době uzavření pojistné smlouvy a i nadále vybaveno platnými doklady předepsanými pro motorová vozidla v České republice, což dovodily ze skutečnosti, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2011, č. j. 11 A 246/2010-40, zrušil rozhodnutí Ministerstva dopravy České republiky ze dne 30. 6. 2010, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 9. 2009 o zrušení schválení technické způsobilosti předmětného vozidla, a že Ministerstvo dopravy zrušilo dne 21. 9. 2011 rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, jímž bylo zrušeno jeho předešlé rozhodnutí o schválení technické způsobilosti a registraci předmětného vozidla.
Má-li dovolatelka za to, že nemůže dojít k platnému uzavření pojistné smlouvy ohledně vozidla, které má nelegálně pozměněný identifikátor VIN, je nutno konstatovat, že tato otázka již byla judikaturou vyřešena (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4552/2009, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 873/2010, či ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1000/2013, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že uvedení falešného identifikátoru VIN ve smlouvě nezpůsobuje neplatnost tohoto právního úkonu, pokud je ostatními identifikačními znaky vozidlo, které je předmětem smlouvy, dostatečně určitě specifikováno. Pojistná smlouva je v takovém případě uzavřena platně a např. pojistitel má podle takové smlouvy právo na plnění pojistného.). Všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.
Dovozuje-li dovolatelka s poukazem na zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, že pojištěným v případě pojištění majetku může být jen vlastník nikoliv i držitel pojištěného vozidla, byť by se jednalo o oprávněného držitele, neboť škoda na majetku nemůže vzniknout oprávněnému držiteli, ale jenom vlastníku, a je přesvědčena, že pojištěným mohl být v daném případě jen vlastník vozidla a ne oprávněný držitel, jak dovodil odvolací soud, když dospěl k závěru, že žalobce se nestal vlastníkem předmětného vozidla s pozměněným VIN, ale jeho oprávněným držitelem, je nutno poukázat na judikaturu, která tuto otázku již vyřešila (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2001) a ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009.
Dovolatelka navíc druhou svoji otázku zakládá na situaci, která v dané věci nenastala, tj. že pojistník nebyl současně pojištěným. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce byl podle předmětné pojistné smlouvy nejen pojistník, ale i pojištěný. Předmětem dovolacího přezkumu nemůže být otázka, na níž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje z pohledu dovoláním uplatněných námitek rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 10 460 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 260 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 13 020 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. května 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu