ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.657.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 657/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové, ve věci žalobkyně Erste Leasing, a.s. se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 264/18, PSČ 669 02, IČO 16325460, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, PSČ 669 02, proti žalované PDI a.s. , se sídlem v Praze 1, Národní 39, IČO 25758292, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 102/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2013, č. j. 2 Cmo 231/2013-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 11. dubna 2013, č. j. 31 Cm 102/2009-201, zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Michalem Pacovským, se sídlem Nad Rokoskou 38, PSČ 185 05, Praha 8, dne 14. dubna 2009 pod sp. zn. 799/09/Vav (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Jeho předchozí rozsudek ze dne 12. ledna 2010, č. j. 31 Cm 102/2009-98, ve znění opravného usnesení ze dne 10. března 2010, č. j. 31 Cm 102/2009-107, byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 2 Cmo 122/2010-131. Na základě dovolání proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 32 Cdo 4968/2010-174, o zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobkyni nebyla poskytnuta v rozhodčím řízení plná příležitost k uplatnění jejích procesních práv, jestliže se žalobkyně dozvěděla až z rozhodčího nálezu, že jejímu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem rozhodce nevyhoví.
Soud v novém řízení ve věci vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalovaná podala návrh na zahájení rozhodčího řízení na zaplacení částky 516 776 Kč proti žalobkyni. Žalobkyně se k návrhu vyjádřila, ve vyjádření mimo jiné navrhla důkaz znaleckým posudkem ohledně zjištění případných vad stroje. Rozhodce zaslal toto vyjádření k žalobě žalované s tím, že pokud uzná za vhodné, může se k tomu vyjádřit. Žalovaná zaslala repliku k vyjádření žalobkyně v tomto sporu, která neobsahovala žádné nové skutečnosti ani návrhy na provedení nových či dalších důkazů. Toto podání nebylo dále doručeno žalované.
Soud prvního stupně se odmítl zabývat zkoumáním naplnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu uvedeného v §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení (dále jako „ZRŘ“) (rozhodčí nález je možné zrušit, pokud jsou dány důvody, pro které je možné v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení), jelikož žalobkyně uplatnila tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu po lhůtě uvedené v §32 odst. 1 ZRŘ.
Soud prvního stupně se dále zabýval naplněním důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu pod §31 písm. e) ZRŘ, tj. zda účastníkům rozhodčího řízení byla dána možnost věc v rozhodčím řízení projednat. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že možnost projednat věc před rozhodcem zahrnuje nejen požadavek, aby stranám byla poskytnuta možnost navrhnout důkazy k prokázání jejich tvrzení, nýbrž i příležitost tyto důkazy provést. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že se žalobce dohodou dobrovolně zbavil možnosti být v rámci jednání případně upozorněn na to, že by měl žalobce, pokud ho navrhne, přeložit znalecký posudek.
V daném případě se strany dohodly, že rozhodčí nález nebude obsahovat odůvodnění. Rozhodce přesto rozhodčí nález odůvodnil. Rozhodce se zabýval všemi navrženými důkazy stranou žalující v tomto sporu. V odůvodnění nálezu uvedl, které z nich provedl, a zdůvodnil, proč ten který důkaz neprovedl. Ohledně navrhovaného znaleckého posudku uvedl, že ten měla žalobkyně možnost předložit. Žalobkyně se ovšem až z odvodnění rozhodčího nálezu dozvěděla, že si měla tento znalecký posudek obstarat sama a v rozhodčím řízení jej přeložit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento procesní postup rozhodce, jímž byla žalobkyně jako strana rozhodčího řízení zaskočena a z hlediska materiálního byla zbavena možnosti předložit důkaz k prokázání svých tvrzení, neodpovídá požadavku stanovenému v §18 ZRŘ. Rozhodce měl v tomto případě dát žalobkyni jasně najevo, že návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem nevyhoví, jelikož si má tento posudek obstarat sama žalobkyně a v rozhodčím řízení jej předložit. Žalobkyně by poté mohla na toto stanovisko rozhodce patřičně procesně reagovat.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí nález nebyl vydán po řádně provedeném rozhodčím řízení, protože žalobkyni nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat, a rozhodčí nález zrušil.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2013, č. j. 2 Cmo 231/2013-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za úplná a správná. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením soudu prvního stupně. V případě, že se rozhodce rozhodl, že návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem nevyhoví a nehodlá nařídit ústní jednání, měl vyrozumět žalobkyni o tomto postupu, aby mohla na před skončením věci na postup rozhodce reagovat. Postupem rozhodce bylo porušeno rovné postavení stran sporu a žalobkyni nebyla dána plná příležitost k uplatnění práv v rozhodčím řízení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Dovolatelka namítá, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České republiky. Rozhodnutí navíc obsahuje závěry, které by měl Nejvyšší soud v souladu se svojí stabilní judikaturou posoudit rozdílně.
Dovolatelka má za to, že v posuzovaném případě postupoval rozhodce v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. června, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007. Rozhodce dal oběma stranám vyváženě lhůtu k přeložení důkazů. To, že neprovedl důkaz navržený jednou ze stran, adekvátně zdůvodnil ve svém rozhodnutí. Dále dovolatelka argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, v němž soud zrušil rozhodčí nález, protože rozhodčí soud nenařídil doplnění znaleckého posudku a s tímto důkazním návrhem se nijak nevypořádal (neuvedl, proč jej neprovedl). V řešeném sporu ale rozhodce neprovedení důkazu v rozhodčím nálezu řádně odůvodnil.
Rozhodce ve výzvě stranám ze dne 26. ledna 2009 žádal, aby se strany ve lhůtě 15 dní k projednávané věci písemně vyjádřily a k vyjádření připojily listinné důkazy, popřípadě označily důkazy k prokázání svých tvrzení. Strany tak dle výzvy měly nikoli pouze označovat listinné důkazy, které chtějí přeložit, ale tyto konkrétně přeložit.
Dovoláním napadený rozsudek ve svém odůvodnění doporučuje postup, kterým by byla bezdůvodně zvýhodněna jedna ze stran tím, že by jí byla dána dodatečná lhůta k předložení důkazů a byly by tím zároveň porušeny specifické zásady rozhodčího řízení, jako je rychlost, menší formálnost a větší jednoduchost procesních pravidel.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí chybně posoudil právní otázku charakteru navrženého znaleckého posudku pro rozhodčí řízení. Ten byl pouze podpůrný a i jeho nevypracování de facto vedlo k prokázání skutečnosti, že společnost S MORAVA leasing nedostála povinnostem dle leasingové smlouvy.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba na zrušení rozhodčího nálezu zamítá, resp. aby rozhodl o zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. ledna 2013, po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při posuzování podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné. Odvolací soud byl v řízení vázán závazným právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v této věci v rozsudku ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010. V něm dovodil, že procesní postup rozhodce v daném případě, jímž byla strana rozhodčího řízení zaskočena a z hlediska materiálního zbavena příležitosti předložit důkaz k prokázání svých tvrzení, požadavku zakotvenému v kogentním ustanovení §18 zákona o rozhodčím řízení rozhodně neodpovídá. Součástí možnosti projednat věc před rozhodcem je nejen to, aby stranám byla poskytnuta možnost navrhnout důkazy k prokázání jejich tvrzení, ale tyto důkazy i provést, pokud nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné. Tuto příležitost rozhodce žalobkyni v řízení neposkytl. I když se rozhodce k neprovedení důkazu v odůvodnění rozhodčího nálezu vyjádřil, nelze dovodit, že by postup rozhodce v řízení byl v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. června, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, jak se domnívá dovolatelka.
Nejvyšší soud nemá důvod se od názoru, který vyjádřil v předchozím zrušujícím rozhodnutí, odchylovat. Odvolací soud rozhodl v novém řízení ve věci souladu s tímto závazným právním názorem. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu