ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.760.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 760/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně E G T servis s.r.o. , se sídlem v Hradci Králové, Dvorská 154, PSČ 503 11, identifikační číslo osoby 25285530, zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Průmyslova 1200/4a, proti žalované STAKO Červený Kostelec s.r.o. , se sídlem v Červeném Kostelci - Horní Kostelec čp. 218, PSČ 549 41, identifikační číslo osoby 45536422, zastoupené JUDr. Miroslavem Kutějem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Müllerova 369, o zaplacení 130.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 60/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2011, č. j. 1 Cmo 69/2011-418, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.759,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. října 2010, č. j. 38 Cm 60/2005-378, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 130.900,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu (bod II. až IV. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 30. června 2004 uzavřena smlouva o dílo, dle které se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala dodat žalované jako objednatelce průběžnou plynovou pec pro zápustkové kování. Pec měla dle smlouvy splňovat výkon 500 kg/hod, provozní teplotu 950 – 1 250 ºC. Cena plnění byla stanovena na 416.500,- Kč včetně 19 % DPH. Žalobkyně žalované v souladu se smluvním ujednáním vyúčtovala zálohy na zhotovení díla (dvakrát 142.800,- Kč), které byly žalovanou na účet žalobkyně zaplaceny. Dále žalobkyně žalované vyúčtovala doplatek ceny za dílo částkou 130.900,- Kč se splatností dne 8. října 2004. Tento žalovanou uhrazen nebyl.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dílo provedené žalobkyní ve prospěch žalované vykazovalo vady a nebylo zhotoveno v souladu se zadáním ve smlouvě o dílo. Žalobkyně jako zhotovitelka nesplnila svoji povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním objednatelce ve smyslu ustanovení §554 odst. 1 obch. zák. Dílo, které vykazuje vady nelze ve smyslu ustanovení §554 odst. 1 obch. zák. považovat za dílo provedené, a to ani v případě, je-li objednatelem převzato. Navíc k předání díla ze strany žalobkyně ani nedošlo. Žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uzavřel, že žalobkyní zhotovená pec nebyla provedena řádně, nýbrž trpěla vadami, a žalobkyni tak nárok na doplatek ceny díla nevznikl. Fakturace poslední části ceny díla byla smluvně vázána na převzetí pece, k čemuž nedošlo. Ani z tohoto důvodu tak nemohl vzniknout žalobkyni nárok na třetí část ceny díla. Tato zjištění považoval za dostatečná pro závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že soudy nižšího stupně nesprávně posoudily z hlediska právního, zda byly splněny formální podmínky pro uplatnění vady díla ze strany objednatelky (§560 obch. zák.) a především, zda objednatelce vznikl nárok z takto uplatněných vad díla (§564 obch. zák.). Dle jejího názoru soudy neposuzovaly, zda žalovaná postupovala v souladu s ustanovením §562 obch. zák., tj. zda vady díla při převzetí reklamovala.
Dovolatelka má za to, že soudy nesprávně uzavřely, že k předání díla nedošlo. Upozorňuje, že dle ustanovení §554 obch. zák. protokol o předání a převzetí díla je podmínkou předání díla pouze v případě, jestliže si to některý z účastníků vymíní nebo je toto sjednáno ve smlouvě o dílo. V daném případě si však účastníci ve smlouvě o dílo jako podmínku předání a převzetí díla protokolem nesjednali. Dle jejího mínění k faktickému předání a převzetí díla mezi účastníky došlo tím, že žalovaná poté, co se uskutečnilo zaškolení personálu a proběhl zkušební provoz, dílo ke sjednanému účelu podle smlouvy o dílo užívala (§35 občanského zákoníku). Poukazujíc na ustanovení §548 obch. zák. je tedy toho názoru, že soudy učinily nesprávný závěr, že žalobkyni nevzniklo právo a žalované povinnost zaplatit cenu díla.
Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že zcela pominul její výhradu v tom smyslu, že nebyl pořízený zápis (protokol o místním šetření). Poukazuje na skutečnost, že podle platné právní úpravy neexistuje fakultativní možnost, zda zápis o místním šetření pořídit či nikoli. O místním šetření je povinnost protokol pořídit.
Odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu (především na rozsudky sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, 33 Cdo 4316/2009 a 30 Cdo 352/2008) a z ní vyplývající čtyři základní zásady pro hodnocení znaleckých posudků jako důkazu v řízení před soudem, dovolatelka kritizuje jednotlivé konkrétní závěry znalců učiněné ve znaleckých posudcích, resp. dodatcích.
Konečně dovolatelka nesouhlasí se zamítnutím jí navrženého důkazu výslechem svědků J. H. a M. L., společníků a jednatelů firmy BUKOTHERM, s.r.o., která část díla zhotovovala. Namítá, že jí tak bylo znemožněno prokázat tvrzené skutečnosti a především věc náležitě objasnit.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná s tím, že dovolání považuje za nepřípustné. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a odmítá dovolací argumentaci žalobkyně jak k obsahu znaleckých posudků, tak k závěrům, k nimž odvolací soud na jejich základě dospěl.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Námitkami, jejichž obsahem jsou výhrady ke skutkovým zjištěním, k hodnocení provedených důkazů (znaleckých posudků) a nesouhlas se závěry znalců, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Uvedené platí i pro dovolatelčiny námitky, kterými zpochybňuje skutkové zjištění soudů o nepředání díla. Nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudu a její výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá a dovolací soud nemohl při posouzení přípustnosti dovolání k těmto námitkám přihlédnout.
Ani namítané vady řízení (že soud neprovedl navrhovaný důkaz a že pominul její výhradu v tom smyslu, že nebyl pořízen zápis – protokol o místním šetření) nezakládají (z výše uvedených důvodů) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se nejedná o procesní otázky zásadního právního významu. K vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního právního významu.
Vytýká-li žalobkyně soudům nižšího stupně nesprávné posouzení toho, zda byly splněny formální podmínky pro uplatnění vady díla ze strany objednatelky a především zda objednatelce vznikl nárok z takto uplatněných vad díla, pak tyto její námitky zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemohou. Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na aplikaci ustanovení §564 obch. zák. (nezabýval se nároky z vad díla). Odvolací soud aplikoval ustanovení §548 odst. 1 ve spojení s §554 odst. 1 obch. zák. a na základě skutkových zjištění (které nemohou být u dovolání přípustného dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přezkoumány) dospěl mj. závěru, že zhotovitelka (žalobkyně) dílo nepředala. Dílo tak nebylo řádně provedeno a nárok na zaplacení ceny díla jí nevznikl.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1.980,- Kč - §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), při připočtení 21% daně z přidané hodnoty 479,- Kč, tedy celkem ve výši 2.759,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a přihlížeje ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím toho, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu