ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.776.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 776/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Agentura MM Praha, s.r.o. , se sídlem Řitka, Sportovní 122, PSČ 252 03, identifikační číslo osoby 27145123, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Hostivice – Chýně, Západní 449, proti žalované BAUER MEDIA v.o.s. , se sídlem Praha 5 – Smíchov, Moulíkova 3286/1b, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 49709968, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem, se sídlem Praha 2, Moravská 1553/52, o 628.623,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 94/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2012, č. j. 1 Co 59/2012-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.455,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2011, č. j. 11 Cm 94/2008-75, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 628.623,- Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobkyně, která je na základě Dohody o postoupení práv a povinností ze Smlouvy o zastupování ze dne 11. října 2002 včetně Dodatku č. 1 exkluzivním zástupcem paní H. V. s právem užití osobních atributů v reklamě a marketingu, a která uzavřela se společností RINGIER ČR smlouvu o vzájemné spolupráci, na základě níž se jmenovaná společnost zavázala k reklamnímu plnění ohledně koncertních turné H. V. v letech 2005 a 2006, domáhá náhrady škody, která jí vznikla v důsledku protiprávního úkonu žalované. Tím, že žalovaná, jako vydavatel týdeníku Pestrý svět, uveřejnila po předchozí reklamní kampani dne 24. srpna 2006 článek „Vyčerpaná a zklamaná H. V. (59) už nemá chuť ani energii pokračovat v práci“, v němž uvedla, jak je jmenovaná ze všeho znechucena a jak je tím ovlivněno nahrávání nového CD, mělo dojít k poškození připravovaného projektu novinkového CD „Zastav se (…a poslouchej)“ ještě před jeho realizací. Žalobkyně, aby došlo k „zpasivnění“ negativních důsledků předmětného článku, změnila původně plánovanou inzerci na inzerci nového CD a do reklamní kampaně pak investovala, jak dokládala příslušenými fakturami, žalovanou částku.
Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázáno, že na obálce časopisu Pestrý svět č. 34 ze dne 24. srpna 2006 je velká fotografie H. V. a text „H. V. Hořké probuzení Cítí se ukřivděná Zažívá první neúspěchy …… a k tomu vidí štěstí B. a G.“. Na straně 6 pod titulem „Tváře z titulní strany“ je uveden nadpis „H. V. už nemá chuť ani energii pokračovat, vyčerpaná a zklamaná“. Pod tím je fotografie H. V. a uvedeno: „Teď najednou ústraní. Méně koncertů, vystoupení v televizi, méně příznivců … ubyl elán, přišla únava, vystřízlivění z krásného snu, nechuť jít dál“. „H. je ze všeho velmi otrávená, znechucená a unavená“, přiznává její manžel a manažer. „Za novým životním pocitem stojí v prvé řadě vleklé soudní spory a tahanice o peníze i o čest.“ Dále je mimo jiné uvedeno: „… a spásu nezajistí ani chystané sólové album“. „H. taková únava a beznaděj rozhodně neprospívá, nahrávání desky to dost ovlivnilo“, připouští M. H. V. (bez jakéhokoliv zastoupení) a společnost Universal Music, s.r.o. uzavřely dne 12. června 2002 Smlouvu o vytvoření uměleckých výkonů a udělení výhradní licence k jejich užití a o výsadním postavení společnosti a její dodatky, na jejímž základě se strany dohodly připravit k vydávání na nosičích zvuku tři hudební zvuková alba.
Nejdříve se zabýval otázkou, zda došlo ke vzniku škody, resp. zda tato škoda vznikla žalobkyni. Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku z roku 1964 (dále jen „obč. zák.“), když se jednalo o škodu způsobenou nikoli ze závazkového vztahu mezi stranami, nýbrž z tvrzeného protiprávního jednání žalované.
Aniž by zkoumal, zda škoda vznikla, resp. že tato škoda vznikla v žalované výši, dospěl k závěru, že případná škoda nemohla vzniknout žalobkyni jako poškozené. Uvedl, že smlouva ohledně vytvoření a propagace hudebních nosičů mezi společností Universal Music, s.r.o. a H. V. byla podepsána dne 12. června 2002, tedy ještě před platností nejen Dohody o postoupení práv a povinností ze Smlouvy o zastupování ze dne 11. října 2002, která byla uzavřena dne 14. května 2004, ale i před původní smlouvou mezi H. V. a M. M. ze dne 11. října 2002. Postupy a otázky odměny se tudíž na tuto smlouvu nevztahují. Konstatoval, že i kdyby došlo k menší prodejnosti alba vytvořeného H. V., na výši provize žalobkyně by se to neodrazilo, neboť provize žalobkyně nikterak nezávisela na prodeji audio a video-nosičů. Jestliže žalobkyně nevyčerpala reklamní plnění nasmlouvané u společnosti RINGIER ČR k propagaci koncertního turné a využila je k propagaci audio-nosiče, došlo k tomu na základě jejího rozhodnutí nevyplývajícího z žádné smlouvy. Jednání žalobkyně nebylo odůvodněno ekonomickou nutností nebo ztrátou finančních prostředků a nemělo souvislost s článkem žalované. Dále poukázal na skutečnost, že v Dohodě o narovnání mezi společností RINGIER ČR a žalobkyní, jakož i ve Smlouvě o vzájemné spolupráci, uzavřených 14. listopadu 2005, tedy před vydáním předmětného článku, je hovořeno o tom, že finanční prostředky budou čerpány formou inzerce na propagaci hudebního alba H. V. Na straně žalobkyně tedy nedošlo k umenšení prostředků, které chtěla poskytnout na další propagační činnosti, když propagace alba byla již před vydáním článku se společností RINGIER ČR domluvena.
Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl, neboť žalobkyně neprokázala, že by jí vznikla jakákoliv škoda. Proto se již nezabýval otázkou výše škody.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a souhlasil i s jeho právním posouzením věci. Přitakal zejména závěru, že v dané věci nebyly prokázány předpoklady odpovědnosti žalované podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., když nebyl prokázán základní předpoklad odpovědnosti žalované, a to vznik škody. Dodal, že pokud se žalobkyně dovolává povinností vůči jím zastupované H. V., konkrétně dbát zájmů zastupované osoby, tyto podporovat, chránit, budovat její image, vyplývajících pro ni z čl. II dohody o postoupení práva a povinností ze smlouvy o zastupování ze dne 11. října 2002, uzavřené dle 14. května 2004, jde dle jeho názoru pouze o obecně stanovené povinnosti mezi zástupcem a zastoupeným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka předně upozorňuje na obsah Smlouvy o zastupování, zejména na povinnosti žalobkyně stanovené ve smyslu čl. II. dohody o postoupení práva a povinností ze smlouvy o zastupování ze dne 11. října 2002 – mimo jiné též povinnost dbát zájmů umělkyně, tyto podporovat, chránit, činit opatření na podporu známosti umělkyně a budovat její image po předcházející konzultaci s umělkyní. Dle jejího názoru se nejedná o „pouze obecně stanovené povinnosti“. Nesouhlasí s argumentací soudu, že pokud bylo ve smlouvě o spolupráci ujednáno, že lze prostor určený k reklamě využít mimo jiné k propagaci hudebních nosičů umělkyně, že nedošlo k majetkové újmě na straně žalobkyně, jestliže investovala finanční prostředky do propagace novinkového alba.
Namítá, že v napadeném rozhodnutí je zcela nesprávně po právní stránce hodnocen kauzální nexus mezi vzniklou újmou na straně žalobkyně a protiprávním jednáním na straně žalované, stejně jako újma na straně žalobkyně, když soud dospěl k závěru, že se o újmu – škodu nejedná.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně zpět k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, považuje za zcela správný a dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 40/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl v napadeném rozsahu ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Napadá-li předně dovolatelka zjištění odvolacího soudu o obsahu Smlouvy o zastupování, zpochybňuje tak skutková zjištění odvolacího soudu a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici.
Namítá-li v dalším obsahu dovolání dovolatelka, že žalovaná porušila právní povinnost a je současně dána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinností a tvrzenou škodou, přehlíží, že odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žalobního nároku na tom, že žalobkyni žádná škoda tvrzeným jednáním žalované nemohla vzniknout. Vznikla-li v důsledku tvrzeného jednání žalované nějaká škoda, nevznikla tato škoda žalobkyni jako poškozené. Tento závěr odvolací soud přitom opírá o (a jimi dostatečně zdůvodňuje) skutková zjištění soudů o obsahu a časové posloupnosti uzavření jednotlivých výše popsaných smluv.
Jestliže v dalším obsahu dovolání dovolatelka popisným způsobem tvrdí, že jí škoda skutečně vznikla, nepředkládá dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená určitá právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a přísluší jí právo na náhradu nákladů řízení ve výši 11.120,- Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu