ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.963.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 963/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ENCO-LS, spol. s r.o., se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, PSČ 760 40, IČO 49445774, zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem, se sídlem v Brně, Bellova 24, s adresou pro doručování Brno, Rašínova 2, PSČ 602 00, proti žalované OMNIPOL a.s., se sídlem v Praze 1, Nekázanka 880/11, PSČ 112 21, IČO 25063138, zastoupené JUDr. Brunem Chudým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Nekázanka 11, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1 209 111,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 348/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 3 Cmo 225/2012-425, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 3 Cmo 225/2012-425, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2011, č. j. 32 Cm 348/2006-397, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. prosince 2011, č. j. 32 Cm 348/2006-397, opětovně zamítl žalobu na zaplacení částky 1 209 111, 38 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se domáhala zaplacení provize za zprostředkování uzavření leasingových smluv s odkazem na smlouvu o obchodním zastoupení, kterou uzavřela s žalovanou dne 29. ledna 1997 (ve znění dodatků) a na dvě mandátní smlouvy ze dne 14. dubna 1997 a ze dne 1. června 2001 (ve znění dodatků). Žalovaná v řízení nepopírala uzavření těchto smluv, oproti nároku žalobkyně však započetla svůj nárok na náhradu škody ve výši 1 241 599 Kč, která jí měla vzniknout tím, že u tří leasingových smluv č. 72020023, č. 72020025 a č. 72020017 žalobkyně neplnila své povinnosti. Soud prvního stupně se soustředil na zjištění předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu.
Smlouvu o obchodním zastoupení účastníků posoudil soud prvního stupně podle §652 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“); povinnosti obchodního zástupce podle §655 a 656 obch. zák. Ze smlouvy o obchodním zastoupení včetně jejích dodatků a z mandátních smluv a jejich dodatků soud prvního stupně zjistil, že obchodní zástupce je povinen uzavírat obchody jen s osobami, u nichž jsou předpoklady, že své závazky splní, je povinen postupovat s odbornou péčí, dbát zájmu zastoupeného a řídit se jeho pokyny. Dále bylo v této smlouvě sjednáno, že obchodní zástupce přebírá část ztráty z případného nesplnění závazku nájemcem v případě, že k ní došlo z důvodů zaviněných obchodním zástupcem. U ojetých vozů činí spoluúčast obchodního zástupce na škodě 100 %, u nových vozů 30 %. Další povinností obchodního zástupce bylo pořizovat fotodokumentaci předmětu financování vozidel, sporné obchodní případy s žalovanou konzultovat předem, když tyto měly být jí schváleny, u fyzického předání vozidla měl být obchodní zástupce vždy přítomen, jeho povinností bylo také striktní dodržování předkládání požadovaných dokumentů, zejména potvrzení zaměstnavatele, finančních výkazů, výpisů z účtů, povinnost vše ještě prověřovat, samozřejmostí bylo předložení dokladů k vozidlu, zejména velkého technického průkazu.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně odčerpala na úkor žalované z účtu ČSOB finanční prostředky na pořízení předmětu leasingu k leasingové smlouvě č. 72020017 ze dne 13. května 2002. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že toto odčerpání prostředků bylo v rozporu se smlouvou a shora citovanými pokyny, neboť předmět leasingu obchodní zástupce nikdy neviděl, nebyl u předání nájemci, předmětné vozidlo dodavatel současně prodal jiné osobě a smlouva byla stornována. Žalobkyně dále porušila u této leasingové smlouvy tyto svoje povinnosti: řádně nevyplnila předávací protokol, nepředala žalované velký technický průkaz k vozidlu, nájemci nebylo možno doručovat na uvedenou adresu, která nebyla prověřena. Nájemce nikdy nezačal splácet leasingové splátky, vozidlo nebylo dohledáno. U této leasingové smlouvy uplatnila žalovaná nárok ve výši 30 % ze vzniklé ztráty, která byla vyčíslena ve výši pořizovací ceny snížené o zálohu nájemného a poplatek za uzavření leasingové smlouvy a první řádnou splátku, tj. ve výši 235 710 Kč.
Ve vztahu k leasingovým smlouvám č. 72020023 a č. 72020025 nebylo sporné, že tyto smlouvy se vůbec nerealizovaly, předmětné automobily nebyly dohledány a odčerpané prostředky na úhradu jejich kupní ceny žalobkyně žalované nevrátila. Žalobkyně u těchto smluv nenárokovala provizi. Došlo tedy ke škodě v příčinné souvislosti s porušení povinností žalobkyně, jak je uvedeno shora, spočívající ve výši odčerpaných prostředků ze zálohového účtu, resp. ztráty ve výši 100 %, tj. ve výši 315 781 Kč u leasingové smlouvy č. 72020023, což představuje pořizovací cenu vozu ve výši 579 000 Kč po odečtu zálohy nájemného, poplatku za uzavření smlouvy a první řádné splátky. Dále ve výši 654 878 Kč u leasingové smlouvy č. 7202025, kde byla 100% ztráta vyčíslena takto: pořizovací cena ve výši 997 780 Kč minus záloha nájemného, poplatek za uzavření smlouvy a první řádná splátka.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že při uzavírání leasingových smluv č. 72020023, 72020025 a 72020017 žalobkyně jako obchodní partner nepostupovala s odbornou péčí a v důsledku toho vznikla žalované škoda spočívající v neuhrazení leasingových splátek a nevrácení předmětu leasingu, a to v příčinné souvislosti s porušením povinností žalobkyně, které jí ze smluv a obchodního zákoníku vyplývaly. Soud prvního stupně přitom neshledal žádnou okolnost, která by odůvodňovala použití §374 obch. zák.
Pohledávka žalobkyně uplatněná v tomto řízení zanikla podle dalšího závěru soudu prvního stupně řádným započtením podle §358 a násl. obch. zák., a to poprvé dopisem žalované ze dne 24. března 2003, jehož doručení bylo prokázáno zápisem v knize pošty žalované pod pořadovým číslem 2523, značka žalované 5187/3110/03 odpovídající značce na dopise. Dopis pak byl podle provedeného důkazu poštovním archem odeslán dne 25. března 2003. Námitku promlčení nároku žalované na náhradu škody vznesenou žalobkyní neshledal soud prvního stupně důvodnou, neboť k započtení došlo dopisem ze dne 24. března 2003, nejstarší pohledávka žalobkyně je z 30. října 2002 a žaloba byla podána 17. července 2006.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2012, č. j. 3 Cmo 225/2012-425, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, změnil výrok pod bodem II tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 228 684 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jako dostatečný pro rozhodnutí věci. Na základě správných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně ke správným právním závěrům o uplatněném nároku žalobkyně a obraně žalované. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že při uzavírání smluv č. 72020023, č. 72020025 a č. 72020017 žalobkyně jako obchodní zástupce s odbornou péčí podle s §655 odst. 1 a odst. 3 obch. zák. neprověřila řádně klienty z hlediska jejich bonity, neshromáždila všechny potřebné dokumenty v souladu se smlouvou o obchodním zastoupení a v důsledku toho vznikla žalované škoda; takový závěr má oporu v obsahu spisu. Taktéž při posuzování otázky zániku pohledávky žalobkyně v důsledku započtení soud prvního stupně nepochybil. Žalovaná disponovala splatnou pohledávkou z titulu náhrady škody, jejíž existence byla prokázána a pohledávka byla způsobilá k započtení, k němuž došlo dopisem žalované ze dne 24. března 2006. Námitka promlčení vznesená žalobkyní nebyla ani podle závěru odvolacího soudu důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle názoru dovolatelky na nesprávném právním posouzení věci, a to otázky existence podmínek pro vznik odpovědnosti dovolatelky za škodu, tedy i vzniku škody na straně žalované, tj. řešení otázky hmotného práva. Odvolací soud se dopustil také procesního pochybení, neboť se nevypořádal s námitkami a tvrzeními dovolatelky uplatněnými v řízení a v rozsudku se k nim nevyjádřil. Tím bylo podle názoru dovolatelky dotčeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené také v Listině základních práv a svobod, neboť rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř. a je nepřezkoumatelný. Pokud si soud k odůvodnění vybere pouze některé skutečnosti a ostatní ponechá bez povšimnutí, jedná se o libovůli soudu. Z napadeného rozsudku především nevyplývá, které konkrétní povinnosti dané smlouvou o obchodním zastoupení měla žalobkyně porušit. Závěr odvolacího soudu, že si žalobkyně řádně neprověřila klienty i z hlediska jejich bonity a neshromáždila všechny potřebné dokumenty, totiž neznamená porušení povinnosti dané smlouvou o obchodním zastoupení. Uvedená smlouva takové povinnosti žalobkyni neukládala. Stejně tak smlouva o obchodním zastoupení žalobkyni neukládala obstarat předávací protokol, tři výpisy z účtu nájemce za poslední tři měsíce u fyzických osob nebo daňové přiznání u právnických osob za aktuální předchozí rok, fotodokumentaci vozidla, fakturu dodavatele a doklad o jejím zaplacení, jak tvrdila žalovaná, když odvolací soud toto tvrzení akceptoval. Takový závěr nemá podle názoru dovolatelky oporu v provedených důkazech.
Dovolatelka dále vytkla soudu prvního stupně, že neodstranil vady jeho prvního rozsudku, které mu odvolací soud vytkl ve svém zrušovacím rozsudku. Kromě toho, že nezkoumal, která ustanovení smlouvy o obchodním zastoupení dovolatelka porušila, a jak, měl se také zabývat tím, kdy a zda byly dovolatelce doručeny „POKYNY ze dne 1. června 2011“. Ani tuto povinnost soud prvního stupně nesplnil. Pokud žalovaná tvrdila, že tyto „POKYNY“ žalobkyni odeslala faxem pod číslem 44206736340, je to vyloučeno, neboť se jedná o faxové číslo Velké Británie.
Konečně soud prvního stupně měl podle závazného pokynu odvolacího soudu postavit na jisto a žalovaná prokázat, jak dospěla k výši tvrzené škody, jejíž náhrady se vůči dovolatelce domáhá. Ani v tomto bodu se soud prvního stupně podle názoru dovolatelky nezabýval námitkami dovolatelky, která u leasingové smlouvy č. 72020025 poukazovala na to, že případná škoda by činila částku 196 463,40 Kč a nikoliv částku 654 878 Kč, kterou požadovala žalovaná. U této smlouvy se totiž jednalo o nájem nového vozidla, jehož pořizovací cena byla 997 780 Kč. Jelikož nájemce uhradil zálohu ve výši 299 300 Kč a první splátku ve výši 43 602 Kč, mohla žalovaná uplatnit nárok na náhradu škody pouze ve výši 30 % z částky 654 878 Kč, což činí 196 463,40 Kč, a nikoliv ve výši 100 %. Tuto námitku k výši škody dovolatelka vznášela po neúspěchu v prvostupňovém řízení i v řízení odvolacím.
Vzhledem k tomu, že není možné seznat, jakými úvahami se soudy obou stupňů řídily při svém rozhodování, zatížily tím řízení vážnou procesní vadou.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, která odvolací soud přejal, z těchto skutkových zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl ve věci v rozporu s hmotným právem.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, vyplývá, že ve smlouvě o obchodním zastoupení ze dne 29. ledna 1997 ve znění jejích dodatků byla sjednána spoluúčast obchodního zástupkyně, tj. žalobkyně, na ztrátě žalované. V tomto článku je stanoveno, že v případě neplnění závazků nájemcem přebírá obchodní zástupce část ztráty z nesplnění závazku nájemcem v případě, že k ní došlo z důvodů zaviněných obchodním zástupcem. U ojetých vozů byla spoluúčast obchodního zástupce na škodě sjednána na 100 %, u nových vozů na 30 %. V rozporu s tímto ujednáním odvolací soud vyšel při vyčíslení škody v případě porušení povinností žalobkyní u leasingové smlouvy č. 72020025 z chybného výpočtu spoluúčasti žalované. Pořizovací cenu předmětu leasingu ve výši 997 780 Kč snížil o zálohu uhrazenou nájemcem ve výši 299 300 Kč a o první řádnou splátku ve výši 43 602 Kč, v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení však přiznal žalované nárok na náhradu škody do výše 100 % zůstatku, tj. ve výši 654 878 Kč. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu však vyplývá, že se v daném případě jednalo o nové vozidlo. Z napadeného rozhodnutí přitom nelze dovodit, a odvolací soud ani nezdůvodňoval, že by šlo o jinou situaci nároku na náhradu škody, než je upravena v předmětné mandátní smlouvě účastnic. Závěr odvolacího soudu tak není správný a nevychází ze skutkových zjištění o obsahu smluvních ujednání.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byl tudíž naplněn. Dovolání je proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a současně i důvodné.
Nejvyšší soud s poukazem na shora uvedené rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů se již dovolací soud dalšími dovolacími námitkami žalobkyně nezabýval.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu