ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1212.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1212/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce S. P. , zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 19, o 748.360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 525/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 18 Co 402/2012-517, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.036,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Hany Marvanové, advokátky se sídlem v Praze 1, Újezd 19.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2010, č. j. 18 Co 214/2010-246, pro nepřezkoumatelnost zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2009, č. j. 18 C 525/2007-201, ve výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 748.360,- Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zhodnotil odůvodnění napadeného rozsudku jako velmi kusé a nedostatečné, soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování vypracováním znaleckého posudku a ve vztahu k nároku na zaplacení 595.000,- Kč provést řádné právní zhodnocení a uvést zákonné důvody pro rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 5 následně rozsudkem ze dne 2. 7. 2012, č. j. 18 C 525/2007-471, uložil žalovanému zaplatit žalobci 153.360,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 595.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný svým jednáním, za něž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 T 90/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 7 To 554/2006, uznán vinným úmyslným spácháním trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona, způsobil žalobci škodu na zdraví, spočívající v onemocnění posttraumatickou stresovou poruchou. V důsledku rozvoje neurotických potíží došlo ke značnému omezení žalobce v jeho životě a ve společnosti a má proto nárok na odškodnění ztížení společenského uplatnění, který byl vyčíslen částkou 150.000,- Kč. V souvislosti s uplatněním nároku vůči žalovanému mu byly přiznány i náklady spočívající v odměně znalce ve výši 3.360,- Kč a zákonné úroky z prodlení. Nárok na zaplacení 595.000,- Kč na náhradě škody za uhrazenou odměnu sjednané bezpečnostní agentury, která zabezpečovala ochranu žalobce před možnými dalšími útoky žalovaného v období od 11. 3. 2005 do 30. 6. 2007, shledal soud prvního stupně nedůvodným. V řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaným, fyzickým útokem vůči žalobci, a vzniklou škodou spočívající v úbytku majetkových hodnot žalobce v důsledku uhrazení sjednané odměny. Fyzické napadení žalovaným sice vyvolalo u žalobce potřebu ochrany, uzavření smluvního vztahu s bezpečnostní agenturou se však odvíjelo od jeho majetkových a finančních možností a od vztahu k řediteli agentury, nikoli bezprostředně a nutně od jednání žalovaného. Žalobci byla kromě toho sjednaná ochrana poskytována i mimo místo napadení, kde oba účastníci bydleli a kde byla reálná šance na jejich další setkání, žalovaný se navíc v období po fyzickém napadení v daném místě zdržoval pouze sporadicky. Nebyly proto splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za tuto škodu.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, č. j. 18 Co 402/2012-517, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uvedl, že otázka příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a škodou, spočívající v žalobcem uhrazené odměně bezpečnostní agentuře, byla vyřešena v souladu s hmotným právem. Žalovaný odpovídá jen za zranění žalobce a zde je dán vztah bezprostřední příčiny a následku, zatímco majetková újma žalobce (vynaložení prostředků na zajištění služeb bezpečnostní agentury) je pak následkem posttraumatické stresové poruchy, která je sama následkem již vzniklého následku fyzického napadení. Závěr soudu prvního stupně o přetržení příčinné souvislosti je proto správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí má podle „§237 Občanského soudního řádu (ve znění účinném po 1. 1. 2013)“ ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Má za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a navíc tyto otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny s tím, že jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a tudíž dle názoru dovolatele, má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostředky na osobní ochranu byl nucen vynakládat právě a jenom v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, nešlo o následek posttraumatické stresové poruchy. Mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody proto existuje vztah příčiny a následku. Bez fyzického napadení ze strany žalovaného by se žalobce nemusel zbavovat pocitů úzkosti a ohrožení, nesjednával by smluvní ochranu u bezpečnostní agentury a následně by neplatil sjednanou odměnu. Tento důvod sjednání osobní ochrany potvrdili v řízení všichni svědci. Žalovaný mohl svou rasově motivovanou trestnou činnost vůči žalobci kdykoli a kdekoli zopakovat, žalobce měl proto naprosto důvodnou obavu o svůj život a zdraví, bez existence takovéhoto útoku by při běžném chodu událostí nikdy služeb bezpečnostní agentury nevyužíval. Odvolací soud tedy pochybil zejména v otázce příčinné souvislosti, kterou posoudil nesprávně, jeho rozhodnutí by mělo být zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. V podání ze dne 19. 6. 2014 dovolatel sdělil Nejvyššímu soudu, že byl dne 1. 6. 2014 žalovaným slovně napaden, a dokládá to kopií úředního záznamu o podání vysvětlení, které s ním bylo sepsáno téhož dne na Místním oddělení policie ČR, Praha-Smíchov.
Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobce za nepřípustné. Soudy obou stupňů vyřešily otázku hmotného práva v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, v níž je dostatečně podrobně vyložena otázka příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem škody. Mezi žalobcem tvrzenou majetkovou újmou a protiprávním jednáním žalovaného není příčinná souvislost, žalovaný již odpovědnost za následky svého jednání nesl, žalobci nahradil škodu na zdraví a ztrátu na výdělku i škodu za ztížení společenského uplatnění. Příčinou vzniku žalobcem tvrzené majetkové škody je rozhodnutí najmout si bezpečnostní agenturu a nikoli jednání žalovaného. V řízení bylo kromě toho prokázáno, že dané rozhodnutí nemohlo být ani zprostředkovaně vyvoláno obavou před dalším útokem, žalobce se s žalovaným nesetkával a na Policii České republiky se s žádostí o ochranu neobrátil. Tyto obavy „mohou mít původ v osobnosti žalobce“. Není proto dán základní předpoklad odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., a to příčinná souvislost mezi škodnou událostí a zaplacením služeb bezpečnostní agentury.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 14. 11. 2012, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zde nepřichází do úvahy. Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. také nejsou naplněny, protože odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl pouze nepřezkoumatelnost odvoláním napadeného rozhodnutí, uložil mu doplnit dokazování a provést řádné právní zhodnocení, aniž sdělil závazný právní názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné pod č. 16/1993 Bulletinu Vrchního soudu v Praze).
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti tohoto dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Zpochybňuje-li žalobce pouze správnost posouzení otázky existence příčinné souvislosti odvolacím soudem, namítá tím vadnost posouzení otázky skutkové, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), přičemž k takovéto dovolací námitce podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze v řízení, kde je zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., přihlédnout. Stejně tak nepodléhá dovolacímu přezkumu skutkové zjištění o okolnostech, za kterých se žalobce po útoku žalovaného rozhodl chránit svou osobu prostřednictvím bezpečnostní agentury, jíž zaplatil přes půl milionu korun. Právě ze skutkových okolností, od kterých žalobce odvíjí svůj nárok, je patrné, že odvolací soud v souladu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu dovodil, že příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a nárokem v řízení uplatněným shledat nelze.
O vztah příčinné souvislosti se jedná pouze tehdy, vznikla-li škoda jako bezprostřední následek zaviněného porušení právní povinnosti (protiprávního jednání) a tato skutečnost musí být postavena najisto. Ne každý následek, kterému lze přičítat jistou souvislost s předchozím protiprávním jednáním, je s ním nutně v příčinné souvislosti. Je tomu tak pouze tehdy, pokud vztah příčiny a následku je bezprostřední (nesmí dojít k přetržení příčinné souvislosti), musí jít o jedinou nebo hlavní příčinu, bez které by následek nenastal. V posuzované věci lze vztah příčiny a následku bezpochyby shledat mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem posttraumatické poruchy u žalobce, která byla odškodněna náhradou za ztížení společenského uplatnění. Útok žalovaného však zjevně sám o sobě a bez dalšího (bezprostředně a bez přetržení příčinné souvislosti) nevedl ke zmenšení majetku žalobce o částku 595.000,- Kč, kterou vynaložil na služby bezpečnostní agentury, již pověřil zajišťováním osobní ochrany. Byť takové opatření žalobce mohlo být motivováno předchozím útokem žalovaného na jeho osobu, nebylo snížení majetkového stavu vyvoláno samotným útokem, nýbrž způsobem, jímž žalobce řešil svou obavu z dalšího podobného napadení. Pohnutka přitom není právně významnou skutečností, neboť není příčinou škodného následku. Jestliže nepodléhá dovolacímu přezkumu skutkový stav věci, z nějž vyšel odvolací soud (ke sdělení dovolatele ze dne 1. 6. 2014 není dovolací soud oprávněn přihlédnout vzhledem k zákazu novot v §241a odst. 4 o.s.ř., podle nějž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy), že v místech, kde žalobce využíval sjednanou ochranu, ke kontaktu se žalovaným nedošlo a ani nemohlo dojít, nelze dovodit vztah příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného spočívajícím v ublížení na zdraví žalobci a snížením majetku žalobce o částku vynaloženou na služby bezpečnostní agentury.
Uplatněné námitky odvolatele tedy zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou a dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §218 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k odmítnutí dovolání žalobce má žalovaný právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 11.300,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající se vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň s přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 14.036,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu