ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1428.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1428/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. T. zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalovanému Středočeskému kraji , se sídlem úřadu v Praze 5, Zborovská 11, o 322.536,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 614/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 23 Co 402/2011-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2011, č. j. 23 Co 402/2011-105, potvrdil rozsudek ze dne 4. 5. 2011, č. j. 20 C 614/2008-81, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu na zaplacení částky 322.536,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 23. 11. 2006 došlo k dopravní nehodě dvou vozidel, při níž se žalobce v důsledku absence dopravního značení řídil pravidlem přednosti zprava a střetl se s vozem J. B., jedoucím po hlavní silnici. Chybějící značka „Dej přednost v jízdě“ byla při ohledání nalezena odhozená v silničním příkopu. Žalovaný vlastník komunikace prováděl prostřednictvím pověřené Správy a údržby silnic Kutná Hora prohlídky silnic III. třídy v daném obvodu každý měsíc, naposledy tři dny před nehodou, aniž byly zjištěny závady. Odvolací soud i soud prvního stupně věc posoudily podle §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve spojení s §420 a §415 obč. zák., a shodně dospěly k závěru, že žalovaný dodržel svoje povinnosti stanovené vyhláškou č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Jeho odpovědnost za škodu vzniklou žalobci není dána, neboť nebylo v mezích jeho možností závadu ve sjízdnosti komunikace odstranit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. shledává v tom, že v řízení byly řešeny otázky, které jsou soudy rozhodovány rozdílně, a sice: 1) zda tíží žalovaného břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečnosti, že nebylo v mezích jeho možností odstranit závadu ve sjízdnosti pozemní komunikace, a 2) zda je třeba rozumět nemožností odstranit závadu ve sjízdnosti komunikace vynaložení veškerého úsilí a veškerou objektivně možnou péči, kterou mohl vlastník komunikace vyvinout. Dovolatel namítá, že soudy zcela opomenuly, že žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že nebylo v mezích jeho možností závadu ve sjízdnosti odstranit, ani že by vynaložil veškerou objektivně možnou péči k jejímu odstranění. Má také za to, že soudy obou stupňů nedostály své povinnosti ve smyslu §118a odst. 1 a 2 o.s.ř., a k výše popsané otázce neprovedly dokazování. Podle názoru dovolatele žalovanému nic nebránilo, aby prováděl kontrolu dopravního značení denně nebo i častěji, popř. za pomoci elektronického zabezpečení neustále, a fakt, že splnil podzákonnou povinnost, neznamená, že se zároveň exkulpoval z objektivní odpovědnosti. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že v dovolání jsou předkládána tvrzení, která nemají oporu v dosavadním průběhu řízení. Domnívá se, že předložil dostatek důkazů o tom, že nebylo v mezích jeho možností odstranit závadu ve sjízdnosti, spočívající v úmyslné demontáži dopravní značky. Poukazuje na to, že žalobce se na něho s požadavkem na náhradu škody obrátil až po více než dvou letech od dopravní nehody, zmařil tak účast žalovaného při jejím šetření a spokojil se s nedbalým postupem ze strany policie, která zcela pominula možné trestněprávní důsledky jednání neznámé osoby, která značku úmyslně odmontovala. Představu dovolatele o nepřetržité kontrole dopravního značení na silnicích III. třídy považuje za absurdní, neboť taková činnost by při počtu dopravních značek přesahovala ekonomické možnosti vlastníka silnice. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 2. 11. 2011, tj. před účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. nejsou naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud považoval za nezbytné, aby žalovaný prokázal, že nebylo v mezích jeho možností odstranit předmětnou závadu ve sjízdnosti; vyložil proto otázku důkazního břemene v souladu se zákonem, ustálenou judikaturou dovolacího soudu a vlastně i s dovolací argumentací. Otázka důkazního břemene předložená k posouzení dovolacímu soudu není proto v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 4/2004).
Dovolatel dále vytýká soudům obou stupňů, že neopatřily potřebná skutková zjištění k posouzení otázky, zda žalovaný podnikl vše, aby odstranil závadu ve sjízdnosti, spočívající v poškození dopravního značení. Nehledě k tomu, že výhrada nedostatků ve skutkovém zjištění není právní otázkou (tím méně otázkou zásadního významu), z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud své rozhodnutí opřel právě o skutkové zjištění, že žalovaný pravidelně vykonával kontrolu dopravního značení v souladu s vyhláškou č. 104/1997 Sb. a že poslední kontrolu předmětné komunikace provedl tři dny před dopravní nehodou. Nelze proto přisvědčit dovolací námitce, že ohledně této skutečnosti nebylo provedeno řádné dokazování. Jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že zjištěná míra péče a úsilí v dané situaci odpovídá rozumným a spravedlivým požadavkům na vlastníka komunikace, nelze mu vytýkat nesprávnost právního posouzení a připisovat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam. Pro úplnost lze konstatovat, že požadavek dovolatele, aby žalovaný denně či zcela nepřetržitě kontroloval všechno dopravní značení na silnicích III. třídy v daném obvodu, se skutečně vymyká reálným materiálním možnostem správců, resp. vlastníků pozemních komunikací.
Protože uplatněné námitky přípustnost dovolání nezaložily, Nejvyšší soud dovolání podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu