ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.162.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 162/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce D. S., zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti žalované České pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 27/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. srpna 2012, č. j. 19 Co 85/2012-419, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí mezitímním a částečným rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 8 C 27/2007-391, rozhodl tak, že žalobní nárok vyplývající ze závazkového vztahu žalobce a P. D., je dán, a žalobu na zaplacení 27.777,- Euro s úrokem z prodlení zamítl. Žalobce byl dne 31. 10. 2004 při dopravní nehodě zraněn osobním automobilem pojištěným u žalované a v tomto řízení uplatnil nárok na náhradu za ztrátu zisku, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení a za ztrátu na důchodu. Bylo prokázáno, že před nehodou žalobce vyvíjel činnost pro firmu D. za ujednanou odměnu, soud však neuvěřil jeho tvrzení, že na základě smlouvy o smlouvě budoucí údajně uzavřené v říjnu 2004 se společností ANTECO, s. r. o., měl v budoucnu pro tuto společnost vykonávat placenou činnost, a že ji již před úrazem pro tuto společnost vykonával; v tomto rozsahu žalobu zamítl.
K odvolání žalobce do zamítavého výroku Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 19 Co 85/2012-419, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil. Po zopakování dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že smlouva o smlouvě budoucí, byť datovaná 11. 10. 2004, byla skutečně uzavřena před úrazem žalobce. Jedná se o soukromou listinu, jejíž pravost byla v řízení zpochybněna, kromě výpovědi žalobce a jeho syna nebylo tvrzení žalobce jinými důkazy potvrzeno, ani Všeobecná úvěrová banka takové tvrzení nepotvrdila a výpověď syna žalobce, jednatele společnosti ANTECO, s. r. o., soud hodnotil jako nevěrohodnou. Ačkoli nelze vyloučit, že žalobce konal některé činnosti napomáhající uskutečnění podnikatelského záměru svého syna, nebylo prokázáno, že by tak činil na základě smluvního vztahu se společností ANTECO, s. r. o., a že by bylo ujednáno, že od konkrétního data bude žalobce pro tuto společnost vykonávat určitý druh činnosti. Nelze proto dovodit, že nebýt škodné události, došlo by u žalobce k zamýšlenému zisku.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve zpřesnění hranice minimálního rozsahu prokazování tzv. pravidelného běhu věcí. Uvádí, že pokud před škodnou událostí vykonával přípravné práce na základě neformální ústní dohody, pak postačuje, že smluvní ujednání bylo sjednáno až po vykonání přípravných prací. Zásadní význam má rovněž otázka, v jakém rozsahu je nutno v řízení o náhradu škody na straně žalobce unést důkazní břemeno ohledně existence smluvního ujednání zakládajícího nárok na náhradu škody v případě, kdy obě smluvní strany tvrdí, že smlouva byla uzavřena, a je k dispozici originál smlouvy. Namítá, že není přípustné, aby soud prohlásil svědka za nevěrohodného s odůvodněním, že žalobce a svědek se neshodují v údajích pro věc bezvýznamných, a skutečným důvodem nevěrohodnosti byl jejich příbuzenský vztah. V dovolání rekapituluje průběh soudního řízení a shrnuje svá skutková tvrzení ohledně průběhu spolupráce mezi ním a společností ANTECO, s. r. o. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, tj. ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 28. srpna 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Napadené rozhodnutí vychází ze skutkového závěru, že žalobce neprokázal, že úraz byl příčinou jeho ztráty na výdělku či zisku od společnosti ANTECO, s. r. o., že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena před škodnou událostí a že je tato listina pravá.
Dovolatelem položená otázka, jaké důkazy jsou dostačující k prokázání uzavření smlouvy a jejího obsahu, a zda důkazy provedené v dané věci jsou k takovému závěru dostačující, není otázkou právního posouzení věci, nýbrž se týká zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů provedených v řízení. Nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav, z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází, je vlastně nesouhlasem s hodnocením důkazů, jak jej soudy provedly. Pokud dovolatel zpochybňuje skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, a namítá, že soud měl jinak hodnotit provedené důkazy a vzít či nevzít určitou skutečnost za prokázanou, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak je uvedeno přímo v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 se nepřihlíží; tento důvod lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř.
Protože žádná z námitek v dovolání nepředstavuje otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu