ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1776.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1776/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) O. S. , a b) V. B. , obou zastoupených JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Žacléři, Boberská 442, proti žalovanému Ing. Z. F. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Šantrochem, advokátem se sídlem v Trutnově, Veleslavínova 66, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956 , jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 9.479.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 14/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 21. 5. 2009, č. j. 8 C 14/2003-292, uložil žalovanému, aby každému z žalobců zaplatil 2.978.694,50 Kč s příslušenstvím, pro část požadovaného příslušenství žalobu zamítl, řízení ohledně 34.645,- Kč s příslušenstvím každému z žalobců zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci byli rovnodílnými spoluvlastníky přízemní skladovací haly, kterou postavili částečně svépomocí a kterou pak pronajímali. Žalovaný s nimi před vybudováním haly uzavřel smlouvu o dílo, na jejímž základě vypracoval projektovou dokumentaci a následně vykonával odborný dozor nad prováděním stavby. Stavba byla zkolaudována dne 3. 4. 1998 a dne 28. 12. 2002 se pod tlakem sněhové pokrývky její větší část zhroutila, neboť vazníky byly špatně zhotoveny, přičemž již samotný projekt byl vadný. Soud dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá žalobcům za vzniklou škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť zhotovil vadný projekt a následně na stavbě nevykonával řádný odborný dozor podle §44 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 1998, když na nedostatky neupozornil a nezajistil jejich odstranění.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit každému z žalobců 1.279.260,50 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil. Po doplnění dokazování dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že ohledně projektové dokumentace i výkonu odborného dozoru mezi účastníky žádná smlouva uzavřena nebyla, a žalovaný tak nemohl porušit žádnou smluvní povinnost, vyplývající ze závazkového vztahu s žalobci. Přesto porušil prevenční povinnost podle §415 obč. zák., protože svým jednáním uvedl žalobce, které ve stavebním řízení zastupoval, v omyl, v důsledku čehož pak vznikla škoda. Jako odborník ve stavebních záležitostech měl žalobce seznámit s tím, že se nejedná o tzv. jednoduchou stavbu a že ji tudíž nemohou stavět svépomocí, ale prostřednictvím odborné společnosti, stejně tak je měl upozornit na nutnost obstarání podrobnější dokumentace, a to alespoň ohledně vazníků. Žalobci nemohli tušit, že na stavbě neprovádí odborný dozor, že jím zpracovaná dílenská dokumentace na vazníky nepostačuje a že jak žalovaný, tak stavební úřad nepostupují při vydání stavebního povolení v souladu s normami veřejného práva. Žalovaný za škodu odpovídá, přestože odpovědnými subjekty jsou také Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, které odpovídá za chybné rozhodnutí stavebního úřadu, a Střední odborné učiliště stavební v Trutnově, které vyrobilo vazníky. Odvolací soud zrušil rozsudek v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě ušlého zisku, neboť nárok na náhradu této škody nebyl v žalobě původně uplatněn, soud prvního stupně nerozhodl o změně žaloby a rozhodoval tak o nároku, který nebyl předmětem řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by pro žalobce zařídil stavební povolení, naopak z tohoto povolení, z faktury vystavené žalovaným a z kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že žalobci od samého počátku věděli, že jako stavebníci nemají povolení pro realizaci jednoduché stavby a že je nutné mít prováděcí dokumentaci. Žalovaný je ve stavebním řízení nezastupoval, pouze pro ně zpracovával podklady a vydáním stavebního povolení jeho činnost pro žalobce skončila. Odborný dozor vykonával jen při demolici původní stavby, k čemuž je kvalifikován. Nebylo tak prokázáno, že by žalovaný porušil jakoukoli smluvní nebo zákonnou povinnost. Navrhuje proto, aby byl zrušen jak napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, tak tomuto výroku předcházející výroky rozsudku soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření namítají, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým nelze jen odlišně právně hodnotit provedené důkazy. V daném případě především chybí tvrzení žalovaného, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a podané dovolání je tak pouze polemikou se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. naplněny (napadený výrok je výrokem potvrzujícím), zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry odvolacího soudu, resp. namítá-li, že v řízení nebylo prokázáno, že by porušil jakoukoli smluvní nebo zákonnou povinnost, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž ovšem nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. založit. Výhrady dovolatele ke zjištěním odvolacího soudu ohledně příčiny prolomení vazníků, trvání a obsahu smlouvy mezi účastníky a vědomosti žalobců o potřebě další podrobnější dokumentace, neobsahují argumentaci právní, nýbrž jsou námitkami nedostatečného či nesprávného skutkového zjištění. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, že v řízení zjištěné počínání žalovaného představuje porušení tzv. generální prevence ve smyslu §415 obč. zák. Proti této právní kvalifikaci jako takové dovolatel žádné námitky nevznáší a zpochybňuje jen okolnosti, za kterých vykonával svou činnost ve prospěch žalovaných. Je tedy zřejmé, že dovolání nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu, jejíž řešení by bylo v rozporu s hmotným právem nebo ustálenou judikaturou dovolacího soudu, případně že by šlo o otázku dosud neřešenou.
Protože uplatněné námitky žalovaného přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezaložily, Nejvyšší soud dovolání podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení pokračuje před soudem prvního stupně, který rozhodne o všech nákladech řízení včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu