ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1897.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1897/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované Krajské správě silnic Libereckého kraje , příspěvkové organizaci , se sídlem v Liberci, České mládeže 632/32, zastoupené Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně 1, Řetězová 2, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 224/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2012, č. j. 73 Co 360/2011-384, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované a obci Vítkovice (původní druhá žalovaná) domáhal náhrady škody sestávající z náhrady za bolest ve výši 13.200,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku spolu se ztrátou příspěvku na stravování ve výši 63.017,- Kč a náhrady nákladů léčení ve výši 580,- Kč; škoda vznikla v důsledku toho, že žalobce dne 2. 11. 2007 spadl do vtokové jímky propustku silnice druhé třídy u obce Vítkovice a poranil si pravé koleno.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 29 C 224/2008-142, žalobu vůči žalované a původní druhé žalované z důvodu nedostatku pasivní legitimace zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, č. j. 73 Co 161/2010-185, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Krajskou správou silnic Libereckého kraje a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že nezjišťoval, zda příčinou vzniku škody nebyla závada ve schůdnosti, a závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované označil za předčasný.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 15. 4. 2011, č. j. 29 C 224/2008-356, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 2. 11. 2007 v podvečerních hodinách při chůzi po silnici druhé třídy č. II/286 v obci Vítkovice při průjezdu protijedoucího vozidla spolu se svou partnerkou ustoupil k okraji vozovky, vpadl do vpusti nacházející se na levé straně pozemní komunikace a při pádu utrpěl poranění pravého kolene. Předmětná vpust je vtoková jímka trubní silniční propusti, tvoří součást silniční komunikace a slouží ke sběru vody ze zaústěného odvodňovacího příkopu. Silnice druhé třídy je ve vlastnictví Libereckého kraje. Podle soudu prvního stupně představuje neoznačená kanalizační vpust závadu ve schůdnosti, proto za škodu odpovídá podle §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. vlastník komunikace, nikoliv žalovaná. Ani obecnou odpovědnost žalované podle §420 obč. zák. nelze dovodit, neboť nebylo prokázáno, že by porušila zákonnou či smluvní povinnost. Ze zřizovací listiny č. j. OLP/1837/2007 ze dne 30. 10. 2007 lze vyvodit pouze povinnost žalované provádět údržbu a opravy s cílem odstranit závady ve sjízdnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 73 Co 360/2011-384, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením předpokladů odpovědnosti žalované za újmu na zdraví žalobce způsobenou závadou ve schůdnosti a v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3217/2008, podle něhož zákon č. 13/1997 Sb. upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena a uplatní se souběžně. Příčinou vzniku škody nebyla závada ve sjízdnosti, neboť vtoková jímka, do níž měl žalobce spadnout, se nachází mimo část komunikace určené pro pohyb vozidel. Nebylo prokázáno, že by vlastník komunikace zřizovací listinou či jiným způsobem uložil žalované povinnost předmětné místo označit jako nebezpečné, popř. jinak zajistit, nebo že by si byla žalovaná vědoma předmětné závady ve schůdnosti před vznikem újmy na zdraví žalobce; takovou povinnost nelze bez dalšího zahrnout pod obecně vymezený účel zřízení žalované, kterým je podle zřizovací listiny „správa a údržba silnic“. Odvolací soud uzavřel, že povinnost k odstranění předmětné závady spočívající v nedostatku zabezpečení jímky proti pádu osob má vlastník komunikace, a to ať jde o speciální zákonnou povinnost či obecně preventivní ve smyslu §415 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a za otázky zásadního právního významu označuje, „zda je závada na krajnici silnice či v prostoru ležícím v bezprostřední vzdálenosti povrchu vozovky závadou ve sjízdnosti a zda došlo ke správné aplikaci výkladu definice závady ve sjízdnosti pozemní komunikace“, zda „má správce komunikace prevenční povinnost předcházet škodě podle §415 obč. zák., ačkoli se může v daném případě jednat o škodu, která přímo nevznikla z porušení jemu zřizovací listinou uložených práv a povinností, resp. neupozorní na zcela flagrantní pochybení majitele komunikace“, a „zda lze na základě uložené povinnosti v podobě další činnosti vyplývající z práv a povinností stanovených zákonem č. 13/1997 Sb. v platném znění, zde čl. III. odst. 3.2. zřizovací listiny č. j. OLP/1837/2007 usuzovat na objektivní odpovědnost správce pozemních komunikací za škody, jejichž příčinu byly závady ve sjízdnosti či schůdnosti ve vztahu k §420 obč. zák., jakož i na odpovědnost za nedodržení prevenční povinnosti předcházet škodám podle §415 obč. zák.“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jímka není závadou ve sjízdnosti za situace, kdy je umístěna v prostoru krajnice, která tvoří součást vozovky a je částečně zaplněna listím či sněhem; naopak má za to, že se o závadu ve sjízdnosti jedná, a za škodu na zdraví žalobce je proto odpovědná žalovaná (odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1697/98). Jde o závadu natolik závažnou, že její opomenutí ze strany žalované, která má zajistit patřičný stupeň odborné péče při správě silnic, zakládá i v případě povinnosti žalované zajistit pouze sjízdnost a nikoli schůdnost, minimálně prevenční povinnost předcházet škodám podle §415 obč. zák., a to se zřetelem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2142/2005 (žalovaná místo neopatřila dopravním značením, ani je nijak nezajistila). Dále namítá, že odvolací soud opomíjí čl. III odst. 3.2. zřizovací listiny č. j. OLP/1837/2007, kde je mimo jiné žalované uloženo vykonávat další činnosti vyplývající z práv a povinností stanovených zákonem č. 13/1997 Sb. a vyhláškou č. 104/1997 Sb. (odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 379/2001 a 25 Cdo 526/2006). Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a s touto jejich samostatností je pak nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobce napadá dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o bolestném ve výši 13.200,- Kč a o náhradě nákladů vynaložených v souvislosti s léčením ve výši 580,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozsudku ve výroku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 63.017,- Kč, lze posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání v dané věci nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Žádná z otázek předložených k dovolacímu přezkumu není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Vymezení závady ve sjízdnosti a ve schůdnosti pozemní komunikace ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, včetně odpovědného subjektu za škodu způsobenou takovou závadou, je judikaturou dovolacího soudu již řešeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, publikovaný pod C 5503 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, Soubor C 4810), takže dovolatelem uváděné otázky „zda je závada na krajnici silnice či v prostoru ležícím v bezprostřední vzdálenosti povrchu vozovky závadou ve sjízdnosti a zda došlo ke správné aplikaci výkladu definice závady ve sjízdnosti pozemní komunikace“ nepředstavují právní otázky zásadního významu. Ostatně i v případě závady ve sjízdnosti či schůdnosti leží odpovědnost za škodu na vlastníku komunikace, který nemůže smluvně převést odpovědnost za škodu, jejíž příčinou je závada ve sjízdnosti, na jiný subjekt (srov. již zmíněný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3217/2008, Soubor C 8352). Opačný závěr nevyplývá ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 526/2006 (Soubor C 6066), v němž byl řešen případ, kdy poškozený požadoval náhradu škody vzniklé z důvodu závady ve sjízdnosti komunikace správce pozemní komunikace, a ve kterém dovolací soud dovodil pasivní legitimaci správce komunikace, neboť v uvedené věci byla aplikována již neúčinná právní úprava (zákon č. 13/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000) na odlišný skutkový stav (žalovaný byl právním nástupcem státní příspěvkové organizace, jež byla ve smyslu tehdejšího znění §9 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. pověřena výkonem vlastnických práv ke komunikaci).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud opomněl při provádění důkazu zřizovací listinou č. j. OLP/1837/2007 její ustanovení čl. III. 3.2., podle něhož má žalovaná vykonávat další činnosti vyplývající z práv a povinností stanovených zákonem č. 13/1997 Sb. a vyhláškou č. 104/1997 Sb., nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž uvádí vlastní představy o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu, což představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; jím formulovaná otázka k obsahu a výkladu čl. III. odst. 3.2. zřizovací listiny č. j. OLP/1837/2007 proto také nepředstavuje právní otázku, která by mohla mít zásadní význam (zjišťuje-li soud obsah listiny, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani otázka, zda „má správce komunikace prevenční povinnost předcházet škodě podle §415 obč. zák., ačkoli se může v daném případě jednat o škodu, která přímo nevznikla z porušení jemu zřizovací listinou uložených práv a povinností“, nemůže mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3217/2008) zkoumal, zda žalovaná při údržbě komunikací tak, jak jí ukládá zřizovací listina Libereckého kraje, neporušila zákonnou či smluvní povinnost a zda tedy nenese obecnou odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák., a dovodil, že tomu tak není vzhledem k absenci pověření zabezpečit danou vtokovou jímku. Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno žádné protiprávní jednání žalované při výkonu její činnosti, pak sám (odlišně od soudů obou stupňů) hodnotí, zda na straně žalované jsou prokázány skutečnosti zakládající odpovědnost za škodu, jejíž náhrada je požadována, tedy brojí proti správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli právního posouzení. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jak shora uvedeno – nezakládá.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce i ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu