ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2024.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2024/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně S. S., zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti žalované JUDr. A. F., advokátce se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 53, zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, o 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 99/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2011, č. j. 8 Co 379/2011-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2011, č. j. 8 Co 379/2011-159, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2010, č. j. 84 C 99/2009-120, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody způsobené žalovanou v souvislosti s výkonem advokacie. Rozsudkem ze dne 10. prosince 2010, č. j. 84 C 99/2009-120, Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu na zaplacení částky 2.500.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná zastupovala žalobkyni v řízení o plnění ze směnky vedeném proti směnečnému dlužníkovi - společnosti MEINOR, spol. s r. o., a rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 6. 10. 2005, byla žalobkyni přiznána částka 2.500.000,- Kč. Nárok ze směnky však nebyl uplatněn proti avalistce M. K., vůči níž byl splatný dne 1. 9. 1999 a k jehož promlčení došlo 1. 9. 2002. Žalovaná zastupovala žalobkyni i v řízení o odpůrčí žalobě proti synům avalistky o neúčinnost darovacích smluv, z důvodu neexistence vykonatelného titulu vůči avalistce byla žaloba zamítnuta (právní moc 10. 4. 2003). Soud posoudil nárok žalobkyně proti žalované podle §24 odst. 1 zákona o advokacii a dospěl k závěru, že je podle §106 obč. zák. promlčen, neboť splatnost pohledávky žalobkyně vůči M. K. nastala dne 1. 9. 1999, promlčecí doba uplynula 1. 9. 2002, od následujícího dne počala plynout tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalované, která marně uplynula dne 2. 9. 2005. Dvouletá subjektivní promlčecí doba rovněž uplynula, neboť minimálně od 10. 4. 2003, kdy nabyl právní moci zamítavý rozsudek proti synům avalistky, žalobkyně věděla, že avalistka nebyla o plnění ze směnky žalovaná, a věděla to také proto, že podepsala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti společnosti MEINOR, spol. s r. o. Žaloba podaná soudu dne 23. 10. 2006 tedy byla podána opožděně. Soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že škoda jí vznikla až poté, kdy zjistila, že pohledávka přiznaná směnečným platebním rozkazem proti společnosti MEINOR, spol. s r. o., je pro její insolventnost nedobytná, a vznesenou námitku promlčení soud neshledal v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. 8 Co 379/2011-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že škoda způsobená žalovanou tím, že o plnění ze směnky nebyla zažalována avalistka, vznikla žalobkyni 1. 9. 2002, kdy uplynula promlčecí doba k uplatnění nároku ze směnky, a avalistka se tak mohla úspěšně ubránit námitkou promlčení. Od 2. 9. 2002 tedy počal běh tříleté objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobkyně na náhradu škody proti žalované, žaloba byla podána 23. 10. 2006 a právo žalobkyně tedy nelze přiznat; námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce okamžiku vzniku škody nezažalováním jednoho ze solidárních dlužníků, neboť tato otázka dosud nebyla judikaturou vyřešena. Namítá, že ke vzniku škody došlo až v roce 2006, kdy zjistila, že hlavní dlužník ze směnky je insolventní a dluh nebude od něj vymožen, a až tehdy počal běh objektivní promlčecí doby. Dovozuje, že dokud není postaveno najisto, že na řádně zažalovaném solidárním dlužníkovi nebude plnění vymoženo, nevznikla jí žádná škoda tím, že druhý dlužník nebyl žalován. Dále zásadní význam rozhodnutí spatřuje v otázce, zda v důsledku úmyslného jednání žalované, která ji uváděla v omyl tvrzeními, že avalistka ze směnky byla zažalována, a nepředala jí rozhodnutí ve věci odpůrčích žalob proti synům avalistky, může být vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že až na přelomu října a listopadu roku 2005 zjistila, že avalistka nebyla zažalována. Dovozuje, že žalovaná svým úmyslným jednáním způsobila, že žalobkyně se o vzniku škody nedozvěděla v objektivní promlčecí době, což je rovněž jednáním proti dobrým mravům. Otázku zásadního významu spatřuje též v posouzení, zda může dojít k uplynutí objektivní promlčecí doby před tím, než počne běžet subjektivní promlčecí doba. Namítá, že pokud by v jejím případě objektivní promlčecí doba počala běžet 2. 9. 2002, uplynula by před tím, než se žalobkyně o vzniku škody dozvěděla, což bylo na přelomu října a listopadu 2005, takže nárok na náhradu škody by nemohl být reálným způsobem uplatňován. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. Otázka promlčení je soudy velmi často řešena a okamžik vzniku škody nezažalováním M. K. nelze ztotožňovat s okamžikem, kdy soudem přiznaná pohledávka žalobkyně vůči společnosti MEINOR se ukázala být nedobytnou. Nesouhlasí s názorem žalobkyně, že u škody vzniklé v důsledku nezažalování jednoho ze solidárních dlužníků dochází ke vzniku škody až v okamžiku, kdy vyjde najevo, že dluh nemůže být vymožen po druhém dlužníku. Tvrzení žalobkyně o úmyslném uvádění v omyl ze strany žalované nejsou pravdivá, navíc jde o otázku skutkovou, nikoliv právní. Pokud jde o vztah promlčecí doby objektivní a subjektivní, platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, i když běží druhá promlčecí doba.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., je důvodné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 18. října 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam pro řešení otázky počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody za ztrátu pohledávky ze směnky, která dosud nebyla dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena a kterou odvolací soud neposoudil správně.
Předmětem tohoto řízení je nárok na náhradu škody, představované ztrátou směnečné pohledávky žalobkyně v důsledku pochybení advokátky, která při výkonu advokacie – zastupování žalobkyně ve směnečném sporu – zažalovala pouze směnečného dlužníka a nikoli také avalistku, proti níž se pohledávka promlčela. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že škoda žalobkyni vznikla v okamžiku, kdy uplynula promlčecí doba k uplatnění pohledávky proti avalistce a ona se tak mohla proti nároku žalobkyně ubránit námitkou promlčení, a od tohoto okamžiku běžela objektivní tříletá promlčecí doba podle §106 odst. 2 obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu škody vůči žalované. S tímto právním posouzením okamžiku vzniku škody se dovolací soud neztotožňuje.
V dané věci žalobkyně měla nárok na plnění ze směnky vlastní bez protestu vystavené společností MEINOR, spol. s r.o., na částku 2.500.000,- Kč, směnka byla avalována M. K. Žalovaná jako právní zástupkyně žalobkyně zažalovala ve směnečném řízení pouze výstavce směnky, vůči němuž získala exekuční titul, nepodala však žalobu proti avalistce na plnění společně a nerozdílně se směnečným dlužníkem (výstavcem směnky), a právo na plnění ze směnky proti avalistce se promlčelo; proti směnečnému dlužníkovi se pohledávka posléze stala nedobytnou.
Ve smyslu §32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, je aval dlužníkem samostatným, má postavení dlužníka přímého a při postihu je solidárním se všemi ostatními dlužníky (srov. též Zdeněk Kovařík: Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5., dopl. vydání, Praha: C. H. Beck, 2011, s. 66, s. 124).
Otázka okamžiku vzniku škody způsobené advokátem jeho klientovi včasným neuplatněním nároku, jenž se promlčel, byla dovolacím soudem opakovaně řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, rozsudek ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007) se závěrem, že vznik škody na straně žalobce předpokládá, že jeho právo na plnění proti jeho dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno, dlužník odpírá dobrovolně plnit a nelze na něm již plnění vymáhat, protože by se u soudu úspěšně ubránil námitkou promlčení, přičemž není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou promlčenou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení.
Z tohoto názoru odvolací soud v dané věci vycházel a správně dovodil, že objektivní promlčecí doba podle §106 odst. 2 obč. zák. počíná běžet ode dne vzniku škody. Při stanovení okamžiku vzniku škody na straně žalobkyně však přehlédl, že platební povinnost k témuž plnění ze směnky svědčila nejen avalistce ale i směnečnému dlužníkovi MEINOR, spol. s r.o., a to jejich povinnost společná a nerozdílná. Pasivní solidarita dlužníků (§511 obč. zák.) znamená, že věřitel je oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z dlužníků a v rozsahu, v jakém dluh splnil jeden z nich, zaniká povinnost druhého. Je proto zřejmé, že dokud žalobkyně mohla úspěšně svoji směnečnou pohledávku uspokojit na některém ze solidárních dlužníků, škoda spočívající ve ztrátě této pohledávky ji nevznikla. Teprve v situaci, že je vyloučeno uspokojit směnečnou pohledávku na všech solidárních dlužnících, dochází ke ztrátě pohledávky a ke vzniku škody na straně věřitele. Rovněž v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaném pod R 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že ke vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná. Pro závěr o nevymahatelnosti pohledávky je tedy rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel skutečně svého práva nedomůže, a pouze toto objektivní zjištění je rozhodující pro závěr o vzniku škody.
Vznik majetkové újmy žalobkyně se tedy neváže k okamžiku, kdy uplynula promlčecí doba k uplatnění nároku na plnění proti avalistce, pokud pohledávka žalobkyně mohla být uspokojena druhým dlužníkem, jenž byl společně a nerozdílně s ní povinen k témuž plnění a jemuž byla platební povinnost uložena soudem. Teprve v okamžiku, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že směnečná pohledávka je definitivně nevymahatelná, a to jak proti směnečnému dlužníkovi z důvodu jeho insolventnosti, tak proti avalistce z důvodu promlčení, vzniká na straně žalobkyně škoda, představovaná ztrátou této pohledávky. Objektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo. Počátek běhu objektivní promlčecí doby podle §106 odst. 2 obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené ztrátou majetkového přínosu, jenž věřitel pohledávky ze směnky mohl od solidárních dlužníků očekávat, nebýt tvrzeného pochybení žalované při výkonu advokacie, nastává, jakmile je zřejmé, že směnečná pohledávka již nebude uspokojena a je nevymahatelná.
Subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák. pak běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě, jejíž náhradu požaduje, a o odpovědné osobě, aby mohl svůj nárok uplatnit u soudu, přičemž subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než je počátek běhu objektivní promlčecí doby, jenž se váže k okamžiku vzniku škody samotné.
Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v otázce okamžiku vzniku škody a počátku běhu promlčecí doby naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil; vzhledem k tomu, že důvody zrušení rozsudku dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
K dalším námitkám v dovolání lze dodat, že posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, jejíž řešení předkládá dovolatelka dovolacímu přezkumu, může mít význam pro rozhodnutí v dané věci pouze za stavu, že námitka promlčení byla vznesena důvodně, takže o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. lze uvažovat teprve po vyřešení otázky promlčení, a otázka vzájemného vztahu běhu promlčecí doby objektivní a subjektivní závisí na konkrétních skutkových zjištěních, jež budou v dalším řízení učiněna.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu