ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2119.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 2119/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem ve věci žalobkyně Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky , IČO 47114304, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, proti žalované H. Ch. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 126, o 2.814.918,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 142/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, č.j. 21 Co 497/2013-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.880,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Hostinského, advokáta se sídlem Praha 3, Vinohradská 126.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2014, č.j. 21 Co 497/2013-90, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 9. 2013, č.j. 10 C 142/2011-69, ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s úrokem z prodlení, to vše do 31. 12. 2015, jinak žalobu zamítl, výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek změnil tak, že se žalované tato povinnost neukládá; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně podle §237 o. s. ř. dovolání, jež odůvodňuje nesprávným právním názorem, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Zdůrazňuje, že náklady vzniklé žalobkyni jsou náklady spojené s léčením jejího pojištěnce ve smyslu §449 odst. 1 a 3 obč. zák. a nárok zdravotní pojišťovny na náhradu škody podle §20a zákona č. 550/1991 Sb. není nárokem na náhradu škody poškozeného podle občanského zákoníku, a proto soud nemohl podle názoru dovolatelky náhradu snížit podle §450 obč. zák. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolatelka nesprávně a nedostatečně dovozuje přípustnost předmětného dovolání; jinak považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel tedy musí uvést, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Z dovolání musí být přitom zřejmé (v závislosti na tom, který z případů přípustnosti dovolání dovolatel uplatňuje), od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva dosud nebyla a má být dovolacím soudem vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku dovolání nevyhovuje. Dovolatelka vytýká rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci, proti němuž staví své názory, jak by měla být věc po právní stránce posouzena, aniž by tato tvrzení uváděla do souvislosti s předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka spatřuje jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. jen v té skutečnosti, že rozsudek soudu prvního stupně byl soudem odvolacím změněn. Uvedený předpoklad přípustnosti však byl uplatnitelný za právní úpravy dovolacího řízení účinné do 31. 12. 2012. Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 1. 2014, je v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), podle něhož samotná změna rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé soudem odvolacím není pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodující.
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, které mohla dovolatelka doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatelku poučit a k doplnění dovolání ji vyzvat (§243b o. s. ř.). Protože dovolatelka nezbytné náležitosti v dovolání neuvedla, ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, §243f odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu