ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2379.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2379/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Ing. J. G., a b) J. G., zastoupených Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem Ostrava, 28. října 219/438, proti žalovaným 1) V. J., a 2) V. J., zastoupeným JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Brno, Pellicova 8a, o 75.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 115/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2012, č. j. 44 Co 112/2011-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.293,- Kč k rukám JUDr. Kristiny Škampové, advokátky se sídlem v Brně, Pellicova 8a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. září 2010, č. j. 18 C 115/2008-143, zamítl žalobu na uložení povinnosti oběma žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 75.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci v r. 2007 koupili byt 3+1, v němž bydlely žalované spolu se svou matkou, která byla nájemkyní tohoto bytu, její nájemní vztah byl z důvodu neplacení nájemného ukončen k 30. 9. 2007 výpovědí z nájmu, v níž se pronajímatel zavázal poskytnout přístřeší. Matka žalovaných byla dlouhodobě vážně nemocná, dne 5. 2. 2008 zemřela a řízení o neplatnost výpovědi bylo pravomocně zastaveno. Dlužné nájemné bylo v prosinci roku 2007 doplaceno, od ledna 2008 bylo hrazeno žalovanými. Žalobci opakovaně vyzývali nejprve matku žalovaných a následně žalované k vyklizení bytu, žalované se k 1. 8. 2008 odstěhovaly a řízení u soudu o vyklizení bytu bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno. V nyní projednávané věci se žalobci na žalovaných domáhají náhrady škody z důvodu, že žalované po skončení nájmu neuvolnily byt a žalobci proto museli platit 7.000 Kč měsíčně za ubytování svého syna a zároveň jim ušel zisk z pronájmu tohoto bytu dalším osobám 8.000 Kč měsíčně, a to za dobu 5 měsíců od 1. 2. 2008. Soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná a nemorální, neboť žalované žádnou svoji povinnost neporušily, neměly povinnost se z bytu vystěhovat bez zajištění přístřeší, žalobci jim přístřeší nezajistili a ve svém tlaku contra bonos mores na jejich vystěhování neustali, přestože byli obeznámeni s jejich tíživou situací; navíc neprokázali svá skutková tvrzení o vzniklé škodě – platbách za ubytování syna ve výši 7.000,- Kč měsíčně a ušlém zisku z pronájmu bytu ve výši 8.000,- Kč měsíčně za dobu od 1. 2. 2008 do 31. 7. 2008. Usnesením ze dne 23. 4. 2010 soud nepřipustil změnu žaloby na vydání bezdůvodného obohacení sočívajícím v rozdílu mezi placeným a tzv. tržním nájemným, neboť dosavadní výsledky řízení by nemohly být podkladem pro řízení o jiném nároku; ostatně až do zajištění přístřeší se vztahy účastníků řídily §712a obč. zák. a žalované nebyly povinny platit tržní nájemné.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. března 2012, č. j. 44 Co 112/2011-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Soud prvního stupně nepochybil, když nárok posoudil jako nárok na náhradu škody, a usnesením soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby je odvolací soud vázán a nemůže je měnit v rámci odvolacího řízení; ostatně podmínky pro připuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny. Žalobci v řízení neunesli důkazní břemeno ohledně vzniku škody a nebyl tak prokázán jeden z předpokladů nároku na náhradu škody.
Tento rozsudek napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podávají je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že soud prvního stupně porušil ust. §118a odst. 2 o. s. ř., když poté, co neprokázali vznik škody, je nepoučil, že jejich nárok je možno posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a pochybil, když nepřipustil změnu žaloby. Argumentace odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky podle §95 odst. 2 o. s. ř., je nesprávná, neboť stačilo pouze doplnit tvrzení žalobců a návrhy důkazů o tom, jak se na jejich úkor obohatily žalované. Soudy obou stupňů pochybily, když nepřipustily změnu žaloby a nesplnily poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že dovolání není přípustné, neboť žádná otázka zásadního právního významu nebyla položena. Žalobci byli od počátku řízení zastoupeni advokátem, z jejich žaloby je jasné, čeho se domáhají, a usnesením o nepřipuštění změny žaloby je odvolací soud vázán. Otázka poučovací povinnosti byla opakovaně dovolacím soudem řešena (např. v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2002/2002) se závěrem, že soud není povinen poučovat účastníka řízení o tom, že může uplatnit obdobný či jiný návrh, než který v žalobě skutkově vymezil. Navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 12. března 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Otázka poučení účastníka řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. o možnosti právně kvalifikovat jeho nárok podle jiného hmotněprávního ustanovení, než jak byl uplatněn, v níž dovolatelé spatřují zásadní význam napadeného rozhodnutí, není otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť podmínky pro aplikaci ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny. Žalobci vylíčili skutková tvrzení, z nichž bylo jednoznačné, čeho a proč se domáhají; jejich právní kvalifikací není soud vázán. Judikatura soudů jednoznačně vylučuje tzv. hmotněprávní poučení účastníka řízení, tj. poučení o tom, jaké jiné či další nároky by mohl uplatnit. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku (k otázce nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
Otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. není ani námitka, že podmínky pro připuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř. byly splněny.
Návrh na změnu žaloby byl učiněn před soudem prvního stupně, soud jej nepřipustil a odvolací soud je tímto usnesením ve smyslu §170 o. s. ř. vázán, ostatně proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby není odvolání přípustné (srov. §202 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby je vyloučeno z přezkumu, neboť žalobce nemůže být nepřipuštěním změny žaloby závažným způsobem poškozen, může totiž svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (obdobně srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1601). Právní názor odvolacího soudu, že je rozhodnutím soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby vázán, je správný, obdobná otázka již byla řešena např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012. Nejde tedy o otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobců tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 7.380,- Kč, určené podle §7 bodu 5. a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. (srov. č. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč, a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle §137 odst. 3 o. s. ř. (1.613,- Kč), celkem tedy 9.293,- Kč.
Odměna advokátky byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů; ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, byla vyhláška č. 484/2000 Sb., k tomuto účelu vydaná, nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis k dispozici není.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu