ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2557.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2557/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně 1) S. P. , a žalobce 2) J. P. , obou zastoupených Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U studánky 3, proti žalované CENTRUM BABYLON, a.s. , se sídlem v Liberci, Nitranská 1, IČO 25022962, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, o 264.019,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 28/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. prosince 2011, č. j. 73 Co 291/2011-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.712,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č. j. 20 C 28/2010-159, zamítl žalobu na náhradu škody ve výši 264.019,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci byli ve dnech 13. až 15. 2. 2009 ubytováni v hotelu provozovaném žalovanou obchodní společností a po vyklizení hotelového pokoje okolo 12. hodiny uložili veškeré osobní věci do svého automobilu, zaparkovaného na hotelovém parkovišti. Toto parkoviště je veřejné a běžně přístupné, jedná se o pětipatrovou garáž s bezpečnostními kamerami, provozovatelka však nezajišťuje plné střežení prostor a žalobci o tom byli informováni. Ve 14:30 hod. se žalobci ke svému automobilu vrátili a zjistili, že jeho zámek byl poškozen a osobní věci, finanční hotovost, doklady a navigace odcizeny. Na základě těchto skutkových okolností dospěl soud k závěru, že na daný případ nelze aplikovat §433 obč. zák., neboť veřejné parkoviště není místem určeným nebo obvyklým pro ukládání věcí ubytovaných hostů, k čemuž přistupuje i fakt, že v době krádeže již žalobci nebyli u žalované ubytováni a neexistoval tak mezi nimi právní vztah, který je základním předpokladem odpovědnosti za škodu podle §433 obč. zák. Věc proto dále posuzoval pouze podle §435 obč. zák., který odpovědnost provozovatele garáží vztahuje toliko na dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství. Protože věci odcizené z automobilu nejsou standardním příslušenstvím vozu, žalovaná není za škodu vzniklou jejich odcizením odpovědná.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č. j. 73 Co 291/2011-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s argumenty pro vyloučení aplikace §433 obč. zák. K odpovědnosti žalované podle §435 navíc doplnil, že součástí smlouvy o nájmu parkovací plochy nebyl závazek žalované střežit zaparkované vozidlo, resp. tato okolnost, jež je nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu podle §435, ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá. Soud vyloučil taktéž použití §420 obč. zák., neboť nebylo zjištěno ani tvrzeno žádné porušení právní povinnosti žalované. Vzhledem k okolnostem odvolací soud shledal, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení by v daném případě bylo vůči žalobcům nepřiměřeně tvrdé, změnil proto výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, a stejně tak rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňují ho nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Ve vztahu k soudy provedenému výkladu §433 obč. zák. uvádějí, že ubytovatel odpovídá za škodu i v případě, pokud jsou věci ubytovaných uloženy v prostorách přístupných třetím osobám, neboť prostory ubytovacích zařízení jsou veřejnosti přístupné ve většině případů, a nelze se proto na tuto skutečnost odvolávat. K výkladu §435 obč. zák. namítají, že odvolací soud nesprávně dovodil, že přítomnost kamerového systému a pořádkové služby nepostačuje k posouzení parkoviště jako „hlídaného“; nejeví se spravedlivé, aby byla odpovědnost provozovatele vyloučena pouze z toho důvodu, že zabezpečovacích prvků parkoviště využívá jen sporadicky, a to především k ochraně svého vlastního majetku. Dovolatelé rovněž předestírají otázku, zda se požadavek „hlídanosti“ vztahuje pouze na parkoviště nebo i na garáž, neboť jsou toho názoru, že u garáže lze vzhledem k jejímu charakteru dovozovat odpovědnost provozovatele podle §435 obč. zák. už ze samotné povahy věci, a to i v případě, kdy tato garáž není vůbec hlídána. Konečně namítají, že lze dovodit i obecnou odpovědnost žalované podle §420 obč. zák., která porušila především svou prevenční povinnost tím, že nepodnikla kroky k tomu, aby minimalizovala možnost vzniku škody. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a upozorňuje, že nárok žalobců prekludoval, neboť neprokázali, že by jej uplatnili ve lhůtě podle §436 obč. zák. Dodává, že bez ohledu na to, zda lze předmětné parkoviště považovat za hlídané, vztahuje se odpovědnost podle §435 obč. zák. pouze na vozidlo a jeho příslušenství, nikoliv na věci žalobcům odcizené. Názor, že ve smyslu §435 obč. zák. by odpovídal i provozovatel nehlídané garáže, je v rozporu se zákonem. Žalovaná rovněž odmítá, že by porušila svoji prevenční povinnost, kdy toto porušení naopak shledává u žalobců, kteří své věci odložili do vozidla namísto do místnosti k tomu speciálně určené. Navrhuje, aby dovolací soud, v případě že bude věc meritorně přezkoumávat, dovolání zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 21. 12. 2011, tj. před účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. nejsou naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Dovolateli vznesené námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť nenaplňují popsané podmínky přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c). o.s.ř. Otázky, jejichž právní posouzení dovolatelé napadají, již byly v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešeny a soudy nižších stupňů se od názorů publikovaných v jeho judikatuře neodchýlily.
Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., jímž se věc řídí, v ustanoveních §433 - 437 upravuje odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech. Rozlišuje přitom tři okruhy odpovědných subjektů. Ustanovení §433 obč. zák. odlišuje dva různé případy – jeho odstavec první se týká výslovně poskytovatelů ubytovacích služeb (zpravidla na základě smlouvy o ubytování podle §754 a násl. obč. zák.) a do oblasti náhrady škody promítá specifický rys tohoto druhu závazkového vztahu spočívající v tom, že ubytovanému je poskytováno přechodné ubytování v prostorách ubytovatele, při němž nepochybně bude potřebovat umístit a zároveň i zabezpečit své osobní věci (případně i po dobu své nepřítomnosti), jsou-li tzv. vneseny. Odstavec druhý pokrývá případy výkonu takových činností, při kterých zákazník zpravidla není ubytován, nicméně je za účelem využití poskytované služby nucen na určitou, většinou poměrně krátkou dobu, přerušit dohled nad svými věcmi a tzv. je odložit. Konečně podle ustanovení §435 obč. zák. za škodu na dopravních prostředcích odpovídají jednak provozovatelé garáží, jednak provozovatelé jiných podniků podobného druhu, tedy takových zařízení, kde umísťování dopravních prostředků vyplývá z povahy a obsahu závazkového vztahu mezi provozovatelem a zákazníkem (např. hlídaná parkoviště, úschovny, apod.).
K umístění věcí ubytovaného podle §433 odst. 1 obč. zák. slouží jednak prostory pro ubytování samotné, jednak prostory, které jsou k tomuto speciálnímu účelu vyhrazeny. Zatímco o vymezení prostor pro ubytování nebude zpravidla pochyb, zákon nestanoví, jak a kde mají být prostory vyhrazené k uložení věcí situovány a jak mají být vybaveny, a není proto vyloučeno, aby se nacházely i vně ubytovacího objektu. Zákon však tím, že pro označení místa vyhrazeného k uložení věcí, užívá pojmu “prostory”, dává najevo, že musí jít o místo určitým způsobem vydělené, od ostatního okolí ohraničené a určené právě k umístění věcí, které nebudou vneseny přímo do ubytovacích prostor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 25 Cdo 97/99). V posuzované věci vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, že věci byly žalobcům odcizeny z motorového vozidla zaparkovaného v krytém parkovišti, které sice tvoří součást hotelového areálu provozovaného žalovanou, avšak nejde o prostory určené ke vnesení věcí v souvislosti s ubytováním, neboť jsou používány i dalšími zde parkujícími neubytovanými osobami, a nejsou ani ubytovatelem nabízeny jako prostory určené pro uložení věcí spojené s ubytováním. Kromě toho je zřejmé, že žalobci si do vozu přenesli své věci právě z hotelového pokoje po skončení ubytování, tedy již nikoliv v rámci smlouvy o ubytování. Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že o odpovědnost za škodu na věci vnesené v souvislosti s využitím ubytovacích služeb (§433 odst. 1 obč. zák.) se nejedná.
K námitce, že jde o odpovědnost žalované jako provozovatelky střeženého parkoviště podle §435 obč. zák., lze uvést jen tolik, že tato objektivní odpovědnost se týká pouze škody na vozidlech zde umístěných a na jejich příslušenství. Dovolatelé však nezpochybňují závěr odvolacího soudu, že odcizené věci charakter příslušenství vozu neměly, takže za této situace je řešení otázky charakteru parkoviště bezpředmětné, neboť nemůže ničeho změnit na závěru o nedostatku podmínek tohoto typu odpovědnosti.
Konečně k obecné odpovědnosti žalované za porušení právní povinnosti (§420 obč. zák.) dovolatelé kromě obecných výhrad, že žalovaná zanedbala povinnosti při střežení parkovacího prostoru, nepřinášejí žádné tvrzení o konkrétním počínání či opomenutí, které by zakládalo protiprávnost v tom směru, že by bylo v příčinné souvislosti s odcizením věcí z vozidla.
Ze všech těchto důvodů nelze dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy ani přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.; Nejvyšší soud proto podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci jsou s ohledem na výsledek řízení povinni nahradit žalované náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.380,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobců, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 11.712,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu