ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2618.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2618/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovaným 1) Fakultní nemocnici v Motole , se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, 2) Nemocnici s poliklinikou v Praze 5 – Na Homolce , se sídlem v Praze 5, Roentgenova 2, zastoupené JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA, advokátem se sídlem v Praze 5, Kotlářka 1259/1, 3) Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze , se sídlem v Praze 1, Vlašská 36, zastoupené JUDr. Romanou Křenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1460/12, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 355/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, č. j. 25 Co 138/2012-482, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2012, č. j. 25 Co 138/2012-482, potvrdil rozsudek ze dne 14. 3. 2011, č. j. 4 C 355/2004-451, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu na zaplacení částek 40.000.000,- Kč bolestného, 20.000.000,- Kč náhrady za ztížení společenského uplatnění a 20.000.000,- Kč náhrady za zničení manželského a rodinného života; rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce byl v období let 1992 až 1995 postupně u všech žalovaných několikrát krátkodobě hospitalizován pro různé obtíže, byla mu prováděna různá vyšetření, aniž byla diagnostikována lymská borelióza. Tu stanovil až 25. 3. 1997 MUDr. Vladimír Potoček. Žalobce dlouhodobě trpěl zdravotními potížemi a poté, co dospěl k závěru, že jsou za ně odpovědni žalovaní, kteří nedokázali stanovit správnou diagnózu, podal proti nim 15. 11. 2004 žalobu na náhradu škody. K námitce všech žalovaných odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet nejpozději dne následujícího po vyšetření MUDr. Potočkem, tj. 26. 3. 1997, a skončila 26. 3. 1999; žaloba byla podána 15. 11. 2004, tedy po marném uplynutí promlčecí doby, proto jsou uplatněné nároky promlčeny. Jestliže žalobce již v březnu 1997 (nesprávně v odůvodnění uvedeno 2007) věděl, že nebyl žádným z žalovaných léčen pro uvedenou diagnózu, měl dostatek času vyžádat si odborné vyjádření a podat včas žalobu. Učinil-li tak až po několika letech, nelze námitku promlčení považovat za právní úkon v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že dokazování u soudů nižších stupňů bylo nedostatečné a že při posuzování námitky promlčení by se mělo vzít v úvahu, že v důsledku svých zdravotních obtíží nebyl zcela způsobilý bránit v rozhodné době svá práva. Soudy neprovedly důkazy, z nichž bylo možno dovodit, že žalobce byl v době od roku 1993 do roku 2004 ve stavu nezpůsobilosti k právním úkonům, což mělo za důsledek stavení běhu promlčecí doby podle §113 obč. zák. Namítá také, že výše náhrad nákladů řízení, které musí zaplatit žalovaným, je nespravedlivá a prosazuje postup podle §150 o.s.ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvádí, že jí není známo, že by byla způsobilost žalobce k právním úkonům jakýmkoliv soudním rozhodnutím omezena, žalobce ani jeho právní zástupkyně až do podání dovolání nic podobného nenamítali a této skutečnosti rovněž nic nenasvědčuje. Uplynutí promlčecí doby považuje za jednoznačně a nezpochybnitelně prokázané a z toho důvodu nebylo na místě se nárokem věcně zabývat a provádět rozsáhlé dokazování. Ohledně nákladů řízení upozorňuje na skutečnost, že žalobce sám ve svém žalobním návrhu stanovil meze soudního řízení, a to i pokud jde o případné náklady řízení, povinnost nahradit úspěšným žalovaným náklady řízení si proto přivodil sám svým nezodpovědným jednáním. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalované 1) náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, neboť dovolatel neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, jen polemizuje se skutkovým závěrem soudů prvého a druhého stupně. Tvrzení o nezpůsobilosti dovolatele chránit v období 1993-2004 své zájmy podle něj nemá oporu v dokazování a žádné skutečnosti, které by tomu nasvědčovaly, nebyly tvrzeny ani je nelze nepřímo dovodit z jeho jiných tvrzení. Navrhuje proto dovolání odmítnout.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 5. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. nejsou naplněny (nejde o změnu rozhodnutí ani o potvrzení rozhodnutí proto, že by byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu v předchozím zrušovacím rozhodnutí), zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Přípustnost dovolání v této věci proto může být dána pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, musí přitom jít o dovolací důvod, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Námitky dovolatele, že soudy nižších stupňů neprovedly dostatečné dokazování, ani polemika se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže, neboť se nejedná o námitky nesprávného právního posouzení věci. Úvahy dovolatele o jeho nezpůsobilosti k právním úkonům, resp. o jeho objektivní neschopnosti bránit v rozhodné době svá práva podáním včasné žaloby, představují novou skutečnost, kterou byl povinen tvrdit již před soudem prvního stupně, což dovolatel nečinil, a v dovolacím řízení se nové uplatnění skutečností spojených s důvody pro stavení běhu promlčecí doby vzhledem k charakteru dovolacího řízení (§241a odst. 4 o.s.ř.) nepřipouští. Výhrady dovolatele proti závěrům odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení pak nesměřují proti rozhodnutí ve věci samé, jíž je podle právní teorie i soudní praxe předmět, pro nějž se řízení vede. Usnesení o náhradě nákladů řízení, které je součástí rozsudku, ovšem věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není tedy rozhodnutím o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže dovolání proti němu není přípustné.
Žádná z námitek dovolatele není způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud proto dovolání podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco vyjádření žalovaných 1) a 2) k otázkám řešeným napadeným rozhodnutím za stavu, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§142 odst. 1 o.s.ř.). Žalované 3) žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu