ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2790.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2790/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem Brno, třída kpt. Jaroše 1929/10, proti žalovanému JUDr. M. K. , zastoupenému JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 6/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č.j. 68 Co 513/2012-175, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 59.435,20 Kč k rukám JUDr. Jitky Mothejzíkové, advokátky se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 11.209.962,63 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl žalovaný jako rozhodce způsobit vydáním rozhodčího nálezu dne 1. 10. 2007 pod sp. zn. RR 01/2007, jenž byl následně soudem jako nezákonný zrušen.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 6. 2012, č.j. 19 C 6/2010-110, zamítl žalobu na zaplacení 11.209.962,63 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v řízení zjistil, že rozhodčím nálezem sp. zn. RR 01/2007 vydaným rozhodcem JUDr. Milanem Kocourkem dne 1. 10. 2007 bylo Ing. J. K. uloženo zaplatit žalobci RADEX, s.r.o., částku 10.000.000,- Kč s příslušenstvím. Rozhodčí nález žalovaný odůvodnil tím, že bylo zjištěno, že dopisem ze dne 5. 9. 2006 odstoupila společnost FISEP, s. r. o., od kupní smlouvy, protože pozemek, jenž byl předmětem prodeje, byl dotčen jinými právy třetích osob. Ing. K. jako vlastník předmětného pozemku prohlásil, že převáděná nemovitost není zatížena žádnými jinými právy třetích osob. Předmětný pozemek žalobce získal na základě kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1999 od předchozího vlastníka Elektromontážního závodu – Odehnal spol. s r.o., na nějž byl prohlášen konkurs. Žalovaný jako rozhodce dospěl k závěru, že obě sporné strany, tj. žalobce a RADEX, s.r.o., uzavřely platně zprostředkovatelskou smlouvu o prodeji předmětného pozemku včetně ujednání o smluvní pokutě a o řešení ze smlouvy vzniklého sporu výhradně v rozhodčím řízením před ad hoc jediným rozhodcem – prof. JUDr. Antonínem Kandou, DrSc. Z důvodu úmrtí prof. K. se strany dodatkem ke smlouvě dohodly o nahrazení původního rozhodce novým – žalovaným. Povinnost žalobce zaplatit smluvní pokutu dovodil rozhodce z čl. V bodu 2 smlouvy o zprostředkování, neboť uzavření kupní smlouvy bylo znemožněno postupem konkursního správce společnosti Elektromontážní závod – Odehnal, spol. s r. o., který označil prodej pozemku za neúčinný a zahrnul jej do konkurzní podstaty. Žalobce zaplatil společnosti RADEX, s. r. o., 10.000.000,- Kč jako jistinu a 300.000,- Kč jako poplatek za rozhodčí řízení, dále úroky z prodlení z částky 10.000.000,- Kč za dobu od 3. 2. 2007 do 16. 10. 2007 a náklady exekučního řízení ve výši 673.698,63 Kč. Za právní zastoupení zaplatil Mgr. Václavu Kotkovi 145.800 Kč. V následném sporu mezi žalobcem a Mgr. Vladimírem Partlem, správcem konkursní podstaty úpadce Elektromontážní závod – Odehnal, s. r. o., Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 2008, č.j. 34 Cm 7/2007-60, vyloučil předmětný pozemek z konkursní podstaty s tím, že právo uplatnit neúčinnost právního úkonu k datu soupisu pozemku bylo promlčeno. V následném řízení o zrušení uvedeného rozhodčího nálezu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 303/2007 bylo rozsudkem ze dne 22. 6. 2009 žalobě vyhověno a rozhodčí nález byl zrušen s odůvodněním, že nález žalobce zavázal k plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2010, č.j. 23 Co 95/2010-150, rozsudek obvodního soudu potvrdil se závěrem, že vyšly najevo okolnosti, které nemohly být použity v rozhodčím řízení a které mohly pro žalobce přivodit příznivější výsledek. Soud prvního stupně vyšel z ustanovení §420 odst. 1, 3 obč. zák. a ustanovení §31 písm. a), e), f) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 29. 12. 2011 a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Bylo sice prokázáno, že v souvislosti s vydaným rozhodčím nálezem z majetkové sféry žalobce ubyla částka 11.209.962,63 Kč, i to, že žalovaný v rozhodčím řízení vydal rozhodčí nález, který byl zrušen pravomocným soudním rozhodnutím. Rozhodčí nález však nebyl nezákonným rozhodnutím. Podle soudu nelze sankcionovat rozhodce za jeho právní názor s výjimkou případu, kdy by takovým rozhodnutím byl spáchán trestný čin. Podle soudu žalovaný v rozhodčím řízení postupoval podle zákona, rozhodoval podle právního stavu platného v době rozhodnutí a s přihlédnutím k důkazům, které byly stranami navrženy a byly v době jeho rozhodování k dispozici, v odůvodnění vysvětlil důvod jeho vydání. Soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu je podle soudu vyloučen, přičemž rozhodce s ohledem na svoji rozhodovací pravomoc nemůže být pohnán k odpovědnosti za právní názor, který ve věci aplikoval a na jehož základě vydal rozhodčí nález, byť by šlo o stanovisko po právní stránce odlišné od názoru obecných soudů. Soud odkázal na závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2010, č. j. 23 Co 95/2010-150, jenž posoudil předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení tak, že rozhodce v době rozhodování neměl k dispozici podstatný důkaz – rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2008, č.j. 34 Cm 7/2007-60, jenž nabyl právní moci až dne 28. 3. 2009. Uzavřel, že žalovaného nelze činit odpovědným za újmu vzniklou žalobci. Výlučným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu byla nově zjištěná existence rozhodnutí, jež žalobce nemohl bez své viny použít v řízení před rozhodcem a jež mohlo pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, tedy byly dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Kupní smlouva o prodeji pozemku uzavřená žalobcem tak nevykazovala žádné právní vady a nebyl důvod pro to, aby od ní kupující odstoupil, ani aby se žalovaný domáhal zaplacení smluvní pokuty. Na straně žalovaného tak chybí podle soudu porušení povinnosti a příčinná souvislost se škodou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2013, č.j. 68 Co 513/2012-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Za správný označil závěr soudu prvního stupně, že odpovědnost rozhodce za škodu podle §420 obč. zák. není vyloučena, je však třeba splnit předpoklady jejího vzniku, k čemuž– ve vztahu k jednání rozhodce – nedošlo. Odkázal na ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení ve znění do 31. 3. 2012 a možnost zrušení rozhodčího nálezu soudem na návrh kterékoliv strany pouze z taxativně vymezených důvodů. Zdůraznil, že hodnotit věcnou správnost rozhodnutí rozhodce, tedy správnost jím provedeného zhodnocení dokazování, správnost jeho skutkových zjištění a právního posouzení věci soudu zásadně nepřísluší. Uvedl též, že v rozhodnutí soudu, jímž byl předmětný rozhodčí nález zrušen, nebylo vysloveno, že by výlučným důvodem pro zrušení nálezu byla existence důvodů, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení. Ve vztahu k částkám, jež žalobce vydal na náklady exekuce, nesvědčí nic z provedených důkazů o příčinné souvislosti mezi jejich vynaložením a vydáním rozhodčího nálezu, neboť nebylo ani tvrzeno, ani potvrzeno, že by žalobci něco bránilo v dobrovolném plnění. Uzavřel, že žalovaný se nedopustil jakéhokoli protiprávního jednání tím, že v mezích svých kompetencí rozhodl na podkladě ujednání stran o podřízení se rozhodčímu řízení. Odmítl též ztotožnění odpovědnosti rozhodce a odpovědnosti advokáta podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť pravomoc rozhodce rozhodovat ve sporu je založena svobodným projevem vůle dvou (více) stran závazkového vztahu a plyne ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce rozsáhlé dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., a uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V postupu soudu prvního stupně shledává vadu řízení spočívající ve vložení zásadního vyjádření protistrany do soudního spisu v mezidobí od odročení jednání soudu za účelem vyhlášení rozsudku do okamžiku vyhlášení rozsudku, aniž by byl žalobce o nových argumentech informován a mohl se k nim vyjádřit. Uvedená vada řízení nemohla být podle dovolatele odstraněna ani v řízení před odvolacím soudem, v jehož rámci se dovolatel s předmětným vyjádřením seznámil. Dovolatel následně vznáší řadu hmotněprávních otázek, které byly podle jeho názoru odvolacím soudem nesprávně právně posouzeny. Uvedené otázky se zaměřují na odpovědnost rozhodce za způsobenou škodu v souvislosti s vydáním rozhodčího nálezu, který je v rozporu s hmotným právem a byl následně soudem zrušen. Má za to, že soud v rámci řízení o odpovědnosti rozhodce může přezkoumávat správnost rozhodčího nálezu jako otázku předběžnou, a dovozuje analogii s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu o odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou jeho klientovi porušením ustanovení zákona o advokacii. V dovolání rekapituluje skutkový a právní základ žaloby, shrnuje námitky uplatněné v rozhodčím řízení a v řízení před soudem prvního stupně, zejména že rozhodce porušil svoji povinnost tím, že neaplikoval normy použitelného hmotného práva a nepostupoval v souladu s ustanoveními §18 a §19 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Podle názoru dovolatele není rozhodce z právního pohledu osobou „sui generis“, která má nějaké výsadní postavení, a vztahují se na ni právní předpisy, které se vztahují na kohokoli jiného. Dále vytýká vady postupu rozhodce v rozhodčím řízení, opomenutí podstatných skutečností, zejména přezkoumání oprávněnosti postupu správce konkursní podstaty. Pochybení rozhodce shledává v nepřerušení rozhodčího řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v souvislosti s řízením o vyloučení pozemku z konkursní podstaty a nezkoumání samotného důvodu pro jeho zahrnutí správcem do konkursní podstaty. Postup rozhodce shledává účelovým a svévolným, neboť rozhodl na základě pouhého odstoupení od kupní smlouvy ze strany kupujícího, aniž by zkoumal právní vadu předmětného pozemku. Právní závěry soudů obou stupňů označuje za nekonzistentní a vnitřně rozporné, neboť směšují důvody pro zrušení rozhodčího nálezu a důvody, pro které by měl být rozhodce odpovědný za vzniklou škodu. Tvrdí, že rozhodce měl při rozhodování sporu vzít v úvahu právní předpisy na ochranu spotřebitele a dobré mravy, tedy poskytnout slabší straně (žalobci) zvýšenou ochranu, což však neučinil a rozhodl v rozporu s jednoznačným textem zákona a zjištěným skutkovým stavem. Uvádí, že společnost RADEX, s.r.o., je v úpadku, nemá žádný majetek, a není tak schopna dovolateli smluvní pokutu vrátit. Je přesvědčen, že odpovědnost rozhodce podle občanského zákoníku je zcela nezávislá na skutečnosti, zda je rozhodčí nález následně soudem zrušen či nikoli. Uzavírá, že nárok společnosti RADEX, s.r.o., na smluvní pokutu vůbec nevznikl, neboť v době, kdy společnost FISEP, s.r.o., od kupní smlouvy na předmětnou nemovitost odstoupila, smlouva žádnou právní vadou netrpěla, a nároky třetích osob byly pouze hypotetické. Navíc ujednání o smluvní pokutě shledal Městský soud v Praze absolutně neplatným podle §39 obč. zák. Závěrem vytýká odvolacímu soudu, že nevyužil ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a současně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání označuje dovolatelem uplatněnou výtku procesní vady za nedůvodnou. Ke vzneseným hmotněprávním otázkám žalovaný uvádí, že vydal předmětný rozhodčí nález na základě důkazů, které sporné strany v průběhu rozhodčího řízení navrhly a které měl v době vydání rozhodčího nálezu k dispozici, a že rozhodl v souladu s platným právem. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nelze sankcionovat rozhodce za jeho právní názor. Uvádí, že výjimku z odpovědnosti rozhodce za porušení zákona tvoří tehdejší znění §31 zákona o rozhodčím řízení, tj. případ, kdy rozhodčí nález je zrušen z důvodu, pro který by v občanském soudním řízení bylo možné navrhnout obnovu řízení, tedy důvod, který není na straně rozhodce, a nespočívá v jeho pochybení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 o. s. ř, není však důvodné.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou určitých sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.
Podle §420 odst. 1 a 3 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti; odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
V rozhodnutí ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, Nejvyšší soud konstatoval, že vycházeje z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporů ze soudů na rozhodce, a z důvodů, pro které může být rozhodčí nález zrušen, lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum správnosti rozhodčího nálezu, tj. správnosti skutkových zjištění a právního posouzení věci; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení.
Ústavní soud se v nálezu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, přiklonil k jurisdikční koncepci rozhodčího řízení jako nalézání práva postupem analogickým a ekvivalentním soudnímu řízení a v souladu s platným právem. Jinými slovy vyjádřeno, rozhodce je bezprostředně vázán platným právem a jeho povinností je platné právo aplikovat. Neznamená to ovšem, že soudy mohou do rozhodčího řízení libovolně zasahovat. Rozsah kontrolní funkce ze strany soudu musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé, aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení (rychlost, hospodárnost), a tak i jeho praktická využitelnost. Výčet důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu je taxativní a neobsahuje důvod spočívající v rozporu s hmotným právem nebo s veřejným pořádkem. Ústavní soud uzavřel, že otevření možnosti přezkumu rozhodčích nálezů soudem pro rozpor s hmotným právem je pochybné jak z pohledu výkladu důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu, tak z hlediska koncepčního.
Zákonná možnost zrušení rozhodčího nálezu soudem ve smyslu §31 zákona o rozhodčím řízení představuje pouze zpětnou kontrolu zaměřenou na řešení otázek, zda byly splněny základní podmínky pro to, aby byl spor v rozhodčím řízení projednán a autoritativně rozhodnut, a nikoli, jak je uvedeno výše, přezkum věcné správnosti rozhodnutí. Institut zrušení rozhodčího nálezu soudem tak není v rámci právního řádu chápán jako řádný opravný prostředek, nýbrž pouze jako přezkum toho, zda byly splněny podmínky pro delegaci soudní pravomoci soukromoprávnímu subjektu a splnění zásadních předpokladů jeho činnosti.
Otázkou zůstává, zda soud může v řízení o odpovědnosti rozhodce za škodu způsobenou rozhodčím nálezem, který byl následně soudem zrušen z důvodu uvedeného v §31 písm. f), resp. g) zákona o rozhodčím řízení, meritorně přezkoumávat postup rozhodce, a tudíž zjišťovat porušení právní povinnosti, v daném případě postup v rozporu s procesním právem a posouzení věci v rozporu s hmotným právem, jako otázku předběžnou, pokud samotný zákon o rozhodčím řízení s takovým důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu nepočítá.
Zákon o rozhodčím řízení jako „lex specialis“ upravující postavení rozhodců, samotné rozhodčí řízení, rozhodčí rozhodnutí i okolnosti, vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, neupravuje výslovně odpovědnost rozhodců. V této souvislosti přichází v úvahu pouze obecná odpovědnost upravená v ustanovení §420 obč. zák. K předpokladům této odpovědnosti patří porušení určité právní povinnosti, tedy protiprávní úkon, existence škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou, přičemž zavinění na straně škůdce se předpokládá (§420 odst. 3 obč. zák.).
S přihlédnutím k závěrům shora uvedeným má dovolací soud za to, že při posouzení nároku na náhradu škody uplatněného proti rozhodci nelze zcela vyloučit oprávnění soudu přezkoumat postup rozhodce v rozhodčím řízení. Odpovědnost rozhodce však lze shledat pouze při naplnění předpokladů obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. a současně tehdy, jestliže protiprávní jednání rozhodce (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení, např. tehdy, jestliže nebyla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv nebo se procesním postupem rozhodce (rozhodčího soudu) jedna ze stran dostala do nerovného postavení vůči druhé straně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007).
V projednávaném případě byl rozhodčí nález zrušen z důvodu uvedeného v ustanovení §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3. 2012, tj. na základě závěru, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že za této situace se při rozhodování sporu stranami určený rozhodce nedopustil protiprávního jednání, jež by vedlo ke vzniku tvrzené škody.
K námitce dovolatele směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, vytýkající odvolacímu soudu, že nezohlednil sociální situaci žalobce a okolnosti případu a neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř., lze uvést, že nepřiznání náhrady nákladů řízení podle shora uvedeného ustanovení přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech a z důvodů hodných zvláštního zřetele, přičemž se zohledňují všechny okolnosti konkrétní věci. Je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013). Nesmí jít tudíž o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Odvolací soud odůvodnil svůj závěr tak, že nebyly tvrzeny takové majetkové, sociální či osobní poměry žalobce, které by postup podle §150 o. s. ř. odůvodňovaly. Naopak nepřiznání nákladů řízení žalovanému, který řízení nevyvolal, nechal se zastoupit advokátem a byl v řízení úspěšný, nepovažoval odvolací soud za spravedlivé. Takovouto úvahu nelze považovat za principiálně chybnou. Odvolací soud svůj postup řádně odůvodnil, a proto v něm nelze shledat prvky libovůle vedoucí k nesprávnosti nákladového výroku. Dovolatelem citovaná judikatura Ústavního soudu, která se týká případů zneužití práva na zastoupení advokátem nebo zastupování veřejnoprávních korporací (státu, obcí) na daný případ nedopadá. V této souvislosti lze naopak poukázat na nález ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, v němž Ústavní soud dovodil, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Prostřednictvím termínu „účelně“ vynaložené náklady nelze vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení nákladů řízení.
Uplatňovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn, proto Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl podle §243d písm. a) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 48.820,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň s přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 59.435,20 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu