ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3159.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3159/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F. F. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Mlejnským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Herrova 1550/20, proti žalovanému T. H. , zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, za účasti Allianz pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, a České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 404/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, č. j. 25 Co 439, 440/2009-434, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 3. 2009, č. j. 7 C 404/2002-379, ve spojení s usnesením ze dne 27. 7. 2009, č. j. 7 C 404/2002-396, uložil žalovanému zaplatit žalobci 15.200,- Kč s příslušenstvím, žalobci uložil zaplatit žalovanému 47.786,50 Kč s příslušenstvím, žalobu o zaplacení 38.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, zamítl i vzájemný návrh žalovaného co do částky 118.629,20 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2005, č. j. 25 Co 382, 383/2004-193, jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušil, s výjimkou výroku, kterým bylo žalovanému uloženo žalobci zaplatit 22.800,- Kč (odvolání žalobce bylo odmítnuto). Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že 6. 9. 2001 došlo v Praze k dopravní nehodě, při které oba účastníci utrpěli škodu na zdraví i na svých vozidlech. Žalovaný jedoucí po ulici K Barrandovu nedal na křižovatce s ulicí Barrandovskou, na níž odbočoval vlevo, přednost protijedoucímu žalobci, který jel v úseku, kde byla povolena maximální rychlost 40 km/hod., rychlostí 70 km/hod. a ačkoli na žalovaného zareagoval adekvátním způsobem, neměl možnost se střetu vyhnout ani mu zabránit. Jestliže by jel rychlostí nejvýše 61 km/hod., ke střetu by nedošlo. Naproti tomu žalovaný na přehledném úseku s dobrou viditelností neodhadl správně rychlost a vzdálenost vozidla žalobce, navíc řídil pod vlivem alkoholu. S ohledem na to, že nelze stanovit, které chování vykazovalo vyšší stupeň společenské nebezpečnosti (v obou případech šlo o závažná porušení a míra možnosti ohrožení ostatních účastníků silničního provozu by závisela jen na konkrétních okolnostech), soud dospěl k závěru, že účast obou účastníků řízení na dopravní nehodě byla dána stejným dílem. Škoda na vozidle žalobce činila 76.000,- Kč, přiznána byla tudíž podle §431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, polovina a zohledněna již přiznaná částka 22.800,- Kč, tedy 15.200,- Kč. Žalovanému byla také přiznána polovina ze škody na vozidle ve výši 94.000,- Kč, bolestného 300,- Kč a náhrady za ušlý výdělek 1.273,- Kč, tedy 47.786,50 Kč. Úroky z prodlení byly žalobci přiznány ode dne následujícího po dni, kdy byla žalovanému doručena žaloba, a žalovanému ode dne následujícího po dni, kdy byl žalobci doručen jeho vzájemný návrh.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce, žalovaného i vedlejší účastnice na straně žalovaného rozsudkem ze dne 24. 11. 2009, č. j. 25 Co 439, 440/2009-434, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 15.200,- Kč s příslušenstvím, potvrdil. V zamítavém výroku o žalobním nároku jej co do částky 22.800,- Kč s příslušenstvím potvrdil a změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit 15.200,- Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku o vzájemném návrhu žalovaného jej potvrdil co do částky 28.671,90 Kč s příslušenstvím a změnil tak, že vzájemný návrh co do částky 19.114,60 Kč s příslušenstvím zamítl. Ve výroku, jímž byl vzájemný návrh žalovaného co do částky 118.629,20 Kč s příslušenstvím zamítnut, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, s výjimkou výroku o poplatkové povinnosti, kde jej změnil tak, že tuto povinnost žalobci neuložil. Doplnil dokazování znaleckým posudkem ohledně zdravotního stavu žalovaného, jinak vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, který správně zjistil okolnosti nehody a porušení povinností obou účastníků řízení, vedoucí ke vzniku škody. Jeho závěr o stejné míře účasti obou řidičů na nehodě však neodpovídá okolnostem, zejména nebyl dostatečně zohledněn vliv alkoholu na jednání žalovaného. Žalobce jel vyšší než povolenou rychlostí, a porušil tak povinnost stanovenou v §18 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též jen „zákon o silničním provozu“), žalovaný neodhadl správně rychlost a vzdálenost přijíždějícího protijedoucího vozidla žalobce a porušil tak povinnost podle §21 odst. 5 zákona o silničním provozu, kromě toho ovšem řídil pod vlivem alkoholu a porušil tak další povinnost, stanovenou v §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Odvolací soud také dospěl k závěru, že v daném případě nelze shledat výlučné zavinění na straně žalobce, jelikož i téměř dvojnásobné překročení maximální povolené rychlosti nebylo nepřiměřené či naprosto nepředvídatelné, když šlo o čtyřproudou rychlostní komunikaci, kde je až do předmětného místa snížení rychlosti povolena rychlost 70 km/hod., a když se zde při plynulém provozu běžně pohybuje souvislý proud vozidel rychlostí 60 – 80 km/hod., omezení rychlosti zde tedy obvykle nikdo nedodržuje. Převážnou měrou se na vzniku dopravní nehody naopak podílel žalovaný, který byl pod vlivem požitého alkoholu a který špatně odhadl rychlost a vzdálenost vozidla žalobce ve vztahu k možnosti zrychlení svého vozidla a časovému prostoru pro bezpečné odbočení a nedal mu přednost v jízdě. Porušení jeho povinností pak bylo v bezprostřední příčinné souvislosti se vznikem škody, neboť bez toho by ke střetu vozidel, a tudíž ani ke vzniku škody nedošlo. Z těchto důvodů odvolací soud shledal přiměřeným 70% podíl žalovaného a 30 % podíl žalobce na dopravní nehodě, neboť vyšší rychlost žalobce se na jejím vzniku rovněž nepochybně podílela. Výpočet výše škody na vozidle žalovaného, stejně jako bolestného a náhrady ušlého výdělku provedl soud prvního stupně správně, žalovanému proto přísluší 30 % z částky 95.573,- Kč, tedy 28.671,90 Kč, žalobci naopak přísluší 70 % z částky 76.000,- Kč jakožto náhrady škody na vozidle, což po zohlednění již pravomocně přiznané částky 22.800,- Kč činí 30.400,- Kč. Co se týče otázky náhrady nákladů řízení, nebyly dány podmínky pro potvrzení či změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, s výjimkou poplatkové povinnosti, kde soud prvního stupně s ohledem na značný časový odstup znovu posoudí osvobození žalovaného od soudních poplatků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho jak tím, že řízení je postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], tak nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Rozhodnutí napadl jako celek, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, dovoláním zůstala nedotčena jen část výroku, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žalobního nároku co do částky 22.800,- Kč s příslušenstvím, a část výroku, kterým byla potvrzena povinnost žalobce zaplati t žalovanému na základě jeho vzájemného návrhu částku 28.671,90 Kč s příslušenstvím. Namítá, že v okamžiku, kdy odvolací soud usnesením ze dne 27. 1. 2005, č. j. 25 Co 382, 383/2004-193, zrušil původní rozsudek ze dne 18. 5. 2004, č. j. 7 C 404/2002-155, ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 7. 2004, č. j. 7 C 404/2002-180, s výjimkou vyhovujícího výroku ohledně částky 22.800,- Kč, měl zrušit i tento výrok, a to bez ohledu na to, zda byl napaden odvoláním nebo ne. Jestliže tak neučinil, zůstala pro tuto pravomocně rozhodnutou část řízení stanovena míra účasti na způsobení vzniklé škody, ačkoli soud prvního stupně ji měl posoudit opětovně. Tím bylo řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel také uvádí, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování či provedl vlastní. Dále rozporuje příčinnou souvislost mezi svým protiprávním jednáním a vznikem škody, vyvrací skutková zjištění ohledně požití alkoholu před jízdou a nedání přednosti v jízdě, naopak hlavní příčinu nehody a vzniklé škody spatřuje na straně žalobce, který významně překročil maximální povolenou rychlost. Ze skutkových zjištění vyplývá, že kdyby ji dodržel, k nehodě by nedošlo, a jelikož jsou ostatní skutečnosti „podružné“, za škodu odpovídá v rozsahu 100 % žalobce. Ze všech těchto důvodů nejde jenom o porušení jednoduchého práva, ale o „extrémní případ nespravedlivého rozhodnutí“, který dosahuje už ústavněprávního rozměru. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu, s výjimkou shora uvedených dovoláním nedotčených částí dvou výroků, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a dovolání žalovaného pouze označil za zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 11. 2009, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mj. ve výrocích, jimiž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno ohledně částky 15.200,- Kč s příslušenstvím a změněno ohledně částek 15.200,- Kč s příslušenstvím a 19.114,60 Kč s příslušenstvím, tedy ohledně částek nepřevyšujících zákonem stanovený limit, a proto je dovolání v tomto rozsahu ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. nepřípustné. Přípustnost dovolání je vyloučena i proti části výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného co do částky 118.629,20 Kč s příslušenstvím, neboť se jedná o celkové vyjádření nároků na náhradu škody na vozidle žalovaného, bolestné a náhradu ztráty na výdělku, tedy o několik samostatných dílčích nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaný vzájemným návrhem požadoval 1.537,50 Kč na bolestném, 20.983,20 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a 143.895,- Kč na náhradě škody na vozidle, přiznáno mu původně bylo 150,- Kč na bolestném, 636,50 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a 47.000,- Kč na náhradě škody na vozidle (vždy polovina soudem prvního stupně vyčíslené částky podle jím určené 50% účasti na dopravní nehodě). S výjimkou rozhodnutí o peněžitém plnění ve výši 96.895,- Kč s příslušenstvím, jakožto zamítnutého nároku na náhradu škody na vozidle, je tedy dovolání i zde nepřípustné, a to bez ohledu na to, že v součtu peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto, převyšuje částku 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Ve zbývajícím rozsahu dovoláním dotčeného rozhodnutí, tj. o peněžitém plnění ve výši 96.895,- Kč s příslušenstvím, není naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku potvrdilo rozhodnutí soudu prvního stupně), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Rozhodnutí soudu prvního stupně sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak odvolací soud v daném rozhodnutí pouze uvedl, že soud prvního stupně neměl pro rozhodnutí ještě vytvořeny dostatečné podmínky, když neprovedl všechny potřebné důkazy, nesdělil tedy soudu prvního stupně svůj závazný právní názor, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být vyložen. Nelze proto dovodit, že by soud prvního stupně rozhodl odlišně od svého předchozího rozhodnutí proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, a že by tak šlo o tzv. skrytou diformitu, která je podmínkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Především neobstojí námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně průběhu dopravní nehody a porušení povinností obou řidičů; z obsahu napadeného rozhodnutí se naopak jednoznačně podává, že z těchto zjištění vyšel a označil je za správná. Zpochybňuje-li pak dovolatel skutkové závěry ohledně svého řízení pod vlivem alkoholu nebo nedání přednosti v jízdě, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž ovšem nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. založit. Také je-li v dovolání namítáno nesprávné posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a protiprávním jednáním žalovaného, nesměřují uplatněné námitky proti právnímu posouzení odpovědnosti za škodu, ale proti zjištěnému skutkovému stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006) a uplatňují tudíž shora uvedený dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jež zde nemá místa.
Proti závěru, jenž byl pro rozhodnutí odvolacího soudu nejpodstatnější (že žalovaný vzhledem ke své jízdní situaci a vlivu alkoholu neodhadl správně vzdálenost a rychlost protijedoucího vozidla, a že tak právě jeho jízdní manévr byl podstatnou příčinou střetu vozidel), žalovaný po právní stránce žádné relevantní výhrady, jimiž by mohl založit přípustnost dovolání, nevznáší.
Dovodit zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze ani k námitce, že odvolací soud měl usnesením ze dne 27. 1. 2005, č. j. 25 Co 382, 383/2004-193, zrušit celé původní rozhodnutí ve věci, bez ohledu na to, zda se žalovaný odvolal proti všem výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně či nikoli. Tento důvod pro kasaci rozhodnutí odvolacího soudu mohl žalovaný uplatnit v případném dovolacím řízení proti zmíněnému usnesení, nelze jej vznést až v nyní posuzované věci, protože se napadeného rozsudku netýká; odvolací soud nerozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2004, č. j. 7 C 404/2002-155, ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 7. 2004, č. j. 7 C 404/2002-180, ale proti rozsudku ze dne 11. 3. 2009, č. j. 7 C 404/2002-379, ve spojení s usnesením ze dne 27. 7. 2009, č. j. 7 C 404/2002-396.
Protože žádná z uplatněných námitek žalovaného přípustnost dovolání nezaložila, Nejvyšší soud dovolání podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto, náklady žalobce spojené s podáním vyjádření, v němž bylo dovolání bez jakékoliv argumentace pouze označeno za zjevně bezdůvodné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§142 odst. 1 o.s.ř.), a ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu