ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3282.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3282/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Z. R., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, proti žalovaným 1) JUDr. M. K., a 2) JUDr. E. K., oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, za účasti Generali Pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, IČO 61859869, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 14/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2013, č. j. 58 Co 560/2012-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 22 C 14/2008-108, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.107.912,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené pochybením advokáta při uplatňování jeho nároku na náhradu za ztrátu na výdělku z pracovního úrazu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce udělil JUDr. J. K., právnímu předchůdci žalovaných, plnou moc k zastupování ve sporu vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 1057/96, o náhradu škody, žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného (právní moc dne 26. 5. 2000). Žalobce zůstal i nadále s JUDr. J. K. v kontaktu, docházel k němu na konzultace, které zahrnovaly rozhovory o rodinném životě a sliby JUDr. K., že v žalobcově věci bude pokračováno. V průběhu období až do roku 2004 JUDr. K. vyžadoval od znalce doplňování znaleckých posudků a vyjádření ohledně výše výdělků žalobce. V původním sporu žalobce složil JUDr. K. zálohu, dále mu již nic neplatil. Dne 8. 2. 2006 byla u Obvodního soudu pro Prahu 2 podána žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku za roky 2004 a 2005, žalobce byl zastupován JUDr. K., jemuž v průběhu řízení odvolal plnou moc a udělil plnou moc k zastupování JUDr. Martinu Mikyskovi a následně byl uzavřen smír ohledně náhrady škody z pracovního úrazu za r. 2004 až 2006. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za předchozí roky byl promlčen a za tuto pohledávku požaduje žalobce v tomto řízení náhradu na dědicích JUDr. K. Soud dospěl k závěru, že pokud jde o škodu způsobenou zažalováním nesprávného subjektu, není dána příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vzniklou škodou a navíc nárok žalobce proti advokátovi podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je promlčen. Za škodu způsobenou promlčením nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za období do roku 2003 JUDr. K. neodpovídá, neboť od roku 2000 minimálně do podání nové žaloby 8. 2. 2006 nebyl zmocněn k výkonu advokacie, ve vztahu k žalobci advokacii nevykonával, plná moc mu udělená k zastupování zanikla právní mocí rozsudku (26. 5. 2000) a po tomto období žalobce již JUDr. K. nehradil žádnou zálohu či odměnu za výkon advokacie. Nejsou tak splněny podmínky pro náhradu škody způsobené ztrátou pohledávky žalobce z titulu náhrady za ztrátu na výdělku z pracovního úrazu.
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2013, č. j. 58 Co 560/2012-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením. Správným shledal jeho závěr, že po r. 2000 JUDr. K. nevykonával advokacii vůči žalobci, plná moc udělená pro spor v Benešově zanikla a odvolací soud neuvěřil tvrzení žalobce, že za další zastupování náležela JUDr. K. podílová odměna. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nevznikla odpovědnost právního předchůdce žalovaných za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie, neboť zastupování na základě první plné moci skončilo právní mocí rozhodnutí dne 26. 5. 2000 a po roce 2000 z jeho strany výkon advokacie ve vztahu k žalobci až do roku 2006 neprobíhal.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, které podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vady řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Popisuje skutkové okolnosti případu a namítá, že plná moc, kterou udělil dne 15. 1. 1996 JUDr. J. K., byla plnou mocí generální, byla udělena podle hmotného i procesního práva, časově ani věcně neomezená, která nezanikla pravomocným skončením řízení, nedošlo k jejímu vypovězení ani odvolání, přičemž podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2038/2011 zánikem příkazní smlouvy nezaniká také plná moc. Zdůrazňuje, že plná moc, jakožto jednostranný právní úkon deklaruje navenek, že mezi advokátem a klientem existuje vztah založený dohodou o zastoupení. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že po skončení sporu v Benešově JUDr. K. již neposkytoval advokátní služby žalobci; poukazuje na to, že mu poskytoval konzultace a instrukce, není správné zjištění, že žalobce mu za právní pomoc v této době nic neplatil, neboť JUDr. K. běžně používal tzv. podílovou odměnu a měl nárok na odměnu za jednotlivé úkony. Dovozuje, že k zániku smluvního vztahu mezi žalobcem a původně žalovaným advokátem ohledně uplatňování nároků na náhradu škody z pracovního úrazu nedošlo, další plná moc udělená v roce 2006 JUDr. J. K. byla totiž pouze dalším vyhotovením dokladu o zastoupení pro účely nového soudního sporu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žádná z námitek v dovolání nepředstavuje právní otázku, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury, nebo která by dosud řešena nebyla.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, že po skončení sporu v Benešově, žalobce – byť k JUDr. K. docházel na návštěvy a konzultace, žádnou odměnu mu jako advokátovi neplatil, tvrzení o předpokladu podílové odměny nebylo prokázáno, původní plná moc byla vystavena pro spor v Benešově a po jeho skončení další – nová plná moc pro zastupování byla vystavena v r. 2006. Dovolatel své závěry v dovolání dovozuje z jiných skutkových okolností, než těch, které byly v řízení zjištěny a na jejichž základě soudy rozhodly. Jeho skutkové námitky (týkající se podílové odměny, druhého vyhotovení téže plné moci, poskytování právních služeb s nárokem na odměnu apod. včetně hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud snad z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel namítá odchýlení od judikatury dovolacího soudu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, nelze tomu přisvědčit. V uvedeném rozhodnutí byly řešeny důsledky jednání zmocněnce vůči třetí osobě za situace, že písemná smlouva o zastoupení zanikla uplynutím doby, na níž byla omezena, a zmocněnec poté s třetí osobou jednal a činil hmotněprávní úkony na základě plné moci, z níž nebylo časové omezení zřejmé. O řešení obdobných právních otázek se v dané věci nejedná a vzhledem ke zcela odlišnému skutkovému stavu ani jednat nemůže. V dané věci soudy rozlišily plnou moc a dohodu o zastoupení a svůj závěr o neexistenci právního vztahu – výkonu advokacie – mezi žalobcem a JUDr. J. K. v letech 2000 - 2006 založily na skutkových zjištěních, jež v dovolacím řízení nelze přezkoumávat. Napadené rozhodnutí tak nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, dovolací soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu