ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3565.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3565/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Mgr. P. V., advokáta se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, zastoupeného Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti žalovaným 1) RNDr. J. Š., CSc., a 2) MUDr. D. Š., zastoupených Mgr. Lenkou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, o 18.450,- Kč a 116.375,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 269/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 25 Co 142/2012-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.520,- Kč k rukám Mgr. Lenky Moravcové, advokátky se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 3 C 269/2010-244, zamítl žalobu na zaplacení částky 18.450,- Kč vůči prvému žalovanému a částky 116.375,- Kč vůči oběma žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem v kárném řízení a na náhradu ušlého zisku za dobu, kterou žalobce věnoval sepisování vyjádření ke stížnostem podaným žalovanými. Soud vyšel ze zjištění, že na přezkumném jednání v rámci konkursního řízení úpadce DSK, spol. s r.o., žalobce zastupoval věřitele a poté ve sporech proti žalovaným, kteří měli postavení věřitelů, zastupoval správce konkursní podstaty. Žalovaní v tom spatřovali střet zájmů a z toho důvodu podávali k České advokátní komoře (dále jen „ČAK“) podněty k přezkoumání postupu žalobce, k nimž se žalobce vždy na výzvu ČAK vyjádřil. V souvislosti s tímto prošetřováním byla na žalobce podána kárná žaloba, později bylo kárné řízení zastaveno. Žalobce byl v kárném řízení zastoupen advokátem, jemuž vyplatil odměnu 9.520,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť podávání opakovaných podnětů (stížností) ČAK k prošetření postupu advokáta není porušením obecné prevenční povinnosti (§415 obč. zák.), nýbrž výkonem práva. Žalobce se ke stížnostem vyjadřoval na výzvu ČAK a bylo jeho rozhodnutím využít svého práva vyjádřit se a nechat se v kárném řízení zastoupit, ačkoli je sám advokát.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 25 Co 142/2012-300, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Žalovaní svými stížnostmi a opakovanými žádostmi o prošetření postupu žalobce využili svého zákonného práva; z jejich strany tedy nedošlo k žádnému porušení právních povinností, a to ani z hlediska §415 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. se vztahuje i na podávání stížností na postup advokáta k ČAK, a v otázce povinnosti soudu vypořádat se v rozhodnutí s právně relevantními námitkami účastníka. Popisuje skutkový děj a rekapituluje průběh dosavadního řízení, uvádí, která tvrzení v podání žalobců má za nepravdivá či smyšlená. Namítá, že žalovaní po celou dobu byli právně zastoupeni a mohli si ověřit fakticitu svých tvrzení a byli informováni soudem či ČAK o tom, že se žalobce žádného protiprávního jednání nedopustil. Názor soudu, že bylo právem žalobce se k věci vyjádřit, považuje za nepodložený, neboť podle §46 odst. 4 zákona o advokacii byl povinen na výzvu ČAK se k věci vyjádřit, a v kárném řízení, pro nějž platí přiměřeně trestní řád, se nechal zastoupit jiným advokátem zaměřeným na oblast trestního práva. Dovozuje, že žalobci zneužili institut stížnosti a že soud měl ověřit relevanci a pravdivost jejich tvrzení. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, což je podle judikatury v rozporu s ust. §157 odst. 2 o. s. ř., a není mu zřejmé, proč se soud nezabýval jeho nárokem i z hlediska §424 obč. zák., podle nějž za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání mají za nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podstatou dovolacích námitek je uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není přípustný. Otázka předložená žalobcem ve vztahu k §415 obč. zák. je v podstatě zpochybněním skutkových zjištění a nemá zásadní právní význam. Odvolací soud se vypořádal se všemi právně relevantními námitkami. Poukazují na to, že podali z vlastní iniciativy pouze jednu stížnost na žalobce, kterou následně doplňovali, druhou stížnost podali až poté, co jim ČAK sdělila, že mají-li stále výhrady k jednání žalobce, musí podat nový podnět. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 13. června 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 18.450,- Kč a 116.375,- Kč s příslušenstvím a jedná se o nároky se samostatným skutkovým základem, proto se přípustnost dovolání posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolání proto není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky 18.450,- Kč.
Přípustnost dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky 116.375,- Kč s příslušenstvím se řídí §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Otázka předložená dovolatelem k dovolacímu přezkumu, zda se prevenční povinnost podle §415 obč. zák. vztahuje i na případ podávání stížností „právními laiky“ na postup advokáta k ČAK, není v dané věci otázkou zásadního významu. Odvolací soud aplikaci ust. §415 obč. zák. zvažoval a podle tohoto ustanovení také zjištěný skutkový stav posoudil. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází ze skutkového závěru, že žalovaní se nedopustili jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako porušení obecné prevenční povinnosti, právo podat stížnost na postup advokáta k ČAK nebylo zneužito a jejich jednání nevykazovalo znaky šikany. Řešení uvedené otázky by tedy nemohlo mít jakýkoli vliv na rozhodnutí odvolacího soudu a jeho závěry.
Pokud dovolatel hodnotí provedené důkazy a dovozuje, co z nich bylo či nebylo prokázáno, což je podstatou jeho dovolání, a z vlastních skutkových závěrů pak vyvozuje závěry právní, nejde o námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však s ohledem na přípustnost dovolání nelze uplatnit (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Ani otázka náležitostí odůvodnění rozhodnutí soudu nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Pokud dovolatel namítá, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomuto dovolacímu důvodu však lze podle §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř., což není tento případ. Ostatně, o které právně relevantní námitky se má jednat, v obsáhlém dovolání není ani konkrétně uvedeno.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska některé ze dvou otázek předložených dovolatelem zásadní význam po právní stránce ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Předpokladem aplikace §424 obč. zák. je zjištění o úmyslném jednání proti dobrým mravům; není-li prokázáno, není důvod k posouzení věci tohoto ustanovení.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 11.700,- Kč, určené podle §7 bodu 5. a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. (srov. č. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč, a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle §137 odst. 3 o. s. ř. (2.520,- Kč), celkem tedy 14.520,- Kč.
Odměna advokátky byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů; ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, byla vyhláška č. 484/2000 Sb., k tomuto účelu vydaná, nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis k dispozici není.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu